Východní církve na křižovatce

Vydání: 2015/30 Církve pomohou začlenit imigranty, 21.7.2015, Autor: Miloš Szabo

Seděli jsme spolu ve vlaku z Olomouce do Prahy a povídali si. Nikdo netušil, že naproti mně sedí jeden z nejvýznamnějších mužů Vatikánu. Druhý muž Kongregace pro východní církve arcibiskup CYRIL VASIĽ.
 
Nikdo neumí odhadnout, zda se budou moci křesťanští uprchlíci vrátit do původních domovů, je si vědom druhý muž Kongregace pro východní církve arcibiskup Cyril Vasiľ. Snímek autor
 
Narodil ses v době, kdy činnost řeckokatolické církve na Slovensku nebyla povolena.
 
To, že naše církev nebyla legálně povolena, neznamená, že neexistovala. Otec byl řeckokatolík, jenž odmítl přestoupit k pravoslaví, a tak musel pobývat několik let v pracovních táborech, než mu dovolili vrátit se k rodině. Máma byla římskokatolička, tak chodili do římskokatolického kostela. Táta však nikdy nepřerušil kontakty s řeckokatolickými kněžími, i když to bylo hodně nebezpečné. Když jsem se narodil, vymínil si, aby košický kněz, který mě křtil, samozřejmě v latinském obřadě, zároveň zapsal do matriky, že jsem byzantského ritu.
 
První konkrétní uvědomění si, že patřím do jiného obřadu, spadá někam k roku 1969, kdy naše církev mohla vyjít z ilegality, a ukázalo se, že můj otec dokončuje teologická studia a krátce poté byl vladykou Vasiľem Hopkem vysvěcen na kněze. Obřad latinské církve mi však nikdy nebyl cizí, protože je to obřad mé mámy a babičky.
 
Obnovení činnosti řeckokatolické církve přineslo na Slovensku rovněž určité napětí…
 
V Košicích žádné velké napětí nebylo. I proto, že oba obřady, římsko i řeckokatolický, byly pro stejné etnikum. Jinak to bylo v lokalitách, kde se mísilo slovenské, maďarské či rusínské etnikum. Kromě toho po osmnácti letech ilegality řeckokatolické církve mnozí latinští duchovní nechápali, proč se chceme vrátit k tradici a ritům, které spíše připomínaly ruské pravoslaví než společenství s Římem. Bylo slyšet názory, že jsme přece konečně sjednoceni, a tak máme zůstat a být spokojeni.
 
Kromě toho však muselo vznikat i napětí mezi vašimi věřícími a pravoslavnými.
 
Po obnově činnosti řeckokatolické církve nastal podobný jev, jaký je zaznamenán mezi starokřesťanskými společenstvími po skončení pronásledování církve: zatímco jedni se cítili být martyres, tedy mučedníci, kteří trpěli a vydrželi být věrní své církvi, druzí byli považováni za lapsi, tedy jakési odpadlíky, kteří svou církev zradili. Čím více se to pravoslavným dávalo najevo, tím více se v určitém nepřátelství k nám utvrzovali. Dnes už vidíme, že i přes nesporné bezpráví způsobené naší církvi jsme ani my katolíci nebyli k pravoslavným příliš vstřícní a nechovali se k nim bratrsky.
 
Čím to je, že v mnoha východních kněžských rodinách se opět zrodí další povolání?
 
Někdo by v tom mohl spatřit nedostatek fantazie (smích), jiný řekne, že je to dobrý vzor v rodině. Pravda bude někde mezi tím: chlapec vidí doma vykonávat určité povolání a spíše přemýšlí nad tím, jestli to není také jeho cesta. Může si říct: můj táta je dobrý otec a ještě k tomu dobrý kněz. I v latinské církvi se přece mnoho budoucích kněží rodí díky dobrému rodinnému zázemí a zároveň díky dobrému vzoru nějakého kněze, především místního faráře. A u nás to má někdo doma obojí v jednom.
 
Co jsi jako vysvěcený kněz obecně věděl o jiných východních katolických církvích?
 
Velmi málo. Na Slovensku jsem vyrůstal v omezeném informačním světě a můj pohled se radikálně rozšířil teprve po mém příchodu do Říma. Ve svých necelých 23 letech jsem začal studovat na Východním institutu, kde jeden můj spolužák byl Armén, další Palestinec melchitské církve, jiný maronita a další zase řeckokatolík z Kanady. Dá se tedy říct, že jsem se vlastně „povýchodnil“ na Západě. Dnes si uvědomuji, že z Bratislavy jsem odešel jako kněz vyškolený klasickou západní teologií, oblečený do východního roucha.
 
A v Římě ses stal jednou z nejdůležitějších postav vatikánské kurie…
 
Do Říma jsem se dostal hodně mladý, s původním cílem vrátit se pak na Slovensko a být užitečný domácí církvi. Představení však rozhodli, že mám v Římě zůstat, a tak jsem se začal více zajímat o východní církve, až jsem se dostal do epicentra jejich dění: tak, jako byly roky mého dětství spojené s obnovováním činnosti řeckokatolické církve na Slovensku, první roky mého kněžství byly formovány pádem komunismu na Východě a s tím spojeným procesem obnovování života východních církví v mnoha zemích. Jejich čelní představitelé neměli ve Vatikánu nikoho, a tak jsem byl vržen přímo do prvních linií mnoha jednání. Jako jezuita na Papežském východním institutu jsem spolupracoval na vytváření nového systému studií, a protože se v souvislosti s novými poměry ve světě zároveň otevírala nová etapa samotné Kongregace pro východní církve, hledali se pro práci v ní noví vhodní lidé. Byl jsem v Římě, pocházel jsem z východní církve bývalého východního bloku, a tak jsem se chtě nechtě stal v určitých kruzích známou postavou.
 
Mezi těmi, kdo opouštějí své původní území, jsou mnozí členové východních církví. Jaká je jejich budoucnost?
 
Jen Pán Bůh zná budoucnost lidstva i vesmíru. To, co se jeví jako štěstí, se může ukázat být neštěstím, ale také naopak. Když byli křesťané vyhnáni z Jeruzaléma, utekli do Antiochie, kde byli poprvé nazváni křesťany. Tím, že pak byli vyhnáni i z těchto území, dostávali se do dalších měst a zemí, kde se tak šířila nová víra.
 
Dnešní silná migrace přináší s sebou pro církevní komunity vážné nebezpečí, že se ve velkém sekulárním světě s jinou kulturou postupně ztratí. Nebo to může dopadnout i naopak, že díky jejich přítomnosti se západní svět obohatí. Stockholmský biskup se už dnes například netají tím, že celá třetina jeho věřících jsou Chaldejci a Arméni, na něž však nelze nahlížet pouze jako na latinské katolíky, kteří slouží mši „trochu jinak“.
 
Mají se podle tebe migranti vracet zpět do svých původních domovů?
 
Každá situace si vyžaduje zvláštní přístup. Na jedné straně by bylo dobré, kdyby tyto komunity nadále žily na svém původním území, často v místech, které známe z Bible a kde bylo evangelium ohlašováno samotnými apoštoly. Teoreticky můžeme povzbuzovat všechny tam žijící křesťany, aby zůstali a udrželi dědictví svých předků. Ve chvílích, kdy jim však na hlavy padají bomby nebo jsou vystavováni jakémukoli pronásledování, nebo dokonce když jim není umožněno žít důstojně, nesmíme jen kvůli určitému geopolitickému ideálu setrvávat v názoru, že tam mají zůstat. Ti, kdo tvrdí, že tam je jim nejlépe, ať si nejdříve zkusí v podobných podmínkách nějakou dobu žít a udržet si přitom svou víru.
 
Mizí některá starobylá biskupství?
 
Velmi rychle. Například Mosul na severu Iráku, kde ještě do loňského roku existovaly dokonce dvě katolické arcieparchie, chaldejská a syrská, je v tuto chvíli už úplně bez křesťanů. Pokud je nezabili, dostali na výběr – buď se veřejně zříct své víry, nebo opustit zemi, anebo za možnost zůstat platit tak vysoké daně, které nejsou schopni zvládnout. Obávám se, že takových případů, kdy původně křesťanská území násilně zůstávají bez veřejného projevu křesťanství, přibývá doslova každým týdnem.
 
V minulosti vznikaly jakési „nové Mosuly“, původní města se přesunula do jiných oblastí…
 
K tomu je potřeba, aby jim tuto možnost dali domácí obyvatelé. Křesťané, kteří se stáhli do severního Kurdistánu, byli velmi obětavě přijati tamními, mimochodem velmi chudými křesťanskými komunitami. Nikdo dnes neumí odhadnout, jak se bude dál situace vyvíjet, zda se ještě vůbec budou moct vrátit do svých původních domovů.
 
Je zcela logické, že mezi ně proniká myšlenka vyřešit svou nesnadnou situaci odchodem dál, do bezpečnějších a ekonomicky silnějších zemí. Pokud se přesune 50 tisíc křesťanů z Mosulu a zůstanou někde spolu, je pravděpodobné, že udrží i svou identitu. Když se ale rozptýlí po celém světě od Chile po Finsko, pak tato komunita zákonitě zanikne.
 
Která z katolických církví se ocitá v největším ohrožení?
 
Je to již zmíněná chaldejská církev, která žila na severu Iráku od prvního křesťanského století. Procentuálně stejné nebezpečí pak hrozí i syrské katolické církvi, která je navíc ještě mnohem méně početná. Také přesně nevíme, kolik maronitů již také z bezpečnostních důvodů opustilo svou původní vlast.
 
A která z církví naopak nejvíce vzkvétá?
 
Velké oživení prožívá východní katolická církev na Ukrajině, i když je to spojeno s obrovským množstvím problémů politického i ekonomického charakteru. Z mého úhlu pohledu však nejživější z východních církví, dokonce se odvážím tvrdit, že i z celé katolické církve, jsou dvě církve v Indii: malabarská a malankarská. Jsou to církve s vysokým počtem povolání, s vynikající prací s laiky, s jejich angažovaností na poli kultury, charity, školství i obdivuhodně misijním duchem. Kdo chce na vlastní kůži zažít, co doslova znamená žít církev, a nejen v ní a z ní, ať navštíví některou z tamních farností. Poslal bych tam všechny deprimované západní katolíky, aby se naučili radosti z evangelia. A často v chudých ekonomických poměrech.
 
Papež František sám sebe často nazývá římským biskupem. Jak to vnímá Východ?
 
Je zajímavé, že si toho více všímá Západ. Přitom neřekl nic, co by tu předtím za jeho předchůdců nebylo. Římský biskup je nejstarším pojmenováním papeže a zároveň nejpřijatelnějším i pro ty, kteří mu nejsou hierarchicky podřízení. Všechny další tituly byly k pozici papeže přidány později v průběhu staletí. František není římským biskupem proto, že je papežem, ale je papežem proto, že je římským biskupem.
 
Je rozdíl mezi Svatým a Apoštolským stolcem?
 
Tyto termíny se často zaměňují, ale nejde o synonyma. Apoštolský stolec není pouze jeden – každý z nástupců apoštolů může být právem hrdý na to, pokud jeho katedra doložitelně sahá až k některému z apoštolů: alexandrijský stolec k apoštolu Markovi, antiochijský k Petrovi nebo jeruzalémský k Jakubovi. Už z Druhého vatikánského koncilu se traduje historka, kdy antiochijský patriarcha pozdravil papeže slovy: „Nástupce svatého apoštola Petra na jeho Apoštolském stolci v Antiochii pozdravuje nástupce svatého apoštola Petra na jeho Apoštolském stolci v Římě.“
 
Co bys vzkázal nám katolíkům v ČR?
 
Země Koruny české a Markrabství moravského jsou území, kde se křesťanství od počátku pojí s oběma svými formami. Zatímco česká knížata přijala křest v latinské tradici Regensburgu, kníže Bořivoj jej přijal východní formou z rukou svatého Metoděje. Vaše země má jak svatého Vojtěcha, tak svatého Prokopa. Tato část světa by opravdu měla umět dýchat oběma plícemi.
 
 
Vladyka prof. ThDr. ICODr. Cyril Vasiľ SJ, PhD. (* 1965), byl s papežskou dispenzí vysvěcen na kněze již ve svých 22 letech. Vstoupil do jezuitského řádu, který ho vyslal na studia do Říma, kde se opět ve velmi mladém věku habilitoval na profesora kanonického práva Papežského východního institutu. Roku 2009 byl rukopoložený na biskupa a krátce poté jmenován arcibiskupem a sekretářem Kongregace pro východní církve, kde má mj. na starosti záležitosti migrantů.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 39 20. – 26. září 2016

Otázka sv. Václava: Kam patříme?

Národní svatováclavskou pouť slavíme letos v situaci, která vyvolává množství zásadních otázek. Svátek sv. Václava se tak může stát příležitostí, abychom se opět…

celý článek


Chudý vedle tebe je pro tebe darem

Úryvek z Lukášova evangelia (16,19-31), který uslyšíme v neděli v kostele, před nás klade znepokojivou otázku: Kolik se toho vlastně po dvou tisíciletích na světě změnilo?…

celý článek


Strach je jako cit v prstech...

Citát Jana Wericha použitý v titulku přesně vystihuje podstatu této „nelibé emoce“, kterou dnes a denně v různé podobě zažívá většina z nás. Psychoterapeuta JAKUBA…

celý článek


Tisíce žáků porovnají své znalosti Bible

Mnoho školáků si bude letos lámat hlavu i nad otázkami z Písma svatého. Test čeká do konce října na ty, kdo se zúčastní celostátní soutěže Bible a my. Loni se zapojilo…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay