Vzestupy a pády Bedřicha Fučíka

Vydání: 2010/1 Bedřich Fučík, 30.12.2009, Autor: Jiří Prinz

Jako na houpačce. Tak by se dal ve stručnosti charakterizovat život významného českého nakladatele a literárního kritika 20. století Bedřicha Fučíka, od jehož narození uplyne v těchto dnech 110 let.

„Než tatínka zavřeli, měl černé až havraní vlasy. Když jsem ho pak poprvé mohla navštívit ve vězení, úplně mě šokovalo, jak mu za tu dobu, co jsem ho neviděla, zbělaly,“ vzpomíná na dobu Fučíkova věznění jeho dcera Klára Pokorná. V padesátých letech si Fučík odpykával patnáctileté vězení za tzv. protistátní činnost a v tu dobu si sáhl na samotné dno svých sil. Milovník růží, kultivovaný a vzdělaný člověk, který se přátelil s předními evropskými literáty, zažíval kruté výslechy komunistické Státní bezpečnosti, při nichž mu vyšetřovatelé vyrazili dva zuby a zlámali žebra. Toto nejtemnější období Fučíkova života, které skončilo až amnestií v roce 1960, působilo na Fučíka i jeho rodinu o to děsivěji, že tak ostře kontrastovalo s roky, které tzv. vítěznému únoru předcházely.

Zázračný mladík z Čáslavic

Bedřich Fučík se narodil 4. ledna 1900 v Čáslavicích u Třebíče. Syn krejčího se po absolvování třebíčského gymnázia rozhodl studovat srovnávací literaturu na Filosofické fakultě UK v Praze a sotva studia v roce 1927 ukončil, odstartoval raketovou kariéru v nakladatelství Melantrich: v roce 1928 zde působil jako tajemník, a od roku 1929 dokonce jako ředitel. Téhož roku se také oženil s překladatelkou Jitkou Skalákovou, jež mu byla celoživotní oporou a dala mu tři děti. Nakladatelství Melantrich bylo ve třicátých letech jedno ze dvou největších nakladatelství v zemi, a mladý Fučík se tak automaticky zařadil k tehdejší společenské smetánce. Úspěšného mladého muže té doby ještě dnes připomíná fotografie, na níž je se svou ženou zachycen ve společnosti nositele Nobelovy ceny za literaturu Thomase Manna, jehož souborné dílo Melantrich právě vydával. Jeho úspěch byl zasloužený. „Fučík byl svým způsobem nakladatelský génius,“ říká literární historik Jaroslav Med a zdůrazňuje, že Fučík dokázal i neklidnými léty poznamenanými hospodářskou krizí proplouvat se ziskem, a ještě přitom vydávat kvalitní literaturu. Z vrcholu společenského žebříčku sesadil Fučíka teprve rok 1939, kdy v rozbouřené politické atmosféře opouští pozici ředitele Melantrichu a nastupuje jako šéfredaktor do nakladatelství J. R. Vilímek. Zde setrvává až do roku 1943, pak odchází na volnou nohu a živí se jako překladatel. Druhý vrchol jeho kariéry přichází bezprostředně po válce, kdy se stává ředitelem nakladatelství Vyšehrad. A tak jako ve třicátých letech v Melantrichu, i tentokrát uplatňuje v plné míře své nakladatelské nadání. „Do jeho příchodu Vyšehrad nijak oslnivé nakladatelství nebylo. Fučík ho dokázal zvednout. Úroveň Vyšehradu té doby, to je především jeho zásluha,“ tvrdí Jaroslav Med.

Bojovník proti komunismu

Únor 1948 znamená pro Fučíka definitivní zlom v jeho životě. V roce 1951 je zatčen a před vězením ho nezachrání ani celoživotní přátelské vztahy s představiteli levicové inteligence. „Probíhala tehdy podpisová akce na tatínkovu podporu. Někteří lidé, jako například Jan Werich, ji podepsali, ale jiní, jako třeba Ivan Olbracht, odmítli. To tehdy maminku velmi mrzelo,“ vzpomíná Fučíkova dcera Klára Pokorná. Ani devět let kriminálu však Fučíka nezlomilo. Po propuštění odchází sice do důchodu, ale jakmile se v době politického tání koncem šedesátých let naskytne příležitost, opět se pouští do nakladatelské činnosti. „V osmašedesátém roce jsem se s Rio Preisnerem a dalšími podílel na petici, na jejímž základě se Bedřich Fučík vrátil do Vyšehradu. A znovu to tam dokázal rozpumpovat. Obklopil se lidmi, jako byl Jiří Němec, a vydával autory, jako Max Picard, Gertruda von Le Fort či Peter Wust,“ říká literární historik Jaroslav Med. Příjezd tanků Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následná normalizace ovšem tuto činnost utnuly. Avšak ani po sedmdesátce Bedřich Fučík nehodlal odpočívat. Celoživotní komentátor literárního dění právě v těchto letech vydává v samizdatu své nejznámější dílo – soubor vzpomínkových esejů nazvaný nejprve Sedmero, později Osmero a nakonec Čtrnáctero zastavení. Psát nepřestává až do své smrti v roce 1984. Jeho souborné dílo, které postupně vycházelo po pádu komunismu, čítá šest svazků.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay