Výzva k velkorysé svobodě

Vydání: 2004/1 Kdyby nebylo věčnosti, 10.9.2004, Autor: Ctirad Václav Pospíšil

VLIV VĚČNOSTI NA NAŠE JEDNÁNÍ
Jednou ze základních charakteristik lidského jednání je cílevědomost. Člověk nejprve myslí na cíl, a podle toho pak volí prostředky k jeho dosažení. Posmrtný život představuje jakýsi cílový bod našeho pozemského putování, a proto by měl silně podmiňovat naše nynější počínání. Svatý Pavel to říká nejen Korinťanům, ale i nám naprosto bez obalu: "Jestliže mrtví nevstanou, pak jezme a pijme, neboť zítra zemřeme" (1Kor 15,32) .


Je celkem jasné, že čím bezprostředněji je lidský život ohrožen, čím je svízelnější a prekérnější, tím také lidé bývají ochotnější orientovat své životní putování podle cílového zaměření k věčnosti, pokud ovšem nepodlehnou totálnímu zoufalství. Možná i proto byli a jsou přednostními adresáty hlásání radostné zvěsti chudí, opomíjení a ti, kdo si uvědomují svoji "supertrapnost" tváří v tvář Božímu majestátu. Ve středověku se lidem v Evropě žilo nepoměrně obtížněji nežli dnes, a tak není divu, že zájem o posmrtný život byl v té době jaksi hmatatelnější, o čemž svědčí kupříkladu velkolepá Dantova "Božská komedie" nebo dech vyrážející "megafreska" v Sixtinské kapli s tématem Posledního soudu. A naopak: čím se člověku žije na zemi lépe, čím je v tomto životě zabydlenější, tím méně se mu chce přiznat si jedinou nespornou jistotu, jíž je blížící se smrt. Tím ale také bývá jeho existence plošší a jeví se na první pohled paradoxně jako existenciálně bezvýchodnější.

