Vydání: 2010/47 Bílá hora, 17.11.2010, Autor: Miloš Szabo

Je uznávanou hudebnicí nejen u nás, ale také – a možná především – v zahraničí. Jejímu vystoupení už tleskali posluchači ze všech kontinentů, její desky vycházejí v prestižních světových hudebních vydavatelstvích. Na domluvenou schůzku přišla krásná, bezprostřední, vyzařující obrovské charizma. A s pokorou před tím, čemu říkáme umění i život. Harfenistka Kateřina Englichová.

Budu vás citovat: „Je dobré naučit se jiné jazyky mimo náš kulturní okruh a jezdit tam, kde děti mohou vidět, jak za dolar žije celá mnohočetná rodina několik dní…“

Dnes žijeme v tak obrovském luxusu, že děti přestávají mít pojem o tom, co to je něco nemít. Irituje mě to, a to i přesto, že na druhé straně ani sama nejsem mnohdy schopna se u vlastního dítěte od toho oprostit. Kdysi jsme si jako děti přáli mít kolo, dnes je běžné kolo mít, děti si vybírají, jaký druh kola chtějí. Naše děti už v nízkém věku žijí v materialistickém prostředí, i když budou jejich rodiče přesvědčením idealisté. Je potřebné hledat nějaký způsob, abychom sami sebe i své děti přivedli k sebereflexi, že to není samozřejmost. Ani pro ně, ani pro mnoho dalších lidí ve světě. Pokud existuje chudoba, na dostatek až přebytek si nikdo z nás nesmí zvyknout.

Hodně cestujete, možná byste mohla žít i jinde než v Česku.

Asi bych to zvládla, ale nedovedu si to představit. V Tibetu to kupříkladu zavání krásným duchovnem, ta představa žít tam může být krásná, ale abychom dokázali doopravdy žít životem Tibeťanů, museli bychom najít a přijmout jejich kořeny. Dá se dnes sice žít z jakéhosi nadhledu, bez vázání se na konkrétní zemi, ale žít bez kořenů může někdy znamenat také být ochuzen o rozměr, jemuž se říká domov. A domov pro mě není jen můj muž a dcera, ale i další blízcí lidé. A protože je všechny s sebou nedokážu přenést na jiné místo, je to jeden z důvodů, proč já i můj muž, který již několikrát dostal nabídky pracovat venku, inklinujeme stále k tomu, být doma tady, kde jsme vyrůstali.

Jako dítě jste prý bývala hodně zakřiknutá.

Změna nastala asi až na konzervatoři, kde vládl duch svobody, kde jsme mohli učitelům říkat pan a paní. Zažít tuto jinakost, znásobenou kulturním a uměleckým prostředím, bylo v té šedi socialistické doby osmdesátých let obrovskou výhodou. Dalším životním prozřením byl můj pobyt v Americe. Psal se srpen 1989, najednou jsem se musela začít starat sama o sebe, neměla jsem vedle sebe maminku ani tatínka. A nebyla jsem si jistá, jestli se domů ještě vrátím…

Listopad 1989 jste tedy prožila mimo domov…

Ano, můj muž byl tady revolucionář, bojoval za svobodu, zatímco já jsem si užívala výhod kapitalistického světa (smích). Bylo emočně velmi intenzivní sledovat tehdejší dění u nás doma. Nebyly ještě mobily, nebyl internet. V obraze dění jsem byla prostřednictvím televize CNN. Pamatuji si tehdejší pocity při sledování zpráv, že to, co vidím, ta vizualizace událostí je zkreslující, že to není plná pravda. Pamatuji si, jak byly tehdy zablokované telefonní linky, takže jsem se domů dovolala asi až za 14 dnů, a pak jsem se dozvěděla, co se vlastně v Československu stalo.

Už jste naznačila, že jste mohla v Americe zůstat. Prý to byl táta, který chtěl, abyste mohla žít venku svobodněji… Umíte se dnes jako rodič vcítit do jeho pocitů?

Ten pocit si už dnes asi těžko představíme, protože nezažíváme takový psychický útisk a nesvobodu, jaká tady byla. Bez prožitku toho špatného a zlého, co minulý režim přinášel a čím vlastně sám byl, to asi ani nejde pochopit. Ale dovedu si to vysvětlit, protože každý rodič chce pro své dítě udělat to nejlepší. Tatínek mi při loučení dal 20 dolarů a řekl: „Už se nevracej.“ Nikdy jsme pak spolu o tom už nemluvili. Když jsem po roce přijela domů, všichni byli jiní než při mém odjezdu – cítila jsem se, jako bych přiletěla z Marsu. Nebo spíše na Mars.

Má dnes ještě smysl mluvit o tom, jaké to bylo před Listopadem?

Já i můj muž si myslíme, že má. Ale asi bychom neměli být mravokárci a říkat, jak si dnes toho všeho, co je samozřejmostí a čeho máme dostatek, nevážíme. Mezi tím, co se má a nemá, vede hrozně tenká linka. Nesmíme se stát pro mladou generaci otravnými a připomínat minulost ustavičně. Na druhé straně, pokud se nenaučíme kriticky zhodnotit vlastní dějiny, nemůžeme smysluplně směřovat ani do budoucnosti. Vyrovnání se s vlastní minulostí je důležité pro růst jednotlivce i celé společnosti.

Koncertní sál, kulturní dům, hospoda, kostel – různá místa, kde se dá vystupovat. Čím se tato místa liší?

Určitě atmosférou. Do každé té lokality přijde asi trošku jiný okruh lidí. Stejně jako jiný druh lidí přijde na koncerty open air: jsou to lidé, kteří rádi sedí venku, pod širým nebem, a přitom třeba něco jedí nebo popíjejí. Co se týče mých vnitřních pocitů, nevnímám při hře na harfu žádný rozdíl v žádném sálu. Záleží jen a jen na lidech, s jakou sladěností vás přicházejí poslouchat. Když je mezi nimi přítomno jakési jiskření, tak i koncert v malém prostoru může mít báječnou atmosféru; a když tam to jiskření není, můžete hrát klidně i v Rudolfinu a – nic…

Kdy jste hrála poprvé v kostele?

Bylo to už dávno, ještě za bolševika. Dokonce si myslím, že to bylo moje úplně první veřejné vystoupení. V kostele v Písku jsme měli na programu Janáčkovu skladbu Otče náš, což samo o sobě nemohlo být pro režim přijatelné, a tak se skladba musela nějak přejmenovat, aby to nenavozovalo náboženskou tematiku. Nicméně si pamatuji velmi dobře zážitek, který jsem měla nejen z té samotné přenádherné skladby, jež je napsaná pro smíšený sbor, tenor, harfu a varhany, ale také z atmosféry, která tam vládla: bylo cítit jistou stísněnost a zároveň ohromný duchovní nadhled. Lidé na ten koncert přišli, i když věděli, že mezi nimi budou sedět jiní, kteří si je budou venku fotografovat nebo udávat, protože tam podle některých ideových soudruhů neměli co hledat.

Kromě hudby a koncertů je kostel také prostorem ticha.

Pro mě má ticho podobu velké vzácnosti, protože žijeme v ustavičném hluku a zvuku. Člověk jede v hotelovém výtahu a hraje mu přitom Mozart. Jdete někde v kavárně na záchod, i tam vám budou hrát Mozarta. Sedíme v restauraci, chceme si povídat, ale hraje nám tam rádio. Myslím si, že se lidé ticha bojí, že ticho je uvádí do jakési nejistoty. Pro mě ticho naopak představuje možnost vnitřní obrody. Chci ticho, potřebuji ho. A myslím, že ho potřebuje každý člověk. Jen si to musí přiznat a přestat se ho bát.

Dokážete se odpoutat i od harfy?

