Vydání: 2004/47 Zážitkovost ve víře, 17.11.2004, Autor: Jiří Král

Dejme tomu, že se píše třeba 17. století a vy bydlíte v chaloupce s hliněnou podlahou, pracujete od rána do večera  šest dní v týdnu na poli. Jen v sobotu večer si připravíte sváteční oblek, protože nedělní návštěva kostela je pro celou ves jedinečnou společenskou událostí. Jak je kostel vyzdobený! Pozlacené svícny, úžasné obrazy, hudba z kůru a krásné krajky pana faráře! A co teprve hodinové kázání pozvaného věhlasného kazatele - kolik lidí se dojetím rozpláče, kolika výkřiky užaslých posluchačů bude barvitý přednes kazatele provázen!
Tyto myšlenky mne, informacemi přesyceného člověka 21. století, napadají, když sedávám ve starobylém farním kostele. Všichni víme, jaká je šance prožít hluboký duchovní zážitek dnes, v době, kdy je těžké něčím překvapit. Víme o tom jak my v lavicích, tak i pan farář; víme, že on už není nejvzdělanější osobou obce a že pokud v kostele utrousí anekdotu, zřejmě bude dost slabá oproti včerejší televizní veselohře. Že si můžeme za pár korun koupit na kazetě promluvy nesporně vyšších kvalit, než jaké nám sděluje při svých pěti mších za víkend. Že to, co se ozývá z kůru díky hře naší ochotné paní učitelky, je zcela jiná hudba, než jakou můžeme v teple poslouchat z rozhlasu nebo CD. Že dnešním dětem nabídne každá levnější počítačová hra daleko více strhující zážitek než posezení na tvrdé lavici nevytápěného kostela.

MEDIÁLNÍ JEŽÍŠ

Utkání naší církve s dnešními médii v případné soutěži o zájem „diváků“ je předem prohrané. Ale je vůbec správné usilovat o nabízení silných zážitků na posvátné půdě církve? Byl snad Ježíš z Nazareta mediálním profesionálem, který uměl používat gesta a své projevy vhodně prokládal dramatickými pauzami? O tom evangelisté mlčí. Představme si, jaké by asi bylo pozorovat radost kdysi ochrnutého, který po letech útrap odhazuje hole, nebo údiv správce svatby, kterému někdo díky skvělému vínu vytrhl trn z paty. To byly hluboké zážitky! Ale náš Mistr je nepřipravoval pro rozptýlení, ale kvůli „zesílení“ významu svých slov – informace provázená obrazem, dějem či zážitkem má větší šanci být pochopena.
Jen na okraj: ve středověku a době baroka se v kostelech děly věci, na které bychom dnes hleděli rozpačitě. Například během mše při slovech evangelia o Ježíšově křtu v Jordánu kostelník pouštěl otvorem ze stropu živou holubici do prostoru kostela – jen tak... aby to bylo zajímavější.

NENÍ MŠE JAKO MŠE 

Zkusme nyní ve dvou rozdílných kostelech sledovat, jak se v nich vypořádávají s prožíváním zážitků. Dopoledne vkročíme do kostela na horním konci města. Zde díky horlivému knězi každý ví, že liturgie musí být opravdová slavnost se vším všudy, opravdový zážitek. A tak je kostel znám uměleckými díly soudobých výtvarníků (žádné sádrové kýče!), má vkusnou květinovou výzdobu, hudba se stále modernizuje a vše je připraveno do nejmenšího detailu. Musíme vědět, kdy přesně kleknout a kdy stoupnout, protože pokud to popleteme, pan farář nám to nahlas připomene. Jen málokterý odvážlivec pak zašeptá, že ta moderní umělecká díla jsou „trochu divná“ a že nové písně jsou sice zajímavé, ale občas by neškodilo zazpívat si hezky od plic něco ze starého kancionálu. Člověka napadne, zda je tu vůbec - kromě namáhavého úsilí o hluboký zážitek - možné prožít ještě něco jiného. V tomto kostele je dost náročné představit si Boha jako chápavého Otce, který umí být shovívavý k lidským nedostatkům. Odpoledne jdeme na mši do kostela na dolním konci města. U dveří se váhavě dotkneme svěcené vody v prasklé misce z umělé hmoty, podložené kusem modrých tepláků. Oltář obrácený k lidu je vyroben z překližky, na které se podepsalo 30 let od zavedení liturgické reformy. O ambon se při čtení nesmí lektor opírat, protože se viklá a mohla by z něj spadnout oranžová stolní lampička. Bohoslužba není žádným velkým zážitkem. Ale o to právě jde! Pokud někdo panu faráři řekne, že dnes byla hezká mše a pěkné kázání, se zlou se potáže. Ten mu rozhořčeně vysvětlí, že do kostela nechodíme kvůli zážitku, ale kvůli Bohu. Kdo chce zábavu a zážitky, ať jde do biografu. Je možné, že farní knihovna naposledy nakupovala knihy koncem 19. století, kdy se před jakýmkoli příjemným duchovním zážitkem varovalo téměř stejně jako před těžkým hříchem. Vnímat v tomto kostele Boha jako původce krásy a dárce radosti se může zdát až nemístné.

JAKO MEZI SNOUBENCI

„Jak to tedy vlastně má být s těmi zážitky v církvi?“ ptáme se pak večer na faře kněze, jehož bohoslužbu jsme už nestihli. „Přiznám se, že tohle jsem asi nikdy neřešil,“ odpovídá s úsměvem, když uklízí hrnky od kávy po předchozí návštěvě snoubenců.

A náhle se zastaví. „Aha, víte co? Teď jsme se snoubenci mluvili o tom, proč spolu vlastně chodí. Pokud to je jenom kvůli hezkým zážitkům, asi to celé bude stát na písku. Ale pokud nebudou spolu dlouhodobě budovat pokladnici společných prožitků, asi bude něco důležitého v jejich vztahu scházet. A možná je to hodně podobně tomu, na co se ptáte.“