POHLED UPŘENÝ NA KRISTA
Proč je nepoměrně větší počet sebevražd v zemích s "pětihvězdičkovou" životní úrovní než tam, kde je hodně "vysoko do žlabu"? V tomto světle se ukazuje, jak může majetnictví skutečně tragicky pohlcovat hloubku našeho bytí. Co je tedy vlastně pravým bohatstvím života? Proč velcí umělci dosvědčují, že jedna naplno prožitá trýzeň je větším inspiračním přínosem než tisíc slastí? Proč studenti filozofie v jedné západní zemi vyrobili velký plakát s obrazem luxusní vily a doplnili ho šokujícím nápisem: "Štěstí není zahrnuto v ceně"? Určitě nechceme pět chvalozpěvy na trýzeň a nedostatek. Jde nám spíš o to, abychom v nepříjemném a svízelném nespatřovali jen a jen negativitu, nebo dokonce známku prokletí. Ideálem je přijímat všechno jako dar a dokázat žít v hojnosti i nedostatku, ovšem vždy opravdově a s pohledem upřeným na Krista (srov. Flp 4,12-13). Pohled upřený na Krista sedícího po pravici Boží (srov. Sk 7,56) nás totiž dokáže nevídaným způsobem obohacovat, osvobozovat, prohlubovat a uvádět do fascinující plnosti bytí v pravdě lásky a sebedarování. SMRTELNOST KOŘENÍM ŽIVOTA? Povědomí o důležitosti zmíněného tajemství víry v době našeho pozemského putování pochopitelně prochází změnami. Když nám umře někdo velmi blízký, začneme na příslib věčného života pohlížet docela jinýma očima. Když jsme vážně nemocní, postižení, když výrazně překročíme hranici středního věku, opět se náš zájem o zmíněná témata obvykle notně zvyšuje.Jestliže je náš život výrazně ovlivněn vědomím, že naše odpovědnost sahá daleko za ony dva čtvereční metry, které nám nakonec budou vyhrazeny, mělo by nás to podle Kristových slov pobízet k ochotě odpouštět a promíjet (srov. Mt 18,23-34), k využívání času a činorodosti v tomto světě (srov. Mt 25,14-30), ke konání skutků milosrdenství (srov. Mt 25,31-45)... Evangelní pojetí věčnosti nás tedy rozhodně neorientuje k pasivitě a nepředstavuje degradaci naší pozemské existence. Smrtelnost je sice břemenem, ale na druhé straně dodává lidskému životu jedinečnou příchuť neopakovatelnosti a dospělé odpovědnosti. Všechno zásadní je v tomto životě jen jednou, říká v jedné básni Vladimír Holan. Jenomže uvedené břímě odpovědnosti je také děsivě drtivé, a tak se dnes mnozí uchylují k báchorkám o převtělování. Některým lidem vyhovuje, že takto cyklicky pojímaný život dává člověku v zásadě nekonečný počet šancí, podobně jako je tomu u počítačových her. Tragédií ovšem je, že ti, kdo se opájejí zmíněnými "babskými povídačkami", nakonec propásnou neopakovatelnou jedinečnost svého vlastního života, a tak vážně riskují, že propásnou i své vlastní naplnění. VĚČNOST NENÍ ŠIDÍTKEM PRO ZBABĚLCE Někdo by mohl namítnout, že křesťanství je náboženstvím strachu, že odvádí člověka od nasazení v tomto životě, že pěstuje v lidech rafinované sobectví, které hledá sebezajištění po smrti. Nelze popírat, že křesťanství bývá někdy prožíváno neuroticky a do jisté míry patologicky. To ale rozhodně neznamená, že celé křesťanství a jeho zvěst o posmrtném životě by byly "šidítkem pro zbabělce". Povědomí cíle a zodpovědnosti člověka výrazně kultivuje, dovoluje mu žít v pravdě, dodává mu dimenzi tragické opravdovosti a hloubky, která pak jako pozadí slouží k tomu, aby se naplno projevila úchvatná Boží dobrotivost. Zvěst o posmrtné existenci člověka osvobozuje, protože moc žádného diktátora nebo totalitního režimu nesahá za hranicí tohoto času. Právě tahle víra propůjčovala našim otcům vítěznou důstojnost vnitřně svobodných lidí i za ostnatými dráty vyhlazovacích lágrů. Víra v nanejvýš milosrdného a spravedlivého Boha nám dovoluje překonávat nepředstavitelné strázně a dává nám sílu k službě, která se nezalekne ani totálního sebeobětování z lásky k druhým. To všechno se děje na základě víry, a proto se nejedná o vypočítavost, nýbrž o velkorysost, důvěru a lásku, o bezvýhradné sebevydání do rukou Trojjediného. Koncilní Otcové vyjadřují tuto úchvatnou skutečnost následujícími slovy: "Křesťané jako poutníci do nebeského města musí hledat a mít na mysli to, co je shůry; tím se však nezmenšuje, nýbrž spíše vzrůstá význam jejich úkolu: usilovat spolu se všemi lidmi o vybudování lidštějšího světa" (GS 57).Napětí mezi eschatologickou dimenzí našeho života (která vede k nesmlouvavé kritice tohoto světa) na straně jedné a naší existencí v reálných lidských dějinách na straně druhé představuje ustavičné trauma, protože nemáme jednoduchý návod, jak obě zmíněné polohy harmonicky skloubit. Všechna z katolického hlediska heterodoxní (jinověrná - pozn. red.) reformní hnutí v době vrcholného středověku byla nesena právě vyhraněným očekáváním brzkého konce světa. Důsledky uvedeného "vykolejení z dějin" bývaly tragické a bohužel také krvavé. Zmíněné postoje vzpurných byly ale také reakcí na církev zabředlou do světskosti, která pozbývala evangelního ducha a působila jako výrazně zploštělá instituce. Musíme se tedy učit žít v reálných dějinách, ale "neuvíznout" v nich. Musíme se učit žít nyní a teď, neutíkat snivě do budoucnosti a zároveň vnímat přítomnost věčnosti jako nedozírnou hlubinu právě probíhajícího okamžiku. Je to těžké, ale jiné východisko nemáme. Nezapomínejme, že jsem učedníky a následovníky Toho, v němž se věčnost kriticky, tragicky, spásonosně a vítězně setkává s konkrétním časem lidských dějin (srov. Gal 4,4). Věčnost je skutečně přítomna tady a teď pod rouškou konsekrovaného chleba a vína, pod rouškou leckdy lidsky upachtěné církve, která je navzdory veškeré naší plochosti skutečně pokračováním vtělení a průlomem věčnosti do času. Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay