Vyznat vinu je uzdravující

Vydání: 2015/2 Poutníci Taizé přivezli radost, 6.1.2015, Autor: Jiří Prinz

Pomáhat duševně nemocným lidem je každodenním chlebem psychiatra. Max Kašparů je však kromě své lékařské odbornosti pastorálním teologem, a dokáže tak mnohé medicínské problémy nahlížet v širších souvislostech.
 
 
Hlavní příčinou vzrůstu neuróz je podle Maxe Kašparů stres.Snímek Jindřich Štěrba
 
Co je vlastně duševní onemocnění?
 
Už od dob Aristotela se v člověku rozlišuje stránka tělesná, duševní a duchovní. Každé z těchto stránek pak odpovídá specifický druh onemocnění. Tělesné nemoci známe všichni, o těch není třeba dlouze hovořit. Pokud jde o onemocnění duchovní, ty se jazykem víry označují termínem „hřích“. A pak je tu ona třetí oblast – duševní. Sem spadají nemoci lidské psychiky.
 
Nejtěžší duševní nemoci se nazývají psychózy, všeobecně známé jsou třeba schizofrenie či maniodepresivní psychóza. Do druhé kategorie patří neurózy – například úzkosti, fobie, napětí. ..Do třetí kategorie pak spadají nemoci způsobené užíváním psychotropních látek nebo alkoholu. Konzumace těchto drog se totiž projevuje v prvé řadě právě v oblasti duševních potíží. V tomto výčtu nesmím zapomenout ani na čtvrtou skupinu, tzv. poruchy osobnosti čili psychopatie. Nejde sice o nemoci ve vlastním slova smyslu, ale osobnost dotyčných je v těchto případech natolik narušena, že jednají buď nápadně nebo až asociálně. Proto je možné o poruše osobnosti uvažovat též jako o duševním onemocnění.
 
Jak velká část populace je duševními nemocemi postižena?
 
Jeden německý psychiatr říká, že 20. století bylo stoletím deprese a 21. století na tom prý bude ještě hůře. A podle statistik, které mám k dispozici, bych tomu docela věřil. Když si to rozebereme, vidíme, že například schizofrenií trpí přibližně stále stejně početná část populace. Z jiných psychóz nám ale rostou depresivní onemocnění, a především stoupá počet neuróz. A ty vznikají ze stylu života: stres, stres a zase stres. Uvádí se, že ve vyspělých zemích, mezi něž se počítá i ČR, je mezi obyvatelstvem až 20 % neurotiků. Bohužel to začíná už v dětství. Protože se věnuji také dětské psychiatrii, i já pozoruji v této oblasti značný nárůst neurotických onemocnění.
 
Je něco pravdy na tom, že nábožensky založení lidé trpí duševními onemocněními méně než lidé nenáboženští?
 
Existují srovnávací statistiky, ale po pravdě řečeno nejsou jednoznačně interpretovatelné – už jen proto, že nevíme úplně přesně, kdo to vlastně je ten „věřící člověk“. V jistém smyslu je totiž věřícím každý. My v katolické církvi máme oproti řadě jiných církví tu výhodu, že máme ušní zpověď. Během ní se člověk zbavuje pocitu viny, tíživého břemene. Mám na to takové pořekadlo: chceš-li se zbavit své minulosti, můžeš navštívit psychologa, a on tě naučí, jak na ni zapomenout. Nebo jdi za psychiatrem, ten ti dá prášky na spaní. Máš ale také možnost jít ke knězi, a Ježíš Kristus tě ve svátosti smíření tvé minulosti zbaví. Minulost je totiž břemeno, s nímž je často spojena vina – a tragédií moderního člověka je, že s vinou neumí pracovat. V tomto smyslu může náboženství opravdu sehrát roli jakési ochrany před zhoršením duševního stavu až před duševním onemocněním.
 
V minulosti bývala duševní onemocnění často zaměňována s posedlostí zlým duchem. Jak byste tyto dvě skutečnosti od sebe odlišil?
 
Po čtyřiceti letech praxe, kdy jsem měl v ordinaci jak lidi duševně nemocné, tak ty, u nichž jsme nedokázali z lékařského hlediska nijak určit, o jaké postižení se jedná, doporučuji, aby se v takovýchto případech nad dotyčným člověkem pomodlil k tomu určený kněz nebo biskup. Jde-li skutečně o posedlost, je takové setkání s knězem doprovázeno řadou nevysvětlitelných jevů, které by spíše než psychiatry měly zajímat fyziky. Dotyčný například poté, co se za něj kněz pomodlí, padne na zem, a když pak vstane, zůstane po něm na podlaze vypálené místo. Jindy může zase disponovat neuvěřitelnou, nadlidskou silou, kdy zvedá a hází po místnosti předměty, které by ani několik dospělých mužů nedokázalo uzvednout. Také jsem se setkal s případy, kdy dotyčný hovořil o věcech ze života jiných lidí a to natolik soukromé povahy, že se o nich nemohl běžnou cestou dozvědět. Takové případy se dějí, ale je třeba dodat, že jich je naštěstí velice málo. V žádném případě nic nedémonizovat!
 
Jak je to s pastorací duševně nemocných lidí? Existuje pro ně zvláštní vedení?
 
Jako máme speciální pastoraci pro vězně či alkoholiky, máme speciální pastoraci i pro lidi duševně nemocné. Osobně jsem ovšem trochu nahněván na obsah studia na teologických fakultách, protože praxe ukazuje, že mnozí kněží, zvláště ti mladí, si ve zpovědnici nevědí rady s případy, které nejsou řešitelné duchovní cestou. Jestliže přijde do zpovědnice žena, která o sobě tvrdí, že jsou v ní dvě osoby, z nichž každá koná něco jiného, a kněz místo aby ji poslal k psychiatrovi, ji napomene, aby na tento dar nebyla pyšná, není tu něco v pořádku. Ani u té věřící, ani u toho kněze.
 
Považujete tedy pastoraci lidí s duševním onemocněním za zanedbávanou oblast?
 
Za silně zanedbávanou! Církev se umí věnovat pastoraci mládeže nebo starých, nemocných lidí. Když ale přijde člověk v životní krizi, s depresí, s úzkostmi nebo člověk, který se propadá do drogové závislosti či alkoholismu, kněží si s tím obvykle nevědí rady, a tak od toho jdou raději pryč. Přitom právě těmto lidem je zapotřebí nejvíce pomoci. v roli tzv. doprovazeče.
 
Jak by se to mohlo změnit?
 
Cestou by bylo, kdyby se v seminářích v rámci studia pastorální teologie věnovalo této problematice více času, třeba na úkor studia mrtvých jazyků. Existuje zde sice obor pastorální medicína, ale pastorální psychiatrie je v ní stále malou Popelkou. Nedělám si ovšem iluze, že by se zde něco zlepšilo.
 
Existují i problémy ohledně svátostného života duševně nemocných lidí?
 
Osobně tu problém nevidím. Zaznamenal jsem například stížnost, že jistý kněz podal eucharistii silně mentálně postižené dívce, která nechodí ke zpovědi. Položme si ale otázku, zda člověk, který neumí číst, psát ani počítat, který zná pár slov a je závislý na pomoci druhých, je vůbec schopen hříchu. Je takový člověk způsobilý se vyzpovídat? Osobně jsem tedy pro to, aby kněz takové dívce eucharistii podal – vždyť má možná v celém kostele tu nejčistší duši.
 
Jak může církev lidem s duševním onemocněním pomáhat?
 
Obdivuji sv. Tomáše Akvinského, který napsal, že milost předpokládá přirozenost. A v tom je právě problém. Církvi se pořád jaksi nedaří vystupovat vzhledem ke světu přirozeně. Sám jsem sice poměrně konzervativní, nefandím ani takovým věcem, jako je třeba podávání eucharistie na ruku (už se mi totiž stalo i to, že si pro eucharistii přišla paní v rukavici), ale měli bychom být srozumitelní. A jak říkával Josef Zvěřina, srozumitelní budeme tehdy, až přestaneme mluvit nebeským nářečím.
 
Další věcí je, že bychom měli umět člověku nabídnout něco víc než pouhý kostelní obřad – podpořit ho, když si potřebuje otevřít srdce. Musíme se tedy stát přirozenými lidmi, kteří stojí uprostřed křižovatky, na níž se kříží horizontála světa s Boží vertikálou. My ale bohužel máme tendenci vznášet se buď příliš ve výšinách – a pak nerozumíme dobře chodu světa – anebo naopak vězíme příliš ve světě, takže nám uniká vanutí Ducha Svatého. Takový postoj se ovšem těžko dá nadekretovat z Říma, to se musí naučit každý sám. Každý by se měl snažit být přirozeným právě na tom místě, kde se nachází. 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma

Diskuse

V době mého dětví humila 10.1.2015 14:18
V době mého dětví humila 10.1.2015 13:37
Vina a odpovědnost jsou dvě rozdílné věci. Servitor 6.1.2015 22:32
Znalost nestačí, Michal 6.1.2015 20:39

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 26 21. – 27. června 2016

Papež František potěšil Moravu

V době, kdy se lidé na začátku první republiky obraceli k církvi zády, se olomoucký arcibiskup Stojan obracel k lidem a zasazoval se o sociální spravedlnost. Papež František…

celý článek


Není to jen klábosení u kávy

Farní kavárna v Lechovicích na Znojemsku vznikla tím nejpřirozenějším způsobem: farníci se po mši svaté ještě sdružovali v neformálních skupinách v kostele, až jednou…

celý článek


Unést vítězství i porážku

Obavy, že se na ME ve fotbale něco semele, zaznívaly už měsíce před konáním šampionátu. Sportumilovní fanoušci a obyvatelé pořadatelských měst se měli mít na pozoru…

celý článek


Milosrdenství i při vysvědčení

Dílo hodné ceny, tedy hodnotné a stojící za ocenění. Právě takový přístup mohou zvolit rodiče k výsledkům snažení svých dětí a dospívajících. Už příští týden…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay