26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Vždycky budou jedinci, kteří chtějí být obelháváni

22. 9. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/39 Bohuslav Reynek, 22.9.2011

MUDr. MARIE SVATOŠOVÁ je zakladatelkou hospicového hnutí v ČR a prezidentkou Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče (APHPP). Na otázky, které jí na tomto místě klademe, jistě už odpovídala mnohokrát. Přesto jde o témata, která s umíráním v hospicích souvisí tak úzce, že se o nich musí mluvit stále.

Pokusme se o takový modelový rozhovor. Budu se v něm snažit parafrázovat možné dotazy příbuzného, kterému umírá jeho blízký. Tedy: V nemocnici na interně nám umírá stará maminka. Váháme, co pro ni bude nejlepší. Kdybychom se rozhodli pro hospic, nebudeme pak muset čekat a nebude už pozdě?

Je hezké, že chcete pro maminku to nejlepší. Abych vám mohla říci, že tím nejlepším je hospic, potřebovala bych víc informací od ošetřujícího lékaře. Pokud by mne ujistil, že vyčerpal všechny možnosti vedoucí k uzdravení nebo zlepšení zdravotního stavu, že smrt je neodvratná a transport maminku příliš nezatíží, překlad do hospice bych neodkládala. Za předpokladu, že není možná péče domácí. Té bych dala přednost a maminka nejspíš taky.

Budeme si to moci dovolit finančně?

Ve všech hospicích si pacient na péči připlácí, ve většině z nich je příspěvek odstupňován podle výše jeho příjmů. Předpokládám, že maminka má důchod, a ten by na úhradu měl stačit. Konkrétní denní sazbu se dozvíte v příslušném hospici.

Není přece jen lépe zůstat v nemocnici? Vždyť v hospici už každý ví, že tam jde umřít. Ve špitále se ještě může balamutit nadějí. Maminka přitom už má informaci, že se nevyléčí, ale pobyt v hospici by jí mohl ještě přitížit.

Hospic je nabídka, je to alternativa, není to povinnost. Vždycky mezi námi budou jedinci, kteří chtějí být obelháváni a „léčeni“ – řeknu-li to s nadsázkou – ještě cestou na pitevnu. U ateisty, který ve smrti vidí absolutní konec, to lze pochopit. Křesťan by se měl pravdy o své prognóze aktivně dožadovat, aby se podle toho mohl zařídit. Do hospice nepřicházejí nemocní jen zemřít. Někteří odcházejí domů ve stabilizovaném stavu poté, co se podařilo optimálně nastavit léčbu bolesti a dalších příznaků. Od pozůstalých ale slýcháváme: „Škoda, že jsme sem nepřišli dřív. Mohla si to tu maminka víc užít.“

Moje sestra říká, že i když doktoři nedávají žádnou naději, není ještě nic ztraceno. Jako věřící rodina přece nejvíc spoléháme na Hospodinovu vůli, může se prý ještě stát zázrak. Sestra se tedy maminku snaží přesvědčit, aby ještě bojovala. Je to dobrý přístup?

Vaše sestra má pravdu. U Boha je možné všechno, včetně zázraku. Ten se ale může stát kdekoliv, tedy i v hospici. Právě v něm býváme svědky zázraků toho druhu, že se nečekaně usmíří lidé s Bohem i mezi sebou navzájem. Impulzem k tomu bývá poznání, že teď už se to odkládat nedá. Zítra by mohlo být pozdě. Odevzdanost do Boží vůle není totéž co rezignace. Rozhodně to není nic pasivního, naopak, je to úctyhodný akt svobodné vůle. Pokud k němu dospěla maminka a vaše sestra ještě ne, může to mezi nimi skřípat. Stává se, že rodina nutí pacienta s kostními metastázami intenzivně rehabilitovat v domnění, že „to“ rozchodí. Výsledkem pak mohou být patologické zlomeniny a zbytečné utrpení navíc.

Snažíme se při našich návštěvách maminku rozptýlit. Ale o smrti se bavit nějak zdráháme, o umírání jsme nikdy s nikým nehovořili. Bývá v hospicích smrt častým tématem hovorů mezi příbuznými a umírajícím?

Je velkou chybou, že se v rodinách o smrti a umírání nemluví včas, dávno předtím, než ta situace nastane. Škoda. Bylo by to pak pro všechny mnohem snazší a přirozenější. Ale i tak je možné, a dokonce nutné, v rozhovoru s nemocným téma smrti připustit, jestliže si to on přeje. Možná to zkusí jen jednou. Pokud ho jeho blízcí okřiknou a umlčí, zatlačí ho do izolace, do opuštěnosti. Potom jakákoliv snaha ho „rozptýlit“ nutně vyzní jako trapná komedie. O smrti je možné hovořit, aniž toto strach nahánějící slovo zazní. Děkovat, požádat o odpuštění, vyslovit slova odpuštění i naděje na setkání.

V hospicích se prý podepisuje souhlas s tím, že nemocný už nebude léčen. Není to kruté?

V hospici se upouští od prokazatelně marné a vedlejšími účinky pacienta zatěžující léčby, avšak pokračuje se v intenzivní léčbě příznaků a obtíží až do posledního vydechnutí.

Odhadnou vaši lékaři, kolik času mamince ještě zbývá? A řeknou jí tento údaj? Je to k něčemu dobré?

Právě proto, že hospicoví lékaři jsou velmi zkušení, žádný časový údaj z pusy nevypustí. Samozřejmě leccos odhadnou, ale zároveň moc dobře vědí, že od statistického průměru existují velké odchylky na obě strany. Pacientovi je třeba ponechat reálnou (nikoliv falešnou!) naději, ale bylo by nezodpovědné před ním zastírat, že jeho nemoc je vážná.

Někdy mám pocit, že je pro mě náročnější komunikace se sestrou než s maminkou. Jako by tato situace poznamenala i naše vztahy (nemluvím přitom o majetkových přích, tam není problém). Existuje nějaká rada i pro příbuzné?

Zajeďte se spolu podívat do hospice. Až sestra uvidí jeho přednosti, popovídá si s personálem, prolistuje kroniku se zápisky pacientů a pozůstalých, bude s ní komunikace snazší. A nedá-li na vás, možná dá na mne – rady pro příbuzné jsem se snažila shrnout v knížce Hospice a umění doprovázet. V hospici by ještě pár výtisků šestého vydání mohlo být, alespoň k zapůjčení. To sedmé slíbilo vydat KNA a časem bude v prodeji.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou