Zabránit válce? „Nechci“ nestačí

Vydání: 2015/19 Uprchlíci: Lampedusa se bouří, 5.5.2015, Autor: Jiří Macháně

Příloha: Křesťan a Evropa

Je to sedmdesát let od dnů, kdy v Evropě končila 2. světová válka. Co stálo na jejím začátku a nakolik nám hrozí další válečný konflikt? Nejen o tom hovoříme s historikem JAROSLAVEM ŠEBKEM.
 
Vojáci Rudé armády v ulicích Berlína.Snímek Čtk
 
Oslavujeme konec války, jejíž bilance obětí čítá 72 milionů lidí. Proč se něco takového stalo?
 
Kořeny II. světové války sahají až do let první světové války. Evropa a její elity nedokázaly zabránit válečnému konfliktu v letech 1914–1918, který ne náhodou dostal název Velká válka. Počtem obětí a brutalitou přesáhla vše dosud myslitelné a představitelné. Změnila nejen politickou mapu Evropy, ale hlavně myšlení lidí. Změnil se pohled na hodnoty, morálku, na to, co je možné si dovolit ve vztahu člověka k člověku. Násilí se stalo běžnou součástí řešení sporů. První světová válka vykořenila celou generaci. Řada mladých lidí, kteří se o bojištích jen doslechli z vyprávění, se stává součástí různých paramilitantních organizací, vstupují mezi radikální politické síly, především mezi nacisty. To je zárodek a živná půda dalšího globálního konfliktu.
 
To se nestane ze dne na den – proč vypukne válka, kterou přeci obyčejný člověk nechce?
 
Ano, nikdo ji nechce, ale současně jí nikdo neumí zabránit. A to je pořád stejné do dnešních dnů: není nejdůležitější „nechci“, ale „musím zabránit“. Válka se může stát velmi spontánním konfliktem, který se vymkne kontrole. Druhá světová válka začala plíživě hned při té první a po ní, jak jsme si řekli. Přichází Adolf Hitler s přitažlivou ideologií pro německý národ, který touží po odplatě za porážku ve Velké válce. Ve třicátých letech už západní státy nejsou schopné zabránit rozpínavosti Hitlera se silnou nacistickou stranou v zádech. Podívejte se na takovou zdánlivou drobnost z roku 1936, je to docela zapomenutá epizoda, která ale z dnešní perspektivy ukazuje, jak válka začínala. Tehdy Hitler násilně a bez větších problémů obsazuje demilitarizované pásmo v Porýní, kam německá armáda nesměla. Velmoci nereagují. Ten muž s knírem byl pánem situace. Nikdo se mu nepostavil. Později snáz anektoval Rakousko i Sudety.
 
Napadá mě paralela. Putin se vypraví na Krym, a nic se neděje. Evropou vane lhostejnost nejen elit. Nestojíme tváří v tvář opakování dějinné situace?
 
Nechci tuto situaci zažít a moc bych chtěl říci, že nestojíme. Ale je tu řada paralel. Je proto nutné hovořit o historii – to není jen zaprášená věc z archivu, nýbrž důležitá součást našeho vědomí. Současný svět je sice složitější, než byl před sedmdesáti či osmdesáti lety, kdy vypukla a skončila válka, ale možnost se hrozbám stavět máme stále stejnou. Demokratické síly v Evropě i jinde se musejí vzájemně podporovat – nesmí chybět nebo padnout možnost řešení konfliktů dialogem. Zároveň musíme v rámci Evropy ukázat, že je tady síla, která je schopná se eventuelně postavit na obranu demokratických hodnot. Tomu přeci musíme rozumět. Mnohokrát jsme byli součástí různých mezinárodních uskupení, různých mezinárodních závazků, ale zkušenost z roku 1938 ukazuje, jak hrozné je zůstat nakonec sami. Průjezd amerických dragounů byl signál: je tady síla, která by se za nás eventuelně postavila. Ale důležité je jakékoliv konfrontaci bránit: směřovat k mezinárodním jednáním a nestupňovat napětí, protože vždycky, když se „přetáhne struna“, těžko se věci vrací do původního stavu.
 
Dobře, ale na jaké platformě? Kde by se měl odehrávat takový dialog?
 
Evropská unie musí vystupovat jednotně jako mezinárodní společenství. Neřešit byrokratické banality. V tom v mých očích EU trochu selhává. Neumí vytvářet silnou ideu jako v době vzniku EU a euroatlantických struktur. Tenkrát vycházela do velké míry z křesťanské orientace politiků. Společnou řeč dokázali najít jak katolíci, tak socialisté: vytvořili takovou organizaci, která by byla schopná řešit spory důstojně a kultivovaně, nikoli válkou. Silná vize musí stát i v současné době v Evropské unii, která si místo toho spíš pod sebou podřezává větev.
 
Uvnitř EU se ale bít zjevně nikdo nechystá.
 
Evropská unie musí vystupovat jako konzistentní partner a prostředník řešení vnějších konfliktů. Revitalizaci potřebuje i OSN, musí se přizpůsobit situaci sedmdesát let po válce! Nejde tu totiž jen o problémy například na Ukrajině a vztahy s Ruskem, ale Evropa čelí velmi vážné situaci s přílivem uprchlíků z různých částí světa, teď hlavně ze severní Afriky. Roste nebezpečí teroristických útoků, příliv radikálních militantů, kteří se halí do náboženských hesel. Je to veliký problém, který musí Evropa velmi nutně řešit. A jsem rád, že do toho vstupuje papež František. Ve svém projevu v listopadu před Evropským parlamentem jasně nejen řekl, kudy by se měla Evropa vydat, ale prorocky velice varoval před nebezpečím podcenění problematiky uprchlíků. Jasně tím ukázal, že církev může být lokomotivou, nikoli posledním vagonem našeho evropského vlaku.
 
Přílivu uprchlíků tedy zamezit?
 
Ukrývají se v něm bezpečnostní rizika. Jenže – zase se vrátím k papeži, ale říkají to i mnozí politici, například předseda našich lidovců Pavel Bělobrádek – je nutné řešit situaci v zemích, odkud uprchlíci přicházejí. Nelze to dělat bez mezinárodní spolupráce – je to jediná cesta, jak zastavit tento exodus. Evropské státy se nesmí soustředit jen na problém ve Středozemním moři, ale pomoci zemím, na jejichž bedra důsledky tohoto exodu aktuálně dopadají. Není možné jen zpřísňovat kontroly na hranicích nebo odhalovat pašeráky, což je jinak naprosto chvályhodné a správné. Současně musí Evropa jít po kořenech této krize, pramenící z chudoby, nestability a nárůstu sektářského násilí v zemích, odkud uprchlíci přicházejí.
 
Říkal jste, že na řadu válečných konfliktů se zadělává mnoho let. Nejen mě jistě napadla kacířská myšlenka, zda nebylo na další konflikt zaděláno už před sedmdesáti lety. Svět zůstal rozdělený, v našem prostoru se zabydleli komunisté…
 
Naopak jsme v Evropě udělali hodně pro to, aby se nic podobného neopakovalo. Ano, je pravda, že se u nás etablovali komunisté, to určitě. Ale za devastující období pro náš národ považuji spíš zkušenost normalizace. Ta zadělala na mnoho problémů hlavně v mentalitě lidí, které se nepodařilo zvládnout ani po roce 1989. Lidé se vzdálili z veřejného života, nezajímá je ani život u nich ve vsi, natož ve státě, nebo dokonce na mezinárodní úrovni. Jako by se jich to netýkalo, stáhli se do svých ulit a učí to své děti.
 
Hovoříme-li o české mentalitě a zkušenosti, musíme cestovat v čase trošku hlouběji před konec války i únor 1948. Velmi drastické následky měla už pomnichovská doba. Demokratický étos této země skončil na podzim 1938, tam zažíváme pocit obrovské frustrace z velmi rychlého konce Československého státu. Jen deset let uplynulo a byl tu komunistický puč. 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Speciály, Přílohy



Aktuální číslo 22 24. – 30. května 2016

Brno dostává pomocného biskupa

Od soboty 21. května má brněnská diecéze nového pomocného biskupa. Stal se jím Mons. Pavel Konzbul.

celý článek


Nejmladší diecéze v Česku slaví

Mezi diecézemi v České republice je ta ostravsko-opavská mladá slečna – slaví teprve dvacetiny. Církev však na jejím území žije už stovky let. Rozvíjela se tu v různosti…

celý článek


Utichlo napůl české srdce nuncia

Symbolicky na svátek českého národního patrona sv. Jana Nepomuckého utichlo srdce kardinála Giovanniho Coppy.

celý článek


Gondoliér čelí životu vestoje

Benátští gondoliéři přivezli na letošní Svatojánské slavnosti Navalis gondoly typu caorlina, typické zpěvy, víno a sardinky. V rozhovoru pro KT jejich předsedkyně SILVIA…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay