26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Vyhnání z nás udělalo bezdomovce

10. 4. 2013

|
Tisk
|

Vydání: 2013/15 Nadace Renovabis pomáhá už 20 let, 10.4.2013, Autor: Aleš Palán

OTTO RIEGL se stejně jako všichni jeho sousedé provinil proti československému státu. Polehčující okolností mu nebylo ani to, že mu v té době bylo deset roků. Stihl ho trest ztráty domova.

V roce 1945 byl jako statisíce dalších československých Němců vyhnán za hranice své vlasti. Po těžkých začátcích se v Mnichově živil jako úspěšný právník. Za svůj domov ale stále pokládá místo svého narození.

Pocházíte z Československa. Odkud konkrétně?

Narodil jsem se v roce 1935, v neděli 14. července, ve Valči v západních Čechách, v domě hned vedle fary. Na svět jsem přišel ráno za zvonění kostelních zvonů, jak vyprávěla maminka. Můj otec Otto pocházel z Nového Boru a do Valče přišel na základě doporučení svého profesora pracovat pro zdejšího hraběte. Jako zemědělský inženýr zde dělal vedoucího zemědělských podniků. Moje matka Leopoldina se ve Valči narodila, její otec byl dlouhý čas vedoucím místní záložny. A mám ještě o sedm let starší sestru Marii. Agrární reforma, provedená za první republiky, dopadla na Valeč těžce, takže můj otec dal výpověď a stal se živnostníkem – převzal hlavní zastoupení jedné firmy v celých západních Čechách.

Byli ve Valči také Češi? Měl jste jako kluk české kamarády?

Ve Valči bylo, pokud si vzpomínám, jen málo českých rodin. Neznal jsem žádné české děti mého věku.

Jaký vztah měla vaše rodina k víře?

Byla římskokatolického vyznání, stejně jako skoro všichni obyvatelé Valče.

Vybavujete si zabrání československého území německými vojsky? A následně příchod Rudé armády?

Události z konce roku 1938 si živě vybavuji jen zčásti, vzpomínám na průchod německých jednotek obcí v říjnu toho roku. A vzpomínka z května 1945? Tehdy jsem viděl ruský propagační film o vítězství Rudé armády. Na věž kostela pověsili promítací plátno a já seděl u mariánského sloupu a slyšel jednoho muže křičet: „Teď si budeme muset všichni utáhnout opasky!“

Uchováváte si vzpomínky na samotné vyhnání?

O tom, co jsme zažili po konci války, sepsala moje sestra Marie podrobnou zprávu s názvem S rozkládajícím se dětským kočárkem a pár drobnými v kapse. V roce 2001 byla uveřejněna v Süddeutsche Zeitung.

Vyhnání naší rodiny z nás udělalo bezdomovce. Prožívali jsme neustálou nejistotu, co se stalo s otcem a dalšími příbuznými. Byli jsme chudí a bez domova, zažívali jsme nejtěžší období svého života. Před pár lety jsem si prošel malý úsek naší tehdejší cesty na hranicích mezi Saskem a Bavorskem a znovu se mi vybavily mé staré vzpomínky.

26. října 1945 pršelo bez ustání celý den. Bylo mokro, zima a my měli bídné oblečení. V lese leželi v masovém hrobě vojáci s prostřelenými hlavami. Měli jsme obrovský strach z ozbrojené stráže – i po letech mi při té vzpomínce tuhne krev v žilách. Ale díky odvaze své matky jsem necítil jenom strach. Ovšem i jí zatrnulo, když jí voják na hranicích řekl: „Ty Čechoslovačko, jen počkej!“ A svou hrozbu doprovodil varovným výstřelem. Vzápětí se ale naštěstí objevil další voják, který nás nechal projít do Bavorska.

Mohla vám být v nejtěžších chvílích oporou vaše víra?

Až nouze vás naučí žebrat. Na tohle staré německé přísloví se dnes v moderním Německu zapomíná. My starší ale na žebrání nezapomněli nikdy. Vzpomínáme však i na dobré lidi, které jsme ve dnech své cesty potkávali – ať už to byli Češi nebo Němci. Víra v milujícího Boha byla naší nadějí a zůstává jí do dnešních dnů. Už náš valečský farář P. Alois Wenisch mi vysvětlil, že Bůh nás miluje bezpodmínečně, jak to říká podobenství o marnotratném synu. Ostatně pana faráře vyhnali společně s námi – několikrát jsem ho pak navštívil v Německu a byl i na jeho pohřbu.

Jaké byly vaše další osudy v Německu?

V roce 1946 nás přijali v Oberndorfu u Feldkirchen, v roce 1950 jsme se přestěhovali do Mnichova, kde otec konečně našel pořádné zaměstnání. Ač se nám později dařilo o mnoho lépe, nikdy jsme nezapomněli na domov. Na dovolenou jsme často jezdili do Smrčin a dívali se přes hranici směrem na Cheb a Slavkovský les; když bylo dobré počasí, bylo vidět až do Krušných hor.

Jak dnes vypadá situace mezi někdejšími československými Němci?

Samotné vyhnání nás, sudetské Němce, spojovalo po desetiletí. Byl to náš společný osud, ale také přetrvávající vztahy a vzpomínky – z Chebska až po Praděd, z Krkonoš až po Šumavu. Dnes je nás již málo. Co bylo dříve pevnou vnitřní vazbou, mutuje dnes ke krajanským organizacím a spolkům.

Vztahy mezi Čechy a Němci se díky politickému klimatu mezi oběma státy výrazně zlepšily. Také církevní instituce podstatnou měrou přispěly k této proměně. Jsou tu přátelská gesta, odpuštění a desítky let trvající podpora charitativních organizací jako Ackermann-
-Gemeinde a další kulturní spolky.

I skromná pomoc může mít velký účinek. Copak denně nezažíváme, že pevné ideje, odvaha a víra těch malých pomáhají i těm velkým pohnout se vpřed? Tento model je funkční v moderní ekonomii, tak proč by neměl platit i na poli kultury? Minulost se nedá vzít zpět, ale život jde dál!

Český premiér Nečas navštívil Bavorsko a promluvil před zdejšími poslanci. Byla jeho návštěva důležitá?

Byl to důležitý krok k normalizaci vztahů mezi Českem a Německem.

Kde jste doma?

Můj domov je Valeč, kde jsem strávil své dětství, nejdůležitější období lidského života.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou