Vyprávíme si romány

Vydání: 2012/16 "Čtěte Korán!" vyzývají radikální muslimové, 18.4.2012, Autor: Pavel Švanda

Příloha: Perspektivy

K ČEMU JE DOBRÉ ZABÝVAT SE V DNEŠNÍ DOBĚ LITERÁRNÍ HISTORIÍ?

V těchto dnech se dožívá významného životního jubilea náš přední literární kritik a historik Jaroslav Med. Čtenáři Perspektiv se už od počátku jejich existence setkávají s jeho jménem pod pravidelnými sloupky, mnoha články i v tiráži pod položkou předseda redakční rady. Už více než dvě desetiletí rovněž rozšiřuje kulturní a intelektuální obzory studentů na pražské teologické fakultě. O úvodní článek jsme pro tuto příležitost požádali jednoho z jeho generačních souputníků a přátel. (Redakce)

Literaturu pěstujeme všichni a každý jí také rozumí, i když po svém. Epické iniciativy, jež nás provázejí životem, můžeme dokonce utřídit podle žánrů. Dva tři muži si povídají, jak někam dojeli nebo taky nedojeli autem, na kolech. I když se někdy dost divně oslovují, nevědomky napodobují dávné hrdinské eposy. Sejdou-li se sousedky, aby si popovídaly (hlavně každá o sobě), bývají z toho učiněné romány. A to samé platí o slečnách, jež si vykládají o svých láskách, a tak tvoří zárodky milostné lyriky. Když ovšem rozprávějí manželky o manželích a naopak, může vznikat satira, v horších případech dokonce horory. Jestliže kamarádky z práce klepou šéfovou, produkují úlomky žánrové prózy. Sportovci a sportovkyně pěstují dobrodružné žánry plné napětí. Běžně tedy provozujeme orální literaturu, vesměs s důraznými citovými akcenty.

LITERATURA JE ZKRÁTKA VŠUDE

Každý však není zcela pánem svých slov. Znal jsem jednu příjemnou dámu; když ona spustila, její mluva se rozlévala hbitě jak „román-řeka“ za povodně. Posluchač byl už po několika větách zahlcen proudem výmluvnosti, v němž se lidské postavy a fakta proplétaly a navzájem zaměňovaly. Vypravěčka vždycky mluvila strhujícím způsobem, jen jste někdy nevěděli, o čem právě. Jiným typem „orálního literáta“ je rozený pamfletik a agitátor. Jako kdyby si ten mužský s sebou nosil řečnický pult. Optáte-li se ho na cokoliv, ať na zánik říše Inků, nebo kde má být v Brně nádraží, vždy se s chutí nadechne a vrhne na vás vyčerpávající výpověď. Živá encyklopedie (nebo snad „pochodující internet“?) také rovnou vyprodukuje mravní zhodnocení. Utřídí skutečnost podle principu „tak tohle ano, tohle ne“. Popíše tedy všechny zločiny předních politiků a závěrem vám oznámí nejbližší termín defenestrace.

Příklady ze života bychom mohli pokračovat do nekonečna, a před námi by dokonce defilovaly rozličné slohy moderny. Existují lidoví surrealisté, kteří při řeči spletou páté přes deváté, neboť kladou vedle sebe neslučitelná fakta a ne-
uvěřitelné představy. Klasik Bohumil Hrabal pro ně zavedl pojmenování „pábitel“. A skoro každý, kdo se nekontrolovatelně rozčílí (a komu se to občas nestane?), expresionisticky spontánně vychrlí své pobouření, někdy včetně mládeži nepřístupných výrazů.

Literatura je zkrátka všude, kam pohlédneš. Můžeš jí nastavit uši skoro kdekoliv. Až na to, že neuslyšíš epiku ani lyriku v poctivém slova smyslu, nýbrž všelijak zpřelámané a zpřeházené fragmenty češtiny, vyjadřující zlomky nálad. K tomu, aby se ze slovních klubíček, v nichž jsou zamotány naše zkušenosti a názory, postřehy a pocity, zklamání i naděje, stala krásná literatura, chybí vůle k důslednosti. Většinou mluvíme tak, jak žijeme, totiž toliko přibližně a s touhou platit levně, ať už penězi nebo myšlenkami a slovy. Skutečný básník v hloubi duše tuší, že lidský život je dramatická záležitost. Podíl na něm je skoro vždycky draze zaplacen. Zato se zúčastníme skutečnosti členěné tajemným rytmem. Ten ovlivňuje samu naši existenci a také naši řeč, pokud jí věnujeme péči. Bylo tomu tak „vždycky“, totiž pokud sahá naše kulturní a zejména literární paměť.

POUČENÍ HLEDÁME PŘEDEVŠÍM V MINULOSTI

Kdysi kolektivní vzpomínky předávali z pokolení na pokolení umělci. Dnes je pěstují pro nás a za nás spíše vědci, zejména literární teoretici a historici, jimž se ovšem velmi rádi pletou do řemesla političtí agitátoři. Postavení historiků, včetně těch literárních, se měnilo tak, jak se různil náš vztah k dějinám. Ještě dnes v naší kultuře přežívá tradice, která hledá poučení o člověku především v minulosti. Početné generace Evropanů žily a myslely ve znamení hesla historia magistra vitae: dějiny jsou učitelkou životní moudrosti. Neboť naši předkové byli přesvědčeni, že málokdy se člověku přihodí něco až tak zbrusu nového, aby pro to nenašel v dějinách užitečnou paralelu. A v křesťanském myšlení a praxi tato tradice přetrvává aktuálně. V biblických a evangelijních událostech hledáme poučení pro přítomnost i pro svou budoucnost.

Významná část současníků je však obětí pouhé přítomnosti. Za svou magistru tito lidé považují technologii. Zajímá je pouze, jak se co dělá. Zato národní kultura, ta státně oficiální, ale i ta, která žije v nás všech, dodnes ctí minulost jako zdroj moudrosti. I nyní se při veřejných diskusích odvoláváme na významná data našich dějin. Na horizont minulosti si promítáme zřetelné profily národních hrdinů a světců, zrádců i zloduchů. V přítomnosti už nám to tak snadno nejde.

HVĚZDNÁ HODINA ČESKÉ LITERÁRNÍ HISTORIE

V časech romantiků, kteří si velmi vážili národních dějin, stála krásná literatura a literární vzdělanost vysoko na žebříčku kulturních hodnot. Od písemných památek se odvíjely důležité naděje i závažné spory. My Češi nemusíme chodit daleko: víme, co takzvané „rukopisné boje“ znamenaly pro naše kulturní sebeuvědomění. Emoce, jež se tehdy v českomoravské kotlině vzedmuly, přetrvaly dlouhá desetiletí a pro některé specialisty jsou svým způsobem živé dodnes.

Utkání o Rukopisy, jakkoliv provázené v našich očích až nepříčetným obviňováním, bylo patrně „hvězdnou hodinou“ české literární historie. Ukázalo se totiž, jakou důležitost má pro národní kulturu odborná reflexe literárních děl minulosti. Analytická věda, nebo alespoň lidé, kteří se tak tvářili, stála proti toužebným nadějím vlastenců, že by se před sousedy mohli chlubit cennou ukázkou dávných literárních talentů. Významné spory se však vedly prakticky ve stejné době i o vědeckou, literárně historickou analýzu biblických textů.

Už při debatách o pravosti Rukopisů se ovšem prokázalo, že literární historie je politikum, alespoň v době žhavých nacionálních a sociálních kolektivistických hnutí. Zdánlivě suchým badatelským existencím posléze počaly hrozit nejen státní vyznamenání a celonárodní sláva, ale i pronásledování ze strany moci, případně společenské zavržení. Ve dvacátém století už bylo možno se vědecky promyslet až do vězení, ne-li na šibenici. Mocní zacházeli s obecnou i literární historií podle hesla: kdo nastolí svůj výklad minulosti, opanuje přítomnost, a kdoví, třeba i budoucnost. Pro humanitní vědce nastala doba, kdy se museli rozhodovat pod existenciálními i existenčními tlaky, jaké nebyly v Evropě vídány snad od časů velkých náboženských válek. V sázce byly zásadní představy o intelektuální autoritě.

ZBAVOVAT MYŠLENÍ IDEOLOGICKÝCH USAZENIN

Ještě naši potomci budou mít dost práce, aby se vyznali ve spletité situaci, již vytvářely dramatické události cloumající Evropou za horkých i „studených“ konfliktů. Tehdy se bezohledně neuplatňovali jen politici a policisté, ale i intelektuálové, kteří chtěli spolutvořit údajně spásné utopie. Konkurenci vyřazovali bezohledně a jejich obětí se stávali dost často kolegové toužící nezaujatě pátrat v minulosti. Připomeňme si, jak se někteří čeští literární historici nechtěli smířit s primitivním ódiem doby temna, jež si vysloužilo baroko za politických bojů českých nacio-
nalistů s císařskou Vídní. Objevili v něm naopak významnou etapu vývoje české literatury, bez níž by například nebyl myslitelný jazyk Máchova Máje. Ale jaké pomluvy si tito vědci, včetně existenčního ohrožení, vysloužili od levicových ideologů.

Novějším příspěvkem literární historie k osvobození našeho kulturního povědomí od kolektivistických předsudků je kniha Jaroslava Meda Literární život ve stínu Mnichova. Autor analyzoval postoje literárních osobností a ideové protiklady, jež se vyvinuly v meziválečném Československu, a věcně přezkoumal, jak se jednotlivci i myšlenková uskupení vyrovnávali s traumatem „mnichovské dohody“. Jaroslav Med tak učinil se smyslem pro tragický okamžik v životě státu i národa a s citlivým pochopením pro reakce senzitivních tvůrců. Tím nepřispěl jen k demýtizaci určitého významného okamžiku národních dějin, ale i k pracnému očišťování českého myšlení od zatuhlých ideologických usazenin. Proto také jeho objevná studie nevyvolala jen zájem odborníků, ale i širší kulturní veřejnosti.

ÚKOLY PRO LITERÁRNÍ HISTORIKY

Uznání, jež máme pro literární historii, patří zároveň všem, kteří pěstují a rozhojňují náš smysl pro řeč sdělující lidské postoje, ať už ústně nebo písemně. Podle některých názorů psané slovo ztrácí a možná už ztratilo své výsadní místo v centru naší kultury. Údajně je vytlačuje obraz a zvuk. Možná jde jen o módní podezření. Konec konců za každým audiovizuálním projevem pořád ještě vidíme psaný scénář, když ne na papíru, tedy na obrazovce PC. A „orální literatura“ nadále žije mezi námi a pěstujeme ji skoro všichni. Pokud náš jazyk bude za sebou zanechávat stopy v lidském vědomí, bude nutno zkoumat jeho vlivy a co možná pečlivě odlišovat dobové omyly od skutečného stavu věcí.

Vždycky tu tedy budou pro literární vědce, zejména historiky, závažné úkoly. Bude jim také kynout čest a sláva, ale i nevyhnutelná společenská rizika. Ne 
každé zjištění pravého stavu věcí se vždycky každému líbí a strážci „politické korektnosti“ se umí tvářit velmi výhrůžně. Snad ale smíme doufat, že na kriminalizaci vědy o literárním umění v Evropě a v naší zemi už tak snadno nedojde. Alespoň dokud nevymřou generace poučené na vlastní kůži životem v totalitě.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay