26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Výchova v mediální společnosti

10. 3. 2015

|
Tisk
|

Že se dnešní mladá generace z jistého úhlu pohledu liší od generací předchozích, je jasné. Je to generace internetu a sociálních sítí, což žádná předchozí nebyla. Přesto současná mládež může cosi podstatného postrádat, pokud nově nepromyslíme naše výchovné akcenty.

Vydání: 2015/11 Františkův 'zázrak', 10.3.2015, Autor: Jiří Zajíc

Příloha: Perspektivy 11

Jsme součástí mnohem většího a zajímavějšího příběhu, než jaký nabízejí média
Na první pohled může téma mého příspěvku působit poněkud uměle. Není snad výchova něčím, co se opírá o po staletí jasný systém morálních zásad a současně o generacemi ověřené postupy, které je třeba hlavně důsledně uskutečňovat? Určitě je na takové námitce mnoho pravdivého. Jistě, že jakákoliv výchova musí probíhat na nosném základu hodnot, které celkem není třeba vymýšlet, neboť se na nich po tisíce let shodují více méně všechny civilizace na naší planetě (dokonce včetně té současné naší západní). Poněkud problematičtější je to s těmi výchovnými postupy – zejména máme-li dosahovat žádoucích výsledků. Ale přece jenom mé zkušenosti s výchovou od počátku 90. let (po dvaceti letech výchovné praxe dětského vedoucího turistického oddílu v „reálném socialismu“) mně čím dál tím jasněji ukazovaly, že se tu musíme vyrovnávat se zcela novými faktory. A ty od nás – rodičů a vychovatelů – vyžadují dobré porozumění tomu, co se vlastně děje, a z toho vycházející schopnost i přiměřeně reagovat. A nejen reagovat, ale též účinně mnohému předcházet.
Moc médií
Kam sahá historická paměť, tak každá lidská společnost měla nějaká média – byť to byly malby na stěnách jeskyně nebo stély s nápisy o vítězstvích faraonů. Ale o té naší současné mnohem spíš platí, že média mají ji. V roce 2001 to docela trefně vyjádřil Tomáš Halík ve své oxfordské přednášce, když řekl: Média přebírají řadu aspektů role tradičních náboženství: nabízejí symboly, interpretují svět, předkládají podmanivé příběhy, ovlivňují styl myšlení a chování lidí, vytvářejí sítě, nabízejí společenskou zkušenost, sdílená témata. Jsou také – a především – arbitry pravdy. Média všeho druhu jsou nervovým systémem informační společnosti. Obemykají a spojují prakticky všechny sektory jejího života. Bez možnosti mediální rezonance má jakýkoliv jev i myšlenka mizivou naději na dosažení společenského vlivu.
Tohle je samozřejmě důsledkem procesu, který vyvrcholil po druhé světové válce hlubokým zklamáním z racionalismem nesené epochy novověku. V nastupující postmoderně se na rozumem uprázdněný „božský trůn“ dostává veřejné mínění, které si žádá v prvé řadě zábavu – a tu zprostředkovávají masová média. Pro naše téma to přináší některé zásadní „novinky“, s nimiž se právě jako vychovatelé musíme vyrovnávat, máme-li ve svém krásném a současně mimořádně náročném poslání obstát. Přináší to jasné důrazy a priority do výchovného působení, kterým se nyní budu věnovat.
Schopnost říct NE
Pro naši současnou západní společnost je typické, že lidé docela dobře vědí, co by bylo správné. Dokonce po tom i touží. Například výzkumům hodnot u nás od roku 1990 trvale vévodí dobrá, soudržná rodina. Ale realita je úplně jinde: dobrých soudržných rodin je čím dál méně. Lidem zkrátka chybí schopnost ty své krásné ideály proměnit v život. Ruku v ruce s tím jde dominance emocí, kterou média intenzivně přiživují, neboť z ní mohutně těží. Vůle a rozum jsou ve vleku. I ve veřejné debatě se jen zřídka objeví myšlenka – zpravidla jsme jen zásobováni tím, jaký kdo má „pocit“. Proto první pravidlo výchovy pro naši dobu zní: naučte své děti vybírat – a tedy říkat „NE!“. Vymezit se vůči tomu, co mít nemusí, nepotřebují a někdy ani nesmí. Tedy pravý opak dnešní reklamy, která říká: „Nevaž se – odvaž se! Když musíš, tak musíš.“ Konzumní kapitalismus nám cpe svoje přebytky a nutí nás věřit, že je musíme mít. A tomu je třeba důsledně čelit.
Smysl pro pravdivost
V současné éře zábavy, individualismu a prchavosti je pravda mimořádně ohroženou hodnotou. Ve společnosti zaměřené na výkon a úspěch se jeví jako něco, co překáží. Ve velkém výzkumu, který Národní institut dětí a mládeže dělal s dětmi od 6 do 15 let, se mimo jiné ti starší k problematice lhaní vyjadřovali takhle: Já myslím, že každý z nás lhal, že je zbytečné říkat, že je to špatná věc. Asi se v určitých situacích musí (Jolana 14 let). Já si myslím, že na tom není nic špatného. Proč ne? Když se na to přijde, tak je to blbý (Šimon 13 let). O to snadněji se pak lidé stávají obětí kdejaké demagogie a mediální manipulace. Proto další prioritou je výchova ke kritickému myšlení a ochraně pravdy. Víme přece, že ani konzum ani zábava, ale pravda nás osvobodí.
Žít v dotyku s realitou
Už jste si také všimli náctiletých, kteří sedí v parku na lavičce a dorozumívají se SMSkami? Čím dál tím rozsáhlejší oblasti životů našich dětí a mladých lidí okupuje virtualita. V tomhle imaginárním světě tráví mnohdy každý den hodiny a hodiny času. Výzkumy přitom ukazují, že podstatným důvodem bývá strach z reálného světa. V něm není možné „snížit level“, když člověk neuspěje, vrátit špatné tahy a tak dospět k vítězství. Reálný svět je mnohdy příliš tvrdým partnerem oproti zdánlivě měkké virtualitě. Jenomže právě tahle zdánlivá měkkost charakterizuje mediální společnost konzumu – éru svádění. Lidé pak úplně ztrácejí schopnost rozlišovat, komu a čemu je správné důvěřovat – a komu a čemu ne. Dotek se skutečnou trávou, vůni reálného lesa, pohled do očí druhého člověka – to se nedá nahradit žádnou virtualitou a ve výchově to musí mít pevné místo. Je to jeden z hlavních trumfů v souboji se vtíravostí mediální pseudoreality.
Dávat přednost vztahům
Ani v křesťanských rodinách tomu tak často nebývá. Výsledky ve škole, jazykové kroužky, hudebka případně tenis či jiný atraktivní sport – o tomhle děti dobře vědí, že je to důležité pro jejich rodiče i pro ně samotné. I to nám ukázal již vzpomenutý výzkum. Hlavní ambicí čtrnácti či patnáctiletých dospívajících je u nás být buď sportovcem, herečkou či zpěvačkou, nebo uspět na vysoké škole a mít odpovídající zaměstnání. To platí u těch dětí, které mají vzdělanější rodiče. Na druhém pólu jsou pak děti z chudých rodin a s rodiči s nízkým vzděláním, které touží hlavně po tom, aby měly dost peněz. Jen 3 % děvčat a necelé procento chlapců mělo ambici založit dobrou rodinu.
Výchova, která se aktivně staví proti diktátu boha konzumu a výkonu, ovšem ví, že pro dítě není důležitějšího úkolu, než aby byl dobrým kamarádem, bratrem, sestrou a později i partnerem. Prakticky všechny dětí stojí o to, aby měly dobré kamarády. A stejně tak dospělí touží po přátelích, na které je spolehnutí. Ale kdo se tomu záměrně učí, aby takový byl? A jak na tohle pamatují rodiče a vychovatelé?
„Co člověku prospěje, kdyby celý svět získal, ale svou duši ztratil?“ ptá se nás Ježíš i po dvou tisících letech. Prvním předpokladem výchovného úspěchu je zde ale jasný vzor rodičů a ostatních vychovatelů. Na nich musí být na první pohled jasné, že jim opravdu jde především o „luxus mezilidských vztahů“ a pochopitelně i o onen jedinečný vztah ke zdroji veškeré lásky. Pro naše církevní společenství je to velká výzva: opravdu působíme jako bratři a sestry, kteří mají radost z toho, že patří k sobě, nebo spíš jako nějaký spolek zbožných individualistů hledajících svou soukromou spásu?
Umět se soustředit
Schopnost opravdu hluboce prožívat vztahy vyrůstá ovšem z toho, že člověk umí soustředěně prodlévat v přítomnosti. Kontemplovat realitu. Každý vztah je svým způsobem jakási modlitba rozprostřená v čase. Možná jste měli štěstí, že jste mohli sledovat dítě, jak s plným zaujetím sleduje třeba čmeláka na květu. Dnešní typická mediální produkce dělá všechno pro to, aby tuhle schopnost v dětech ubila. Klipovité seriály pádící odnikud nikam, plné vřískavé hudby a násilnických scén, které mají vyvolávat salvy smíchu, jsou pravým opakem toho, jak by se děti měly z hlediska schopnosti soustředění vést. Které děti ještě dnes zažívají blahodárnost toho, že v klidu na klíně maminky, babičky nebo tatínka mohou poslouchat vyprávění nebo si prohlížet pěknou knihu?
A přece právě tohle je jednoduchý a účinný nástroj k tomu, aby se bezpečí a splynutí takových chvil promítly do schopnosti soustředěně prožívat přítomnost. Tady nám nepomůžou tak časté nářky učitelů (tedy hlavně učitelek) nad celkovou dnešní roztěkaností. Vždyť neschopnost soustředění je dneska vidět už i na spoustě dospělých. Tady je třeba vést k naslouchání tichu, k tomu, co se dnes trénuje jako meditace – a k čemu mají děti zpočátku docela vlohy, pokud je o to nepřipraví rozkřičená a agresivní mediální masáž.
Dobře hospodařit s časem a být tvořivý
Předposlední priorita výchovy, která vychází ze současné situace a na kterou chci upozornit, se týká – stručně řečeno – prevence nudy. Tohle dnes slyšíme od dětí na každém kroku. Kde co je „nuda“. Jenomže to je důsledek konzumistické výchovy a nedostatku strukturace času. České dítě průměrně stráví ve všední den před televizí dvě a půl hodiny, o víkendu aspoň čtyři a k tomu ještě další hodiny u počítače, kde ovšem neřeší školní úlohy. Jen 11 % dětí v našem výzkumu sdělilo, že by se obešly jak bez televize, tak bez internetu. Naše děti je třeba vést k tomu, že když se nudí, je to v prvé řadě jejich chyba – ne toho, kdo by jim měl předhodit další zábavu. Nudí se proto, že jsou málo tvořivé a neumí hospodařit s časem. Ďábelské dogma kapitalismu říká, že „čas jsou peníze“. Křesťan naopak ví, že „čas je k nezaplacení“. Je totiž tím jediným bohatstvím, které nám umožňuje milovat. Dnešní špičkoví manažeři platí těžké peníze na kurzech „time managamentu“. Co se nenaučili jako děti, těžce dohánějí jako dospělí. A zdaleka ne tak úspěšně, jako kdyby se to naučili včas.
Mít zdroj naděje
Na závěr jsem dospěl k výchovnému důrazu, který ty předchozí určitým způsobem nese a je současně dnešní hlavní směrnicí pro podporu duchovního života dětí a mladých lidí. Nejen proto, že se nad budoucností naší civilizace stahují už nepřehlédnutelné mraky, ale hlavně proto, že i bez nich se ta naše společnost dostala do pasti nihilismu, který rozežírá schopnost se pro cokoliv nasadit bez zadních vrátek, brát aspoň něco naprosto vážně. Kde má naše společnost ty skutečnosti, „pro které stojí za to umírat, neboť to jsou právě ony hodnoty, kvůli kterým stojí za to žít“ – jak už dávno konstatoval Jan Patočka? Mnohé z nás dráždí umanutost, s níž muslimové lpějí na něčem, co pro nás „západňany“ cenu nemá, neboť nás z toho už dávno náboženské války „vyléčily“. Ale čím jsme to nahradili? Cynismem? Otupujícím konzumem? Pohodlnou rozbředlostí nebo docela obyčejnou zbabělostí?
Jestli jako křesťané máme ještě něco udělat pro záchranu naší civilizace, pak v prvé řadě zpřítomňovat naději plynoucí z víry v Prozřetelnost, důvěřovat ve smysl svého života i ve smysl dějin. Jsme součástí mnohem většího a zajímavějšího příběhu, který sahá do věčnosti, a proto nelitujeme námahy ani obětí investovaných do toho, aby mohla nakonec „pravda a láska zvítězit nad lží a nenávistí“. A tohle své přesvědčení musíme dennodenně projevovat v tom, jak budeme čelit těžkostem i výzvám života. Jenom tak totiž budeme hodnověrnými vzory pro děti, za něž jsme zodpovědní.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou