Vytvořil jsem "svůj" světový rekord

Vydání: 2004/30 Muži na mateřské, 1.9.2004, Autor: Kateřina Nešlehová

S Borisem Rösnerem o herectví, workoholismu a víře
Přestože má Boris Rösner uvedeno ve svém rodném listě jako místo narození Opavu, dlouho v ní nepobyl a se svou maminkou, která byla herečkou, poznal pěknou řádku českých a moravských měst. Proto logicky všichni matčini kolegové byli strýčky a tetami. Prvními hračkami byly divadelní rekvizity a prvními dětskými láskami mladé herečky.


Takže volba, že budete hercem...
...byla daná.

Lidé vás mají zaškatulkovaného spíš jako charakterního herce, milovníky jste nehrál?
Ale s nimi jsem začínal, i když to vysloveně milovníci nebyli. Spíš mladí kluci. Asi po dvou sezónách v prvním angažmá v Liberci jsem začal hrát ty charakterní a hrdinské typy, kteří bojují za čest lásky a umírají, nebo hajzlíky. Nebyl jsem typický princ Miroslav, spíš zlý král. Je to asi dané druhem temperamentu, fyziognomií, zastřenějším hlubokým hlasem.

Patříte k obdivovaným hercům. Jistě máte spoustu fanynek. Patřila mezi ně i vaše žena?
Vůbec ne, naše setkání bych nazval totální osudovou náhodou. Jako sedmnáctiletý jsem v Chebu, kde jsem bydlel, závodně tancoval. Za mojí taneční partnerkou tenkrát přijela z Břeclavi její starší sestra. Byla profesorkou na gymnáziu a s třídou vyjela na Chebsko na poznávací výlet. Protože jsem tam sjezdil všechno na kole, jako vedoucí skautu jsem znal kde co, nabídl jsem se, že třídu po kraji provedu.

Jako turistický průvodce jsem se asi osvědčil a tak mě paní profesorka pozvala, abych za rok přijel do Břeclavi na brigádu sklízet broskve. Za denní plat sto korun. To byly pro mě velké peníze. Příští prázdniny jsem tam jel a po prvním dni brigády jsem se šel vykoupat do jezera Apolo. Když jsem vylezl z vody, na dece ležela nádherná holka. Hodil jsem hlavou, začal se před ní nakrucovat a v duchu si řekl: tak tu si vezmu za ženu. A to se nakonec i stalo.

Za čtyři roky, když jsme oba dostudovali vysokou školu, jsme se, přestože jsem v husitské církvi, vzali v římskokatolickém kostele v Lednici. Moje tchýně, učitelka v mateřské škole, měla kvůli tomu problémy, že nechala oddat dceru v kostele. Ale tím, že já byl hercem, tak se na to pohlíželo asi takhle: no to je takové extravagantní povolání.

Takže jste ekumenické manželství...
Jsme, ale ke katolictví mám blízko. Moje babička byla katolička, maminka taky. Když je mi někdy ouvej, rád se chodím do kostela zklidnit. Kostel a jeviště jsou pro mě taková zvláštní magická místa. Odehrávají se tam různé děje, v jejich zdech je ukryto tajemství, které člověk jako pozorovatel rád odhaluje. Když kdokoli přijde do kostela – ať věřící nebo nevěřící – podvědomě je v něm potichu. Člověk do něj vstupuje s posvátným klidem. Naprosto stejně se chovali i mí kamarádi, když jsem je vzal na jeviště Národního divadla. Mimochodem dobrý kněz bývá i dobrým hercem, který dovede strhnout posluchače, umí je přesvědčit o své víře, o tom, co říká.

Nedávno jsem byl na zájezdě v jižních Čechách a zavítal jsem do kostelíku, který byl kupodivu otevřený. Tam jsem si uvědomil, jak dříve na lidi, kteří neviděli větší stavbu než svou chaloupku, musel kostel působit svou monumentalitou. Nám to dnes ani nepřijde, vždyť kolem nás jsou stometrové domy. A když navíc v tom kostele byl farář hlubokého přesvědčení, tak mu jistě nedalo tolik práce, aby lidi obrátil na víru.

Vaším učitelem byl hluboce věřící člověk Václav Voska. Mluvili jste spolu někdy o víře?
Spíš jen v náznacích, útržkovitě. V humorných chvilkách mi říkal: „Katolíci si vymysleli deset Božích přikázání a teď je na nás, jak je obejít, abychom sobě ani jiným neublížili. Je zajímavé, že existují přikázání a všichni se jimi tak nějak vnitřně řídíme, ale tak nějak je občas rádi porušujeme“.

Ale čím je člověk starší a nabývá vlastních životních zkušeností, tak – hlavně v souvislosti s úmrtími svých blízkých – diskutuje o přítomnosti víry v sobě. Dokonce si někdy rouhačsky říkám, jak může existovat Pán Bůh, jenž třeba dopustí války.
v Moje matka, jestli se mnou pronesla do mých osmnácti let, než jsem odešel do Prahy studovat, tisíc závažných vět za život, tak je to hodně. Vychovávala mě skrze své herecké umění. Tím, jak se chovala na jevišti ke svým hereckým partnerům a co jim ve hrách říkala. To byla její výchovná metoda. Když ve třiapadesáti letech umírala, poprosila mě, abych jí přivezl růženec po její mamince. Nebyla sice praktikující katolička, ale tu víru měla v sobě. Když je člověk opravdu v těch posledních chvílích života, tak se k Bohu obrací... Je to v nás zakódované, víra má uzdravující účinek. Apropó, všimla jste si, jaká slova nejčastěji vyslovujeme ve chvíli, kdy je nám nejhůř? Maminko nebo Pane Bože. Říkají je i ti, co o sobě tvrdí, že jsou bezvěrci.

Na některé mé kamarády působíte jako drsný chlapík. Umíte se dojmout?
To víte, že ano. Třeba tehdy, když jsem v televizi sledoval slavnostní akt k 60. výročí vylodění spojenců v Normandii. Na dvě hodiny byl pro mě mír. Když se při vzpomínce na vojenskou operaci, v níž zahynuly stovky lidí, sešli pamětníci s reprezentanty států, které ve válce stály proti sobě, aby si podali ruce. Toto gesto umí věřící v kostele při pozdravení pokoje. Když člověk myslí v širších dimenzích, tak si říká – vždyť je to tak jednoduché. Když si podám ruku, tak ji nebudu mít na spoušti. Víra má za úkol přinášet s sebou pohodu, klid a milosrdenství a poznání svého nepřítele. Jiná věc je, že si s tím v tom strašlivém světě nějak neumíme poradit.

Máte nějaké vysněné role, které jste buď hrál nebo vám unikly?
Měl jsem velké herecké štěstí. Za sedm let v Liberci jsem odehrál 26 rolí, z toho 15 velkých. Pak v Městských divadlech pražských jsem musel nejdřív dva roky čekat, brát záskoky, než se na mě usmálo štěstí. V Národním jakbysmet. Každý herec toužil po nějaké roli. Mým snem byl Romeo – ač na to nevypadám, ač jsem typ spíš na Merkucia nebo Tybalta. Ale jsem přesvědčený, že Romeo nemusí být žádný krasavec, ta role je o neprobuzeném chlapství. Stejně tak mi utekl Hamlet, který patří k vrcholům hereckého umění. Ale zase na druhou stranu jsem v Mětských divadlech pražských hrál jako mladý Salieriho, kterého začal zkoušet můj učitel Václav Voska, ale nedozkoušel, protože zemřel. V sedmadvaceti jsem hrál v Liberci Tuláka Ze života hmyzu, následně v Praze Arbenina v Maškarádě, Falkenštejna, Mefista, Othella... Nemůžu si stěžovat. Třeba mě ještě někdy čeká Lear nebo Richard III....

Když mluvíme o hereckém štěstí, v uplynulé sezóně jste hrál tři velké role – Cyrana v Divadle pod Palmovkou, v Národním Lakomce a v ABC slavného francouzského herce Fredericka Lemaitre, kterou její autor E. E. Schmitt věnoval k padesátinám Jean Paulu Belmondovi...
Netušil jsem, že budu v jedné sezóně ve třech různých divadlech hrát tři obrovské, charakterově odlišné role. Komu se to stane? Považuji to za „svůj světový rekord“. Ano, mám v tomhle velké štěstí. Věřím na hereckého Pánaboha, který existuje. Vím, že tzv. úspěchy a pohoda se za chvíli můžou proměnit v obrovské problémy. Ale věřím, že se sluníčko zase otočí a bude opět líp. Pořád jdeme za nějakým poznáním, za horizontem, který je v nekonečnu a stále se nám vzdaluje. To je jediné štěstí, že nedojdeme do konce. Člověk musí chtít být profesionál a odvádět svou práci tak, aby ráno, když se holí, si nemusel do tváře v zrcadle plivnout. Svým studentům říkám: jedna otázka je štěstí a druhá, že ho musíme za ty pačesy chytit a pokud možno ho nepustit. I když herectví je povoláním loktařským, musíme dbát na to, abychom tím loktem nevypíchli kolegovi oko.

Zmínil jste studenty. Již řadu let učíte na DAMU herectví. Jste s nimi v kontaktu i potom, když opustí školu?
Snažím se, pokud mi to čas dovolí. Jezdím po oblastních divadlech a sleduji dál jejich herecké kroky.

Často účinkujete v televizních inscenacích, v rozhlase, dabujete filmy, hrajete ve Viole, režírujete (například na Pražském hradě před lety Mackbetha). Jak to stíháte?
Mám to asi po tátovi, ten se také nemohl odtrhnout od práce. Ale už jsem dostal dvě varování, kdy mě odvezli do nemocnice. Pokaždé jsem se oklepal a pokračoval dál.

Jste trémista?
Víte že jo, jenom to na mně není poznat. Ale není to tréma za sebe, ale za všechny partnery. Ta odpovědnost za věc je čím dál větší, nerad dělám chyby.

Po náročné sezóně jsou konečně prázdniny. Těšíte se na odpočinek?
Neumím odpočívat, budu pracovat na chalupě. Zedničím, truhlařím, elektrikařím... I když by bylo jednodušší zadat práci odborníkovi, který by to měl rychleji, chci dokázat, že to svedu sám.


Boris Rösner se narodil roku 1951 v Opavě. Vystudoval herectví na pražské DAMU, byl šest let v angažmá v Liberci, sedm sezón v Městských divadlech pražských, od roku 1987 v Národním divadle. Od roku 1989 učí herectví na DAMU, k jeho zájmům patří kutilství a četba. Je ženatý, má jednu dceru.

Boris Rösner v jedné z hlavních rolí uplynulé sezóny - jako Cyrano v Divadle pod Palmovkou (s Hanou Sedilovou hrající Roxanu).

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay