26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

YouTube, nelegální sdílení hudby a jízdy načerno

5. 2. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/6 Svátost smíření, 5.2.2008

Jak poctivě zpytovat vlastní nitro v dnešní době? Postačí v éře internetu, nových technologií a možností klasické, léty osvědčené zpovědní zrcadlo? Nelze se divit tomu, kdo by toužil po jakémsi moderním zpovědním manuálu. Přípravu na svátost smíření by to snad usnadnilo, možné to ale není – to, co je formálně u někoho hříchem těžkým, u druhého hříchem nemusí být, také nejrůznějších životních oblastí, ve kterých žijeme, je tolik, že by se žádaný návod nevtěsnal do sebetlustší knihy.

Když ale pochopíme, co vlastně hřích je, pak si „osobní seznam“ možných provinění budeme moci ve svědomí utvořit sami.
Ježíš jako největší příkaz vyžaduje od nás lásku. Takovou, jakou miluje on. Takovou, jež chce plnit Boží vůli, vyjádřenou v přikázáních. Ani dnes, kdy doba se svými atributy někdy předbíhá chápání mnoha lidí, nebylo staré dobré Desatero zrušeno ani novelizováno. Nejsou v něm totiž pouze striktní příkazy či zákazy, jedná se spíše o zásady, jež se proměňují do konkrétních situací každého jedince v každé době.
Opravdu v každé – tedy i v té dnešní, která na nás chrlí dosud neznámé informace, jevy, technologie. Analogové vysílání se mění na digitální, LCD obrazovka je prý výkonnější než plazma, DVD přehrávač je passé, už i mp3 přehrávač nahrazuje ipod…
Hřích však zůstává hříchem i dnes. První přikázání tak mluví o tom, co má mít v našem životě první místo (bohem tak pro někoho může být cokoli, na čem je dlouhé hodiny závislý, včetně internetu či PC her), to druhé zase o úctě ke všemu, co s Bohem souvisí (takže hříchem se může stát i rádoby free blog, v němž si blogger užívá bezmezné svobody slova). Třetí přikázání není pouze o nedělní mši, ale i o rovnováze mezi prací a odpočinkem, blahobytem a duchovnem. (Co s tím, když se nám nechce pracovat manuálně, protože je lepší být IT managerem, nebo když Tolkiena či Harryho Pottera známe lépe než Boží Slovo?)
Ve čtvrtém Božím předpisu se nehlásá pouze poslušnost vůči rodičům (napadne nás třeba, že i recese může být někdy drzostí?) a v pátém nejen zákaz vraždy, ale ochrana života a zdraví (pak tedy do našich životů nepatří marjánka či koks ani tehdy, kdyby to občanský zákon dovoloval). Šesté přikázání reguluje naši sexualitu. Přehršle možností, jak se vzrušit a užít si sám či s přáteli, v nás v době sexshopů, swingers party a bezplatného přístupu na lechtivější podobu YouTube resetuje dobrou vůli rezervovat svou i cizí nahotu zpět do míst jediné a věrné požehnané lásky.
Sedmé přikázání není jen o krádeži v samoobsluze, ale o respektování majitelských práv (co třeba kopírování CD, přepis diplomek z cizích pramenů, jízda na studentské slevy ještě půl roku po ukončení studia?); osmé mluví rovněž do lží a podvodů kupříkladu v daňových záležitostech.
Deváté i desáté přikázání o manželství a žádostivosti nabízejí nejen další škálu variant, jak žít, ale také jak je porušovat.
Uprostřed doby, v níž se obchody změnily na hypermarkety, účetní na account managery, diskotéky na house party (doby, jež nabízí tisíce různých možností, jak si užívat a neřešit žádné problémy), však stejně jako kdysi stojí Boží Syn se svou náručí, kterou nechal z lásky přibít na dřevo kříže. Právě tam tato Láska čeká na všechny staré i mladé, moderní i staromódní, konzervativní i liberální. Budeme-li se snažit poznat nejen Ježíšův život, ale především jeho nauku, zjistíme, že se dá žít i dnes. Bůh a jeho odpuštění se nemění. Bylo, je a bude „in“ v každé době.
P. Miloš Szabo



Zpověď jen jednou za život
Dějiny svátosti smíření se mohou jevit jako překvapující a plné zvratů. „Veřejné“ pokání, které bylo praktikováno kdysi v počátcích křesťanství, si dnes dokážeme asi jen těžko představit. Pokud si však uvědomíme, že svátost smíření byla tehdy udělována jen jednou za život, pak se adekvátnost takového veřejného pokání nemusí zdát přehnaná. Postupně se začínala prosazovat praxe zpovědi konané ještě jednou v životě člověka – na smrtelném loži nebo ve vysokém věku. Tato přísnost byla od šestého století měněna v iroskotském prostředí – zde kněží začali hříšníkům rozhřešení udělovat opakovaně. S iroskotskou misií přichází na náš kontinent i tato mírnější praxe, která je o dvě století později už všeobecně rozšířená. Četnost zpovědí a různost hříchů však vyžadovaly rozdílný přístup a pokání – návodem se staly případy uváděné ve zpovědních knihách. Známou povinnost církevního přikázání přijmout svátost pokání alespoň jednou za rok zavedl na počátku třináctého století 4. lateránský koncil.
Jsme tedy svědky trojí evoluce: od veřejného slavení k soukromému, od zpovědi konané pouze jedenkrát za život až k častému smíření, od odpykávání si trestu bez aktu rozhřešení (a to trestu často prodlužovanému a přísnému) až k pokání, které následuje ihned po rozhřešení (často příliš lehkému a bez významnějších nároků). Stejně tak můžeme hovořit o třech časových fázích: veřejné pokání (1. – 6. století), pokání podle sazebníku (7. – 11. století) a soukromé pokání (od 11. století do současnosti).
(kl)
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou