Za efektním tvarem je občas cítit prázdnota

Vydání: 2009/25 Když zvoní zvony..., 18.6.2009, Autor: Miloš Szabo

Do kavárny, kde jsme si dali sraz, přijel na minutu přesně. U vchodu zaparkoval svoje kolo, a když vstoupil dovnitř, poznala ho nejenom servírka, ale i několik návštěvníků. Skutečnost, že natáčení rozhovoru přerušili lidé, kteří si s ním chtěli domluvit schůzku, však nebylo to nejhorší. Horší bylo zjištění, že se polovina rozhovoru kvůli neodjištěné pauze na diktafonu jednoduše nenahrála. David Vávra neztratil duchapřítomnost a do dalšího vyprávění empaticky vkládal myšlenky ze ztraceného textu. Pak dopil čaj s domácím medem, nasadil si přilbu, nasedl na kolo a odjel. Některá jeho slova mi však vrtají hlavou doposud.

Bydlíte v Braníku a často o Braníku se zanícením mluvíte. Jaký máte vztah k této lokalitě?

Jsem lokální patriot. K Braníku se váže všechno moje snažení, dětství, mládí, práce, rodina. Není to pouze o místě, které by mohlo být za jiných okolností někde úplně jinde.

Avšak vy rád cestujete, jezdíte autem nebo na kole.

Nicméně mám se kam vracet. Ta potřeba domova, pevného bodu v mém životě je spjata právě s hodnotami, které jsem již zmínil. Nakonec, co mi v Braníku chybí? Mám tam dům a své blízké, je tam Divadlo Sklep, které bývalo nejdřív v našem domě, nyní je nedaleko na Dobešce; no, a je tam i náš kostel, k němuž mám osobní vztah nejen proto, že patřím do místního sboru, ale i proto, že jsem se podílel na jeho rekonstrukci a dostavbě.

Divadlo Sklep je záležitost vašeho srdce, či profese?

Určitě srdce, profesí jsem architekt. Tak jako má někdo kus srdce ve fotbalu, dali jsme ho my tomuto divadlu a jsme rádi, že funguje. Hrajeme již 38 let, z toho polovinu za bolševika, takže můžeme s určitou hrdostí konstatovat, že jsme prožili nejen tu éru, kdy bylo mnoho věcí zakazováno, ale naopak i tu éru novou, kdy zase člověku diktují jiní lidé a jiné skutečnosti. Nikdo z nás divadlo nedělá jako profesi, nezkoušíme na způsob přesného scénáře a naučených dialogů. Zkoušíme přímo před divákem a buď se mu to líbí, nebo odejde.

Improvizujete takto i v životě?

Život je jedna velká improvizace. Často si nemůžete naprogramovat ani to, jestli pojedete na natáčení rozhovoru městskou dopravou, anebo na kole. Jsem toho názoru, že schopnost improvizace v životě je jedním z největších darů člověka. Ovšem za předpokladu, že tu improvizaci provádíte v určitých předem daných mantinelech, vnitřních hranicích, které nepřekračujete nikoli proto, že se to nesmí, nýbrž proto, že jsou vám dané a vy jste je přijal za vlastní.

Ty hodnoty souvisí určitě s přesvědčením člověka, s jeho vírou.

Už jsem se bál, že se mě zeptáte, jak jsem uvěřil. U mě nenastalo žádné velké zemětřesení, žádné velké házení se na kolena. Kdybych to bral pěkně chronologicky, dědeček byl klasickým představitelem prvorepublikové živnostenské generace, která žila heslo „Pryč od Říma“. Byl v tom zajisté vzdor, nesouhlas s představou zkamenělého systému, jak v té době mnoha lidem u nás katolická církev připadala. Teprve u svých rodičů, zejména u maminky, jsem mohl pozorovat opravdu živý zájem o věci víry, která byla přirozenou součástí jejího bytí, a tím i bytí nás všech v rodině.

Od maminky jste zdědil víru, od otce zase profesi.

U mne je tohle obdobné jako u Krista. Žádná revoluční změna, žádný skok a přerod. Pamatuji si již z období raného dětství, mohl jsem mít okolo čtyř roků, jak tatínek za stolem kreslil nějaké plány, a už tehdy jsem řekl, že bych chtěl být architektem.

Máte své oblíbené období stavitelství či architektury?

Funkcionalismus, český kubismus, a také renesanci, ale vlastně všechna období. Musím říct, že menším stavitelským zlem je socialistické sídliště, které si na nic nehraje a po dobře provedené rekonstrukci nabízí sice poněkud studenou, ale přece jen svou charakteristickou tvář, než řada domů a budov, které vznikly po listopadu 1989. To se mnozí stavitelé předháněli v napodobování něčeho, co jim připadalo krásné, avšak nemělo to žádnou osobitost.

Když cestujete po vlastech českých a natáčíte pořad Šumná města, vidíte mnoho zajímavých míst?

Šumná města nebyla původně zamýšlena jako seriál, měl to být jeden jediný dokument o Ostravě. Teprve po relativně úspěšném odvysílání se ukázalo, že takovýmto způsobem může být popsána architektura, jaká je skryta v naší české kotlině. S režisérem Radovanem Lipusem jsme si padli do noty a do srdce, spojuje nás obdobná představa o tom, co chceme divákům ukázat, a i proto se další díly vlastně tak trochu rodily samy. Všude kolem sebe najdete nádherné stavby, které jsou možná někde zastrčeny a zdánlivě zapomenuty, ale jsou tu. Lidé, kteří v tom kterém městě bydlí, je možná už ani nevnímají, protože denně kolem nich kráčí.

Občas se rozvine diskuse o tom, zda některou stavební památku z minulosti opravit, nebo zbořit.

Záleží na tom, jak se ta diskuse vyvíjí. Je potřebné ponechat člověku svobodu a zároveň ho naučit respektovat určitá pravidla. Ostatně člověk dostal zemi prázdnou a jeho stavební činnost, a tím i architektura, se vyvíjí. Tudíž nemůžeme říct: tak a teď dost, od této chvíle to zakonzervujeme. Proto na názorech a diskusích nevidím nic špatného. Pro někoho jsou cenné celé bloky budov pokryté historizující fasádou a jiný by je nejraději nahradil něčím novým. Ponechme člověku svobodu tvůrčím způsobem tvořit, což ovšem neznamená vulgárně ničit!

A proč vám vadí vznikající obytné satelity za velkými městy?

Nejen vadí, mne to trápí. Dokonce víc než když se zničí například kubistická vila ve městě, kde jsou tři, protože tam ještě další dvě zůstanou. Sice se v tu chvíli člověk zachoval jako hovado (omlouvám se, ale lépe to nemůžu vystihnout), ovšem co se dá dělat. Satelitní enklávy jsou však úplná prohra lidského myšlení. Ta nenasytnost, aby se investice vrátily ne řekněme za pět let, nýbrž už za čtrnáct dní, je neomluvitelná. V těch blocích většinou nepoznáte, která ulice je hlavní, která vedlejší, obyvatelé zde nemají žádné společenské centrum. Dům na nároží se tváří stejně jako dům v řadě, není zde vidět žádná sociální skladba, protože se tam nastěhují lidé, kteří mají jednotnou peněženku. A tak není divu, že to město se již při svém vzniku stalo mrtvolou: všichni ráno odjedou a jen občas se tam jako zbloudilci potácí opilé matky se svými kočárky.

Nevznikal kdysi obdobně i váš oblíbený Braník?

Braník pamatuju, ještě když se dostavoval. Můj pradědeček tam koupil zhruba dvacet pozemků a pak je postupně prodával. Část ulice, vedoucí přes náš pozemek, věnoval státu zadarmo, zaplatil chodník, a tím se podílel na vytváření obrazu celé naší čtvrtě, což se dnes vůbec neděje. Naopak, teď je snaha udělat tu komunikaci co nejmenší, aby tam těch baráků bylo naplácáno co nejvíce. A protože lidé neměli auta, přirozeně zde vznikaly i krámy, mandly, zelenina, tabák, které byly umísťovány ve spodních patrech vilek. A stát si za první republiky uvědomil i to, že zde potřebuje dát člověku volnost v podobě širokého zeleného pruhu. Dnes se většinou takovýmto způsobem stát na urbanismu nepodílí.

S návratem svobody se začaly projektovat i nové chrámy…

…a myslím, že při jejich stavbě se projevila ještě větší krize než v oněch bytových domech. Většina z dotyčných staveb postrádá jednotnou silnou myšlenku. Mnozí z těchto stavitelů se přitom zaštiťují nějakou ideou, povětšinou mnoha přes sebe poskládanými idejemi, již dávno opotřebovanými, a snaha dát některé obci nový duchovní střed většinou nevychází: za efektním tvarem je občas cítit prázdnota. Paradoxně se lépe vyvedly malé kapličky, při jejichž stavbě nebylo dost finančních prostředků. Mají v sobě pokoru a současně určitý triumf.

Může kostel dobře navrhnout i nevěřící architekt?

Já myslím, že ano. Architekt může navrhnout i nemocnici, a nemusí být lékař. Stejně tak může dobře navrhnout i kostel, a nebýt věřícím. Důležité ovšem je, aby se uměl vcítit do prožívání těch, kteří ten chrám budou používat. Víra je abstraktní, proto ji lze lépe vyjádřit poezií nebo hudbou. Architektura je více uchopitelná, proto používá možná primitivnější prostředky. O to více se pak do ní musí vložit něco, co ten kostel bude charakterizovat. Kupříkladu hra se světlem, neboť jej nemůžeme ovládat: slunce svítí bez ohledu na naši vůli, a tím nám připomíná, že jsme v područí síly, jež nás přesahuje.

Dostáváme se k symbolům. Co když jich je pak v kostele příliš mnoho?

Víte, co je největším problémem architekta? Tvůrčí nápad. Jsem toho vzorným příkladem. Poněvadž jsem romantik, chtěl bych vložit do stavby mnohem víc motivů, než nakonec vložím. Je to zvláštní, protože v naší protestantské tradici vznikaly spíše chladné prostory, které občas připomínají něco jako elektrárny. Když jsem kdysi přišel do Jeruzaléma, okouzlily mě tam právě staré katolické kostely. A myšlenka, že mám do chrámu přinést to nejlepší, co mám. Je krásné vidět, jak na to zlato a nádheru padá prach. Stejně jako jsou krásné staré kameny, jež nepřestaly dýchat, protože je nikdo uměle nenaleštil a nezakonzervoval.

Vnímáte potřebu určitého duchovního zakotvení a domova?

Asi je trochu moje chyba, že toto zakotvení nemám přesně ohraničené naší církví. Je pravda, že jsem v ní odžil kus svého života, ale popravdě řečeno, duchovní chvění cítím i jinde, možná dokonce kdekoli. Některá cizí, neznámá místa mě myslím více rozněžňují. To proto, že tam přijdete napjatější, více se soustředíte, více si zapamatujete… Občas si uvědomuji, že když přijdu v neděli na bohoslužbu, je to asi trochu málo. Nedávno, když jsem byl v kostele první neděli v měsíci a slyšel jsem společné kázání pro děti i dospělé, nadchlo mě, že máme společenství, jež funguje. Přicházejí tam děti a mládež, která je svým způsobem neklidná, a tím posouvá nás všechny kupředu. Jenže já jsem pouhý pozorovatel našeho církevního běhu.

Mnoho lidí má rádo vaše televizní glosování. Jak byste charakterizoval stavbu kostela?

Přírodně zdobný dům pro nedělní život, kde by se i ve středu mohlo ze suterénu vylézt až na kazatelnu.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay