Vysoká cena za touhu po kariéře

Vydání: 2007/36 Kněží v důchodu, 4.9.2007, Autor: Jaroslav Šebek

Příloha: Perspektivy

Společenské a politické otřesy minulého století, spojené s nástupem dvou totalitních režimů, tvrdě zasáhly do církevního života a stejně jako v jiných prostředích i zde semlely spoustu lidských osudů a mnohé charaktery podrobily zkoušce ohněm. Řadu pozoruhodných příběhů najdeme i mezi sudetoněmeckými katolíky. K nepřehlédnutelným postavám mezi nimi bezpochyby patří katolický kněz a uznávaný historik Eduard Winter. Nejprve byl horlivým duchovním, posléze se zapletl s nacisty a nakonec skončil jako socialistický internacionalista v bývalém východním Německu. Před čtvrtstoletím se jeho život uzavřel.
Eduard Winter se narodil v září 1896 na Liberecku v úřednické rodině. Rodiče ho sice vychovávali v katolickém duchu, ale jeho víra se formovala a utužovala od raných let v neustálých střetech s nacionalisty a liberály. Německé pohraničí v době Winterova dospívání totiž zažívalo nárůst protikatolického hnutí Los von Rom, šířící pod rouškou přestupů k protestantismu a útoků na katolické symboly nacionální ideje velkoněmectví. V okamžiku, kdy se stal na gymnáziu svědkem znesvěcení eucharistie několika studenty, dozrálo v něm rozhodnutí vydat se na dráhu kněze.
Vedle teologie ho zajímaly i dějiny. Kněžské svěcení přijal v červenci 1919, avšak dále se intenzivně vzdělával a vypracoval se na uznávaného odborníka na církevní dějiny (věnoval se zejména zkoumání doby osvícenství a josefinismu). Již jako šestadvacetiletý získal docenturu a o pár let později se stal profesorem církevních dějin na pražské teologické fakultě Německé univerzity (v roce 1936 se stal i jejím děkanem). Z jeho pera vzešla například monografie o Bernardu Bolzanovi nebo náčrt duchovních dějin českých zemí.

V mládežnickém hnutí
Jeho jméno je však především spojeno s pastoračním působením mezi katolickou mládeží v akademickém prostředí. Po skončení první světové války totiž panovala příznivá atmosféra pro rozmach podobných aktivit, neboť tragická válečná zkušenost vzbudila v nejednom mladém člověku spontánní touhu po duchovním životě, sdíleném s vrstevníky v křesťanských společenstvích. Rozvoj duchovního života podněcovalo rovněž hledání odpovědí na vlnu poválečné sekularizace a krize hodnot, která byla právě v Československu poměrně silná. V létě 1920 založil Winter spolek Staffelstein, jehož členové se měli věnovat národně-osvětové práci zejména ve farnostech. Prvotním cílem spolku však byla obnova duchovního života, jenž za dob rakouské monarchie mnohdy zformalizoval a zploštil. Duchovní inspirace získal Winter především z Německa, kde byla touha po duchovní obnově mezi mládeží také velice silná. Winter, výborný kazatel, dokázal podle vzpomínek současníků mladé lidi snadno oslovit. V Tomášské ulici v Praze navíc vybudoval kolej pro katolické vysokoškoláky. Každý nedělní večer se tam scházeli nejen k bohoslužbě, ale také k diskusím o náboženských otázkách.
Díky svému přirozenému charismatu dokázal kolem sebe soustředit vynikající odborníky – literární vědce, historiky, archiváře. Jména jako Eugen Lemberg, Ernst Nittner, Franz Lorenz, Willy Krause již asi dnes nikomu moc neřeknou. Ve své době však patřili ke špičkám svých oborů a také po válce se stali intelektuálními mluvčími sudetoněmeckého katolického tábora. Winter v nich zároveň nalezl oddané spolupracovníky, kteří mu poskytovali oporu v uskutečňování představ o náboženské obrodě a začlenění laiků do církevních struktur. Příslušníci Staffelsteinu se zasloužili rovněž o rozmach liturgického hnutí a věnovali se prohloubení vzdělanosti nejširších vrstev věřících. Nelze přehlédnout, že díky tomu se kněžské semináře – po válce poloprázdné – začaly plnit německými bohoslovci (velký příliv duchovních povolání byl však patrný i mezi Čechy, často z nevěřících rodin).

