V roli kazatele ukazuje cestu jiným, obdařen dary k duchovnímu povolání je doprovází. Jako pastýř své svěřence hlídá, jako rybář je loví. Na co bychom ale neměli zapomínat především: kněz je zároveň člověk. Pracuje, tvoří a měl by také odpočívat. Pěstovat vnitřní klid, který mu společně s dobrým duchovním životem přinesou třeba koníčky – velký pomocník při zápřahu v kněžské službě.

Požadavky na duchovního pastýře jsou nemalé: musí být obratný a citlivý v komunikaci, vzdělaný, schopný moudrého úsudku a výkladu Písma, dobrý ekonom i dělník, bezchybný úředník. Dobrou radu a pochopení od něj očekávají všichni, od batolat až po odcházející na věčnost. Je také uklízečkou, údržbářem, kuchařem – a hlavně odborníkem na to, jak otěže života utáhnout lidskými silami sám, bez každodenní opory nejbližšího člověka. Žádá se také, aby zvládl časté stěhování a loučení s těmi, k nimž v místě své krátké pastorace přilnul.

Tolik obětí dává knězi jedinou jistotu: nacházet sílu v tom, že jeho život poslouží především jiným. V tradičním pojetí jeho role se mu pak lidé často odvděčí tím, že jej berou jako „velebného pána“, od kterého si drží odstup, kvantum práce z něj dělá adepta na vyhoření. Od toho jej zachrání právě jen oddanost a důvěra k Božímu vedení, vnitřní disciplína, víra v sebe samého a koníčky, které přinášejí odpočinek. „Ten je nezbytný, dokonce třetím přikázáním Desatera člověku uložený,“ říká Michael Slavík, generální vikář pražské arcidiecéze. Podle něj správně provozovaná záliba člověka rozvíjí a napomáhá mu k duševní stabilitě. Mnohé koníčky také mohou kněze přivést za rámec jeho obvyklých církevních vztahů, což může být dobré jak pro evangelium – může být dosvědčováno těm, kteří by se s ním jinak nepotkali, tak pro kněze samotného. Je vystaven otázkám, jež mu nikdo v kostele nepoloží.

MARIÁŠ NEBO HELIGONKA

„Nevrzaj, chlapi chců jít dom!“ křičel prý před lety od sakristie na svého varhaníka bánovský kněz Josef Glos. Ukončil tak varhaníkova dlouhá preludia, která si pro potěchu své duše hrál po skončení bohoslužby. Farář Glos chlapům rozuměl, často s nimi hrával mariáš. Uplynulo pár desítek let a dnes se na stejném místě vesele vrže dál, ovšem k radosti – bánovští strýci společně se svým farářem muzikantem P. Janem Machem zpívají v místním folklorním spolku Hútek a občas vystupují i v kostele. Proměnili se lidé, jejich záliby, ale podstatné zůstalo: P. Machovi se stejně jako jeho předchůdci podařilo slézt z kazatelny blíž k lidem.

Farníci i ti, kteří do kostela běžně nezavítají, ho často mohou vidět v kroji: červeně vyšívané bílé košili, zdobených tmavých kalhotech a krojových botech. Zpěv doprovází houslemi, zkouší i hru na heligonku, velmi milé je také slyšet jeho hru na citeru. „Farář je pro nás veliká posila, je dobrý zpěvák,“ říká Oldřich Havel, jeden z muzikantů. „A vůbec parťák, celý den je zababraný tam na faře, a když za nama večer dojde, tak si zazpívá a dobře pokecá,“ dodávají ostatní. Kněz je prý „zkulturnil“, už díky jeho pouhé přítomnosti jsou „muzikanté umravnění“, také pro ně objevuje krásu lidové kultury.

CESTA K VĚTŠÍ POKOŘE

Leckterá záliba učí vlastnosti, s níž obtížně bojuje každý, duchovní nevyjímaje – pokoře. Často vnímáme kněze jako figurku na purpurovém obláčku, ke které se přece nehodí chovat se normálně. Takový falešný piedestal ztěžuje knězi sebereflexi, musí se potýkat s pocity nepostradatelnosti a výjimečnosti. „Lezení je pro mě možnost, jak bojovat sám se sebou. A také relax, nemyslím na nic jiného než na to, jak se postavit, kam dát ruce, kde založit štand (jistící stanoviště),“ říká salesián-horolezec P. Petr Kalas. Šplhání na skály je podle něj cesta k větší pokoře a zodpovědnosti, kdy si musí uvědomit limity své i jiných.

To potvrzuje další duchovní, který míří k výškám. P. Pavel Lazárek z Olešnice na Moravě si zase v sedačce padákového kluzáku rád zpívá, nejčastěji úryvky písní z kancionálu. Díky leteckému sportu paragladingu se může na svá oblíbená místa na Vysočině podívat z výšky až 1 800 metrů nad mořem. „Paragliding učí pokoře, což bývá pro nás kněze zvláště těžké. Přijdete na louku, chcete odstartovat, ale meteorologické podmínky to nedovolí. Létání tedy není jen o zálibě pro volný čas, ale i o souhře mnoha vlivů, které neovlivním – ale s pokorou přijímám,“ říká P. Lazárek.

„Chybou některých kněží je, že považují za vrchol svatosti neustálý spěch,“ říká zpěvák P. Mach. „Vždy mi byli sympatičtí ti, kteří si dokázali vytvořit prostor pro neformální setkání s druhými. Fakt je, že někdy člověk neví co dřív, ale také jsou chvíle, kdy záleží jen na mně, jak si uspořádám svůj čas.“ Podle něj se musí kněz, který chce dobře sloužit, naučit také dobře odpočívat. Nejen tak, že si jde lehnout či se projít, ale i tím, že dělá, co ho vnitřně těší. Ideální je, když jeho koníček zároveň pomáhá ke sbližování lidí na různých úrovních. Zdravý duchovní život předpokládá zdravý přirozený život. Snadno lze upadnout do malomyslnosti nebo přílišné tvrdosti.

PEČENÁ PORCHETTA

S farářem muzikantem si farníci zazpívají, s horolezcem zdolají nějakou skálu… Jakou radost ale mají farníci z toho, když vidí svého kněze létat v nebesích? „Jsou rádi, že svého faráře vidí!“ říká letec P. Lazárek, „zvláště ti, kteří pravidelně nenavštěvují bohoslužby, se holedbají tím, jak dobře znají svého pana faráře a jak často mu mávají.“

Farníci ze středočeských Hostivic si díky farské kuchyni zase dobře pochutnají. Vyhlášený gurmán a kuchař P. Milan Badal, autor několika publikací na kulinářské téma, tvrdí, že jeho záliba mu pomáhá získat větší autoritu: „Je to jako za Jindřicha Šimona Baara: farář musel umět hospodařit na poli, jinak mohl být jako Jan Zlatoústý a k ničemu to nebylo. Když dámy vědí, že rozumím vaření, mají za to, že budu rozumět i náboženství.“

Jeho kuchařský um farníci naposled zhodnotili při nedávném nedělním agapé. „Viděl jsem je vyhladovělé kroužit farní zahradou, a tak jsem jim předložil porchettu – to je takové po italsku vykostěné mléčné selátko zabalené do rolky a pečené. Životní chybou bylo, že jsem nejprve nakrájel selátko a pak začal krájet chleba. Než jsem chleba dokrájel, ukázalo se, že ho není k čemu jíst.“

Farníci z Dubu nad Moravou zase mají možnost protančit střevíce na Evropských mysliveckých poutích, které pro ně pořádá P. Jan Kornek. Ten si chodí do přírody odpočinout nejčastěji v neděli večer. „Vnímám radost, klid, řád a harmonii, kterou do ní vložil Stvořitel,“ říká farář-myslivec, který se může pochlubit úlovkem jelena-osmnácteráka, dvoumetrákového kance či medvěda baribala.

HUDBA POMÁHÁ VE CHVÍLI, KDY SE ČLOVĚK UPROSTŘED MNOHA LIDÍ CÍTÍ SÁM

Slova P. Badala o růstu vlastní autority platí i obráceně: sám kněz díky své zálibě vnitřně sílí. „Hudba se pro mě stala velkým pomocníkem při bourání předsudků a bariér ze strany druhých. Pro mnohé je kněz natolik zvláštní postavou, že těžko k němu nalézají důvěru. Také je pro mě velkým povzbuzením ve chvílích, kdy se člověk uprostřed mnoha lidí cítí sám,“ říká muzikant P. Jan Mach.

„Je to také skvělý způsob, jak se odreagovat, odčerpat množství přebytečné energie, být v přírodě a učit se vděčnosti. Často neporazíme ani kus kamene, natož sami sebe,“ říká horolezec P. Kalas a vzpomíná na zážitek z Vysokých Tater: „Lezli jsme s kamarádem Jastrabiu vežu. Počasí bylo krásné. Najednou se ale zatáhlo, začalo pršet a my se během chvíle ocitli doslova uprostřed potoka. Nešlo se ani nadechnout, všechna voda se hnala na nás, při slaňování se navíc zaseklo lano, musel jsem se vracet. Když jsme doslaňovali až k patě skály, najednou pršet přestalo. Zajímavý moment: nebezpečí a bezmocmi pomohly povznést se nad svou vlastní slabost. Vnímal jsem Boží ochranu a uvědomil si, že stejně jako před chvílí na skále, i v běžném životě mě Bůh drží a je mi blízko. I když to často nevnímám, protože „je pěkně, nikde ani mráček…“