Když jedu na dovolenou, má harfa absolutní utrum. I když ten nástroj nemůže za to, že je hudebník unavený, že řeší problémy, umělecké povolání může být někdy duševně natolik vyčerpávající, že pokud se od něho nedokážete na chvíli vzdálit, může vás to jako člověka úplně devastovat. Možná proto tolik umělců pije či bere drogy. Kolik hudebníků i skladatelů si totálně zničilo osobní či rodinný život! Naprosté vydání se svému umění a podřízení se mu může vést současně k úplné vyprahlosti člověka.

Přesto se hudbou živíte a dosáhla jste úspěchu na mnoha pódiích. Čím je specifická tolik opěvovaná Carnegie Hall?

Určitě svým jménem. Nedá se říct, že by to byla nějaká krásná nebo výjimečně akusticky dobrá koncertní síň. Je to její jméno, je to jméno New Yorku. A svět hodně slyší na jméno, na pověst. Nedávno jsem od známých slyšela, že Voskovec vlastně v Americe příliš neuspěl, protože hrál jen druhotné role na Broadwayi. Jenže ani mnoho dobrých místních herců se na Broadway vůbec nedostane, natož aby tam hráli druhotné role. Žijeme v malé zemi, a tak je asi pro nás charakteristické, že chceme být pořád jedničky, chceme dobýt velký svět. Jsme strašně malý píseček, a prosadit se tady je tím pádem mnohem jednodušší. V Americe však nikdo na nikoho nečeká. Je to velká země, kde musíte opravdu něco umět. Tak je to i s Carnegie Hall. Když někdo u nás chce být za hvězdu, chce dobýt Carnegie Hall. A přitom veřejnosti ani nemusí říct, že si tu halu pronajme za peníze, nebo má bohatého sponzora, který to všechno zaplatí. Asi tak, jako si v Praze můžete pronajmout Rudolfinum. Hrát v Carnegie Hall tedy nemusí být tak úžasné, jak to u nás zní. Mnohem úžasnější je, když si vás tam pozvou oni sami, přijdou američtí posluchači, a dokonce i americký hudební kritik.

Na Englichovou do Carnegie Hall však přišli kritici i publikum. Byl to pro vás zážitek?

Určitě ano. Nechtěla jsem nijak shodit ani ten sál, ani umělce, kteří tam vystupují. Jen mi vadí, když se degraduje jakákoli soutěž či jakékoli umění jen tím, že si snobsky hromadíme jména míst a vystoupení, kde všude jsme už byli a vystupovali. Přitom jdete náhodně na nějaké místní vystoupení a můžete zažít přenádherný pocit z hudby – kolikrát větší než u těch, kteří mají v životopisech uváděnou řadu zvučných míst, kde všude už hráli.

Mluví se o vás v superlativech. Připouštíte si vůbec, že se vám něco nemusí povést?

Připouštím si to po každém koncertu. Každý by měl mít zdravou sebereflexi, jinak si o sobě může myslet, jak je úžasný a jedinečný, i kdyby si to myslel jen on sám. Na druhé straně kritika nesmí být úplně zničující, jinak se ztratí sebevědomí a motivace, abyste se sebou stále něco dělali a vylepšovali. Samozřejmě mě děsí představa, že jednou budu na pódiu už směšná, ale věřím, že od toho jsou tady i mí nejbližší, aby mě na to včas upozornili. Abych uměla včas odejít. A před těmi, kdo to i v naší branži dokázali, se hluboce skláním. Přála bych si, abych měla tu soudnost a dokázala stárnout s grácií. Protože u nás žen je to odcházení snad ještě horší než u mužů…

Ještě stále hrajete a doufám, že dlouho hrát budete. Komu a čemu jste za svůj život nejvíce vděčná?

Úplně nejvíc určitě své rodině. Té původní za to, že nikdy nezapochybovala o tom, co dělám, a nikdy mi to nerozmlouvala. A své nové rodině, svému muži, který má šíleně vyčerpávající povolání, za to, že i přesto dokáže být pro mě oporou a podporou. Musí to být hrozné břímě, když někdo musí žít život bez blízkého člověka a bez těch, kteří ho mají doopravdy rádi. Já děkuji, že takovéto lidi mám.