V nacionálních vodách
Ve Winterovi byla zároveň hluboce zakořeněna nedůvěra k mocenským aspiracím církve, odůvodňovaná obavami, aby se znovu neopakovala nešťastná zkušenost z dob habsburské monarchie – propojení trůnu a oltáře. Z toho důvodu od počátku svých aktivit mezi mládeží razil tezi o jejich naprosté apolitičnosti. Jenže katolické spolky, a mládežnické především, v žádném případě nezůstaly stranou aktuálních politických diskusí doby. Katolická mládež na počátku 30. let se totiž identifikovala s myšlenkami i životní filozofií, blízkými nacionálnímu hnutí. Pro ně byl typický důraz na romantizující ideály života v pospolitosti, obdiv k ideji pořádku, včetně afinity k vůdcovskému principu či potlačení individuality ve prospěch kolektivu. Podobné metody měly vést k utužení kázně, pozvednutí bojového ducha a schopnosti oběti – samozřejmě všechno to mělo sloužit Kristu. Podobnou rétoriku však v tehdejší době najdeme i mezi extrémně nacionálními spolky či v řadách Hitlerjugend v Německu.
Winter myšlenku propojení duchovní obnovy a prohloubení národní identity vehementně podporoval a podstatnou měrou přispěl k instrumentalizaci víry k podpoře nacionálního hnutí, a to zejména po roce 1933. Hned od počátku podpořil aktivity Konrada Henleina, které nevnímal politickou optikou, nýbrž jako obrodné národní hnutí, které přispěje k duchovnímu sjednocení Němců v Československu. Byl přesvědčen, že na tomto základě budou překonány všechny názorové rozdíly a lidé naleznou cestu k zásadám křesťanské morálky. Neuvědomoval si – či přinejmenším podceňoval – politická rizika těchto procesů, spočívající v násilné unifikaci života podle nacistických vzorů. Na druhou stranu je ale třeba dodat, že Winterovi byl vzdálen národní šovinismus a udržoval dobré vztahy s řadou českých křesťanů. Winterovy aktivity ovšem vzbuzovaly nelibost u českého episkopátu, který měl strach ze vzniku německé národní církve, a také u části německých katolíků, kteří se henleinovců obávali kvůli jejich nacizujícím tendencím.
Po anšlusu Rakouska na jaře 1938 však mnozí duchovní v pohraničí definitivně ztratili zábrany a začali hromadně vstupovat do Sudetoněmecké strany, zejména na Kadaňsku a na Žatecku. Litoměřický biskup Anton Weber dokonce zaslal svým kněžím dopis, aby je varoval před spoluprací se stranou, šířící také učení rasové nenávisti, odsouzené papežem Piem XI. V té době to byl již ojedinělý varovný hlas (za války ovšem němečtí katolíci v Sudetech dali najevo odpor proti nacistickému režimu). Winter sám byl však konfrontován i se stinnými stránkami henleinovské jednoty, aniž z nadšení pro ni vystřízlivěl – ještě před mnichovskou dohodou musel rozpustit Staffelstein. Kromě něho ztratili samostatnost i další katolické organizace. Kvůli neustálým sporům s kolegy i s biskupy se u něj navíc prohloubila vnitřní krize a pochyby o víře.

Za časů hnědé a rudé totality
Obsazení pohraničí po Mnichovské dohodě a vznik protektorátu jeho osobní problémy dále prohloubilo. Proto omezil svou angažovanost a stáhl se do své vily v Liběchově na Litoměřicku. Zde se citově sblížil se svou sekretářkou. Poté co otěhotněla, řešil situaci uzavřením manželství. Pražský arcibiskup Karel Kašpar mu odebral kanonickou misi a v březnu 1941 následovala suspenze. Winter tedy začal přednášet na filozofické fakultě, kde se stal jedním z předních nacistických exponentů. Vedle toho působil také v nadaci Reinharda Heydricha pro vědecký výzkum, sloužící i jako nástroj pro germanizaci českých zemí, a spolupracoval s bezpečnostní službou Sicherheitsdienst (SD). Winter publikoval v protektorátním propagandistickém měsíčníku Böhmen und Mähren, kde se věnoval řešení česko-německého problému a podle svědectví konfidenta gestapa a maltézského převora Franze Bobeho rozšiřoval legendu o tisícileté příslušnosti Čechů k Německu. Winter se však po válce hájil tím, že pomáhal i pronásledovaným Čechům.
Pokud bychom hledali paralelu s vývojem v Německu, Winterův osud připomíná v některých momentech dráhu těch německých duchovních, kteří vstoupili do služeb nacistického hnutí. Příčiny byly podobné. Krize kněžské identity, vyvolaná často osobními nebo charakterovými problémy, kterou aktéři řeší radikálním rozchodem s církví a příklonem k „novému nacionálnímu náboženství“, hlásanému nacistickými elitami. Jeden příklad pro ilustraci. Mladý prefekt chlapeckého semináře ve Freisingu Albert Hartl (1904–1982), který z důvodu neuspokojených osobních ambicí odešel z církve již krátce po nástupu nacistů. Vstoupil do služeb SS a SD, kde se podílel na pronásledování německých křesťanů. U Wintera však na rozdíl od něj podle názoru československé bezpečnosti „závažnější činnost ve spolupráci s SD zjištěna nebyla“.
Na konci války odešel do Rakouska (plánovaný útěk do Švýcarska mu nevyšel), kde se pokoušel získat místo na univerzitě. V prvních letech po válce panovaly u našich jižních sousedů přísné podmínky a uchazeč s hnědými kaňkami v životopise moc šancí neměl. Winter tudíž odešel do sovětské okupační zóny v Německu, kde zažil rychlý kariérní vzestup. Působil jako děkan fakulty v Halle, od 50. let přednášel na Humboldtově univerzitě v Berlíně a stal se členem Akademie věd NDR. Stejně jako za nacismu zde pokračoval ve zkoumání východoevropských dějin a pravoslaví. Stylizoval se přitom do role tvůrce slovansko-německého přátelství. Sepsal řadu knih, jež přes určitou poplatnost marxistické ideologii ani dnes neztratily svůj význam.
Winter si byl od mládí vědom svých intelektuálních schopností i osobního charismatu. Obě skutečnosti se snažil využít ve svůj prospěch. Byl to nesporně zajímavý kněz, jenž do katolického prostředí meziválečného Československa přinesl řadu inspirativních myšlenek ve snaze o obnovu duchovní tváře církve. Podlehl ale pokušení nacionalismu a nedokázal včas rozpoznat důsledky, k nimž roubování národní myšlenky na křesťanskou víru může vést. Přestože si to možná nechtěl připustit, za touhu po kariéře zaplatil příliš vysokou cenu, což se ukázalo jak v konfrontaci s nacismem, tak i komunismem. Byl přesvědčen, že při spolupráci s oběma režimy tahal za delší kus provazu. S odstupem doby však jeho snažení vzbuzuje přinejmenším rozpaky. Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay