Vzpomínka na Karla Vránu

Vydání: 2005/35 Co je to štěstí?, 22.8.2005, Autor: Miloš Doležal

Příloha: Perspektivy

Osmdesáti let by se 24. srpna 2005 dožil mons. Karel Vrána, filozof, teolog, esejista, vydavatel, mecenáš, rektor římského Nepomucena a výrazná postava české kultury 20. století. Zemřel 11. prosince 2004 a my si tuto nezapomenutelnou osobnost a přítele Perspektiv připomínáme několika úryvky z připravovaného knižního rozhovoru, který s Karlem Vránou v posledním roce jeho života připravoval Miloš Doležal.  

Městečko, kde jsem se narodil, se jmenovalo Zahrádka na Želivce nebo u Ledče nad Sázavou. I proto mi později říkali, že jsem pěkné kvítko z čertovy zahrádky. Ale dneska o ní hovořím v minulém čase - obec byla totiž v sedmdesátých letech zbourána a zatopena přehradní nádrží. Nicméně Vysočina zůstala a hluboce se do mě zapsala. Řeka Želivka, ta naše hora Šafranice, Melechov... Vztah k mým kořenům, mým předkům - nejenom k rodičům, ale i prarodičům a vůbec celému velkému rodu Vránů, kteří přišli do Zahrádky ze Studének - ten trval, ale taky se měnil. Ale jak se měnil? Do hloubky i vertikálně! Víc a víc jsem si uvědomoval, že zakotvení v rodu i v krajině, v níž jsem vyrůstal a která vrůstala do mě, má velký smysl pro celistvost lidského příběhu a že je velkým bohatstvím. Nechci nic přehánět nebo pateticky nafukovat a tvrdit, že je to milost, ale je to určitě veliký dar a byla by škoda ho ztratit. Toto nebezpečí ztráty pochopila moje matka, když jsem žil mimo vlast. Psala mi, že se bojí, abych se neodrodil. To je hezké slovo: odrodit se. Znamená ztratit vazbu na vlastní rod. Ale to spojení se dá zachovat, a to i na jiných rovinách. Zakotvení v české vlasti a kultuře a zakotvení v Evropě a Itálii - to se navzájem neruší, je potřeba mít odvahu k určité syntezi. U rodového zakotvení je to podobné.

***

Selský život, to byla předně pracovitost. Na gruntě se nedá lenošit, je potřeba se neustále o svěřené starat. Jde tam hlavně o poctivost, neboť příroda a celé hospodářství se nedá ošvindlovat. Tam nemůžete udělat nějakou velkou chybu, protože ta se vám potom někde vrátí. Musíte dobře zasít, dobře pohnojit, dobře sklidit a když se o to nestaráte, tak to jde - jak se říkalo - „cugrunt“. Říkáme tomu někdy trošinku nadsazeně, že to je taková tvořivá trpělivost - tedy nejen ta pasivní, spojená s čekáním. Umět také aktivně čekat; vědět, že živá příroda (i lidský život) potřebuje svůj čas. Moudrost spočívá v tom, abys ten svěřený čas nepropásl, a současně abys ho zase nechtěl příliš urychlit a dovedl si vše dobře načasovat. V selském životě se do toho člověk ponoří a ono mu to zůstane jako styl...

***

Ohniště, to je krb, domov... Když je venku nepříznivo, sychravo, když přijdeš promrzlý, promočený, tak si sedneš ke kamnům. To je něco jiného než ústřední topení... Nic proti ústřednímu topení, ale už to samotné dřevo a všechno ostatní kolem kamen... Člověk se k nim posadí, ohřeje si ruce, udělá si třeba topinku nebo čaj. Není to jenom atmosféra, ale prostě jedna dimenze lidské existence: člověk je někde doma, kam sychravost a nepřízeň světa nedolehne. To znamená, že tvoje bytost nebo existence se tam může zase ohřát. Ale nejenom ohřát, má možnost či příležitost se tam i soustředit. Když je tedy venku sychravo a zažene tě to domů ke kamnům, tak si tam můžeš lépe hledět sebe, soustředit se na to, co jsi ještě nezpracoval a co se v tobě nahromadilo... My samozřejmě vnímáme dobré i to méně dobré a právě u těch kamen to všechno můžeme prosvětlit, uspořádat a ponořit se do toho. A to je vnitřní život, a tudíž domov, který nespočívá jenom v nějakém vnějším stavu, nýbrž je součástí tvé existence. Tedy být doma, být u sebe - jak říkají Francouzi...

***

Trpělivost Ježíše spočívá v tom, že když přijal lidskou přirozenost, pak přijal i celou naši minulost. Přišel vykoupit tento svět, osvobodit ho, a zároveň se ujmout všech našich očekávání a nadějí; tím, že je přijal, tím na sebe svým způsobem vzal celou časnou dimenzi a dějinnost naší existence, a tak ji zase otevřel budoucnosti; ovšem není to něco úplně hotového. On věděl, že království Boží je jako malé semeno, které poroste. A je nám také svěřeno. Bůh tedy ve svém království nechce dělat všechno sám, ale chce se s námi o vše podílet. A právě Ježíš je tím absolutním bodem v naší proměnlivé lidské existenci. My to říkáme laicky nebo světsky, kalendářově: „před Kristem, po Kristu“. Co znamená náš letopočet? To je Kristův letopočet, Kristův čas. To je „před“ a „po“, ale zároveň „po“ neruší to, co bylo „před“, pouze to naplňuje. „Nepřišel jsem rušit, nýbrž naplnit.“ Naplňování je pokračování a je v něm přítomno také obohacování vším novým, tvořivým. A s tím souvisí i zmíněná trpělivost, přijmutí břemen a očekávání. To je vlastně Kristův kříž - ne nějaké negativní završení, nýbrž především pozitivní zvrat, který se děje v poslušnosti. Ne má, ale tvá vůle se staň... Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay