Vydání: 2006/50 Vánoce, vánoce přicházejí, 11.12.2006, Autor: Miloš Doležal

Příloha: Perspektivy

Bylo to 24. března 2004. Ujížděli jsme ranní předjarní tmou z Prahy do polského městečka żagań, bývalého pruského Saganu, ležícího v dolním Slezsku. V autě s námi seděl plukovník Petr Uruba, vitální štíhlý muž, rok narození 1916, za války příslušník třistajedenácté bombardovací perutě. V żagani nebyl šedesát let. Jeli jsme směrem na Liberec a pan Uruba vyprávěl o svém chudém dětství v Rusavě, vsi na úpatí Hostýnských vrchů, kde vyrůstal v evangelické rodině. Říkal: „Křesťanské kořeny jsou pro mne velmi důležité. Z modlitby Páně čerpám sílu. Moudrost lidstva je uložena v Bibli. Chvalte Hospodina, neboť jest dobrý, jeho milosrdenství trvá na věky – to je citát, o kterém stále přemýšlím.“ Vzpomněl také na své první setkání s letadlem, které spatřil na obloze nad rodnou vsí začátkem dvacátých let. Bylo to osudové setkání – z Petra Uruby se stal pilot, který po okupaci uprchl přes Polsko do Francie a nakonec skončil v Anglii. – Přejeli jsme česko-polskou hranici, už svítalo a pan Uruba prohodil: „Tehdy, když jsem utíkal z domu, nezavřel jsem za sebou branku. Otec mi po válce řekl – v té chvíli jsem věděl, že se vrátíš, abys ji mohl zavřít.“
Polské silnice byly samý výmol, bez značení, a k tomu nám celou cestu pršelo a sněžilo. Vnitřně vyrovnaný pan Uruba pevným hlasem několikrát za cestu zopakoval svoji oblíbenou průpovídku „ještě nebylo, aby nebylo“ a podrobně popisoval, jak v únoru jednačtyřicátého roku letěla jeho osádka bombardovat jeden z okupovaných holandských přístavů. Úkol splnili a kvůli silné bouři se museli vracet přes kanál La Manche. Jedna z protiletadlových střel však zasáhla radiotelegrafické zařízení, Urubův letoun ztratil orientaci a musel nouzově přistát na malém letišti v okupované Francii. Celá posádka padla do zajetí a ocitla se v zajateckých táborech. A právě tehdy se Petr Uruba dostal do Saganu, přísně střeženého zajateckého tábora pro sestřelené spojenecké letce. Sešla se tam vybraná společnost Britů, Američanů, Novozélanďanů, Poláků, Kanaďanů a také Čechů, kteří mezi sebou vytvořili fantastické prostředí. Mohli tu v závětří, chráněni ženevskou konvencí a Červeným křížem, přečkat válku. K tomu se však většina nesnížila. Velká skupina pilotů se tehdy rozhodla k tajnému plánu – k důmyslném útěku prokopaným stometrovým tunelem, ústícím za dráty v blízkém lese. Mezi ty nejaktivnější při přípravě útěku patřil Arnošt Valenta, Urubův kamarád a společník z posádky. Dne 24. března 1944 tunelem jménem „Harry“ stačilo utéct šestasedmdesát zajatců. Gestapo však – až na trojici šťastných – všechny pochytalo a padesát z nich včetně Valenty zákeřně postřílelo.
Přijeli jsme do třicetitisícové żaganě. Pan plukovník místo bývalého tábora, které leží na samém okraji městské zástavby, nepoznává. Kolem dokola všude jen borovicové háje. Petr Uruba se tu v lese schází s několika posledními žijícími spoluzajatci – s Alanem Mackayem a Jimem Jamesem, který tehdy tunelem utíkal. Pozdraví se tak, jako kdyby šedesát let neuplynulo a oni včera někde na baráku dohráli šachovou partii. V podvečer se na místě tehdejšího vyústění tunelu uprostřed borovicového lesíku konala velká tryzna, oproštěná, naléhavá a emotivně působivá. Stojíme mezi stromy, rychle se smráká, hoří pár svíček a do tváří už není vidět. Polský voják vyvolává jména zastřelených, ostatní zvolají: „Nikdy na tebe nezapomeneme!“ a bubeník odbubnuje. Zní to jako tajemné zaříkávání. A nakonec proniká lesem teskná fanfára – pocta všem statečným. Ve tmě vidím jen obrys – Petr Uruba stojí ve vypjatém pozoru a salutuje svým mrtvým kamarádům. Cestou k autu mi šeptne: „Stejně je ta minulost s námi propletená jako strom se zemí. Vzdálenost v čase neexistuje. Ještě nebylo, aby nebylo.“
V těchto dnech (15. prosince) se náš vzácný přítel, vzdělaný, noblesní a statečný muž, plukovník Petr Uruba, dožívá devadesáti let. Za to, že neváhal nasadit život za vlast a trpělivě snášel všechna bolševická příkoří, mu vděčně děkujeme, přejeme Boží přízeň a radostně s oslavencem voláme: „Chvalte Hospodina, neboť jest dobrý, jeho milosrdenství trvá na věky.“