Dva z nich, dominikána Michała Czartoryského a pallotina Józefa Stanka, v roce 1999 papež Jan Pavel II. blahořečil mezi 108 mučedníky druhé světové války. Britský historik Norman Davies ve své známé monografii napsal, že nelze pochopit hrdinství povstalců, aniž bychom brali v úvahu duchovní aspekt jejich postojů. Po dobu dramatických třiašedesáti dnů byli kněží stále po jejich boku. Sloužili pro ně mše, organizovali společné modlitby, zpovídali, provázeli umírající, pohřbívali, a protože se běžný život ani tehdy nezastavil – v provizorních podmínkách také křtili a oddávali.

Povstání se účastnili jednak řádoví i diecézní kněží z dobře organizovaného polního vi-
kariátu Zemské armády (těch byla samozřejmě většina) a jednak kněží, kteří lidem, povstalcům i civilistům nabídli své služby zcela spontánně, protože zkrátka vznikla taková potřeba. K této druhé skupině patřil právě
P. Michał Czartoryski.

KNÍŽE ŽEBRAVÝ MNICH

„Povstalecká historie otce Michała se v podstatě omezuje na jednu ulici, dlouhou plus minus tři sta metrů. Ulice se jmenuje Smolikowského a nachází se ve čtvrti Powiśle,“ vysvětluje nám Aleksander Kopiński, náš varšavský průvodce a autor životopisu Michała Czartoryského. Dozvídáme se, že budoucí dominikánský kněz (nar. 1897) pocházel ze starého polského šlechtického rodu. Původně vystudoval ve Lvově architekturu a do řádu vstoupil už jako zralý člověk s řadou životních zkušeností. V roce 1920 například sám bojoval v polsko-bolševické válce. Kněžské svěcení přijal v roce 1931, záhy se stal magistrem noviců v Krakově. Do Varšavy přišel v roce 1944 krátce před povstáním. Varšavská čtvrť Służew, kde se už několik let budoval nový klášter a kde jako školený architekt občas řešil i některé detaily při jeho stavbě, ležela na samém okraji města.

Kritického 1. srpna 1944 cestoval P. Czartoryski tramvají do centra Varšavy k optikovi a zde ho zastihly boje v ulicích. Do kláštera se vrátit nemohl, tramvaje nejezdily, cestování bylo nebezpečné. Útočiště našel v bytě profesora Stanisława Kasznicy, s nímž jej pojilo dávné přátelství. Tam se však dlouho nezdržel, neboť byt byl hned na začátku bojů zasažen dělostřeleckým granátem. Naštěstí se v tu chvíli všichni skrývali před bombardováním ve sklepě. Rodina i s otcem Michałem se uchýlila ke známým o několik
domů dál.

POVAHOU SPÍŠ FLEGMATIK

S naším průvodcem stojíme před rohovým domem se širokým zaobleným průjezdem do dvora: „Tahle solidně projektovaná budova byla postavena ještě před válkou a za okupace v ní sídlila nemocenská pojišťovna. V tomhle průchodu otec Michał často sloužíval mši svatou.“ Ve dvoře se lidé z okolí prý neshromažďovali jen k bohoslužbám, ale nalézali zde i bezpečné útočiště před hitlerovskými nálety a bombardováním.

P. Czartoryski se právě v této čtvrti připojil k III. oddílu Zemské armády „Konrad“ a začal sloužit jako kněz. Na lidi ve čtvrti měl podle mnoha svědectví velice blahodárný vliv. Vyznačoval se totiž velkou pohodou ducha. Povahou údajně byl spíš flegmatik. Navíc od dětství trpěl mírnou nedoslýchavostí, takže všechny ty kanonády, výbuchy a střelbu neslyšel tak intenzivně. Strach a netrpělivost lidí dokázal zklidnit moudrou, pokojnou radou i svým vlastním příkladem.

Na konci ulice přicházíme k další solidní budově postavené ještě před válkou. Objekt tehdy patřil firmě Alfa-Laval a během povstání byla v jejích sklepních prostorách zřízena polní nemocnice. A právě tady se odehrála poslední kapitola dramatu. Když se k těmto místům blížily německé jednotky, velení oddílu „Konrad“ v noci ze 4. na 5. září 1944 rozhodlo, že je třeba vydat povel k ústupu. Na místě zůstali pouze starší lidé, ženy, děti a těžce ranění v polní nemocnici. Otci Michałovi povstalci samozřejmě navrhovali, aby odešel spolu s nimi. „Podle různých svědectví víme, že ten návrh padl dokonce několikrát, ale on všechny návrhy odmítal. Argumentoval tím, že přece nemůže opustit raněné,“ vzpomíná náš průvodce. Také odmítal svléci dominikánský hábit – své povolání byl odhodlán realizovat radikálně.

VĚRNÝ AŽ DO KONCE

Druhý den ráno otec Michał v klidu dokončil ranní modlitby, odsloužil mši svatou a spolu s ostatními požil zásobu proměněných hostií, aby nedošlo k jejich profanaci. Na konec všem udělil generální absoluci „in articulo mortis“. Když Němci vstoupili do nemocnice, začal křik, bití, strkání, vyhánění a zastrašování. Těžce ranění byli na místě popravováni. Dodnes není jasné, dostal-li smrtící kulku přímo ve sklepě, nebo až na ulici. Těla povražděných civilisté vynesli na jednu z nedalekých barikád, kde byla polita benzinem a zapálena.

Když se po válce ostatky spálených obyvatel Varšavy exhumovaly, našla se mezi nimi i ohořelá ruka držící růženec. Traduje se, že to byla nejspíš ruka otce Michała. „Nemáme po něm kromě pár fotografií žádné fyzické památky, ale uchovaly se vzpomínky na skvělého člověka, který do posledních okamžiků zůstal věrný svému povolání,“ končí putování varšavskými ulicemi náš polský přítel.