Vůně života ve mně zůstávají

Vydání: 2014/38 Papež František oddal dvacet párů, 16.9.2014, Autor: Pavel Sršeň

Seděli jsme spolu v jeho šatně v pražském Národním divadle. Povídali jsme si, on otevřel šuplík stolku a já v něm zahlédl láhev – placatici. Má v ní slivovici, nebo svěcenou vodu? Netrefil jsem se. Je prázdná. Rekvizita Lovce v Dvořákově Rusalce. Dostal ji kdysi na památku. ROMAN JANÁL, pěvec patřící mezi operní elitu.
 
„Jsem si vědom pomoci shůry,“ říká barytonista Roman Janál. Snímek archiv Romana Janála 
 
Patříte mezi umělce, kteří se hlásí ke křesťanské víře. Jsou umělci disponovanější k poznávání Boha, když byli obdarováni zvláště citlivou duší?
 
Domnívám se, že si člověk, který má dar víry a zároveň umělecký talent, nemůže při své tvůrčí práci neuvědomovat, že ho víra posiluje a pomáhá mu. Rozhodně si je vědom pomoci shůry, aby neklesl v mnoha pokušeních, jež za určitých okolností v kumštu přicházejí. Víra je pro umělce vnější stimul a pilíř k vzepření se tomu, co by ho mohlo zlomit. Pokud se umělec opravdu o Boha opírá, je to znát na jeho výkonech. Já zvu dnes Boží inspiraci a Boha samotného ke každé své práci.
 
Máte svůj duchovní rituál, než se vypravíte na jeviště?
 
Ve své šatně v Národním divadle mám v šuplíku svatý obrázek, který jsem kdysi dostal. O něj vždy, než jdu na jeviště, zavadím pohledem nebo dotekem. Pak je to samozřejmě růženec, který s sebou vždy nosím. Mám to štěstí, že mi většinou vyjde čas zúčastnit se mše svaté u Panny Marie Sněžné nebo u sester voršilek cestou na večerní představení. Potřebuji vždy poprosit Boha o pomoc, abych dobře zvládl danou roli nebo odzpívat písňový recitál. Nikdy nezapomenu svoji práci odevzdat před výkonem do rukou Božích s tím, že ji budu provádět pro slávu Boží.
 
To zní jako fráze, až kýčovitě…
 
Snad, ale k takovému postoji jsem dozrál během svého života. Jako snad každý jsem chtěl být pánem nad svým životem, chtěl jsem sám rozhodovat, co budu, nebo nebudu dělat. Nerad jsem odevzdával do Božích rukou svůj život a svoji práci, chtěl jsem mít vše tak, jak jsem si představoval já. Odmítal jsem vnitřně odevzdat i svá rozhodování. K současnému postoji jsem došel zákonitě zkušenostmi, že bez Božího požehnání je marné lidské namáhání. A toto zjištění mě osvobodilo a paradoxně mi zároveň dalo volné ruce.
 
Jste mužem plným vášní, citů a rozporů. Hádal jste se někdy s Bohem? Křičel jste někdy na Boha? Spílal jste mu?
 
Dobrá otázka! Ve svých extrémně těžkých životních chvílích jsem několikrát, třeba v přírodě nebo i v kostele křičel, aby mi Bůh pomohl, aby mě neopouštěl. Zažil jsem ve svém životě chvíle, kdy jsem se cítil naprosto spoután okovy a nástrahami hříchu, aniž jsem si uvědomil, že jde o hřích. A tenkrát jsem na Boha i křičel a ptal se, proč musím zrovna já určitými životními situacemi procházet. Stejně tak jsem se dříve až nazlobeně Boha ptal, proč nedostávám ve své práci možnosti a nabídky jako někteří jiní. Teď to vypadá, že ze mě promlouvala pýcha. Ale tak to nebylo. Jsem jen profesionál, který ve svém oboru vnímá velmi mnoho průměrnosti, a přesto někteří dosáhli více než já. Jakým způsobem, to je už jiná věc.
 
Povolal vás na uměleckou dráhu Bůh?
 
Přes období různých pochybností a zmatků jsem o tom z devadesáti procent přesvědčený. V mládí mě nenapadlo, přestože jsem si neustále zpíval, že mojí profesí bude zpěv. Na konzervatoři jsem vystudoval housle. Navíc zásadní mutací hlasu jsem prošel až v devatenácti letech. Do té doby jsem byl tenor. Najednou jsem nemohl vůbec zpívat, nastaly velké pochybnosti o mé budoucnosti. Tehdejší neschopnost zpívat jsem bral doslova fatálně. Velmi jsem se modlil k Bohu, abych mohl opět zpívat, a vůbec mi nezáleželo na tom, jestli budu tenor, baryton či bas.
 
V té době jsem se ve zpěvu vzdělával aspoň sluchově a vizuálně. Zhlédl jsem se v Domingovi a Carrerasovi. Studoval jsem jejich pěveckou techniku a výraz díky německým televizním stanicím. Moc jsem si tehdy přál, abych jednou dokázal v interpretačním umění, co oni. Já, ač baryton, jsem vždy vzhlížel k pěveckému umění tenorů. Mým pěveckým kmotrem je německý tenorista Petr Schreier.
 
Umělecký život jste tedy začínal studiem houslí. Jim jste se chtěl věnovat opravdu po celý život?
 
V dětství jsem měl jiný sen. Chtěl jsem zpívat jako Tom Jones. To byl tenkrát můj vzor. Rodina ale chtěla, abych se věnoval houslím. Souhlasil jsem tedy, že housle vystuduji, ale i tak jsem chtěl stále zpívat jako Tom Jones, který mě provázel celé dětství, stejně jako písničky Karla Gotta, jehož Lady Carneval jsem hulákal neustále dokola. Zkrátka jsem byl exhibicionista jako hrom! A miloval jsem písně a hlavně projev Hany Hegerové.
 
Proč jste tedy nešel za svým snem, když je z vás nakonec stejně zpěvák?
 
Mockrát jsem o tom přemýšlel. Jeden ze zásadních důvodů byl, že jsem se narodil v rodině, kde od počátku chyběl mužský prvek – můj otec. Celé mé dětství mě ovlivňovaly ženy. Ty mě vedly k tomu, abych se věnoval od mala houslím jako stěžejnímu oboru. Zásadním aspektem se ale stal moment, kdy jsem uviděl filmové muzikály My Fair Lady a Hello, Dolly. Uchvátily mě! Zpečetilo to Slovenské národní divadlo, které hostovalo v Trenčínském divadle s operetou Čardášová princezna. Všechny tyto dojmy – Hegerová, muzikály, opereta – ve mně, třináctiletém klukovi, vyvolaly otázku, co tedy chci v životě opravdu dělat já sám. Že to bude zpěv, mi bylo jasné! Tenkrát se zdálo vše tak jednoduché…
 
Říkáte, že vás Bůh povolal na cestu, po níž jdete. Ptáte se ho tedy na směr, dojdete-li na umělecké rozcestí?
 
Přiznám se, že se neptám, alespoň ne často. Nějak to nechávám na svých pocitech. Vnitřně vždy ucítím, kudy umělecky jít. Neptám se Boha na radu, i když by se to asi slušelo. Snad mě vede v mých intuicích.
 
Co pro vás divadlo znamená?
 
Zbožňuju ho! Miluju divadlo, když jdu na scénu, ale jinak mě vše kolem toho dusí, drtí a ubíjí. Mimo své role se opernímu divadlu naprosto vyhýbám. O to raději dělám písňové cykly. Ty mě nabíjí, tam si plním své šansono-
vé touhy.
 
Zpívat šanson znamená nechat posluchače nahlédnout do své duše.
 
Hřivny, které mi byly Bohem dány – a nemám na mysli jen umělecké nadání, ale také schopnost lidsky milovat a vnímat krásno – jsem nedostal jen pro sebe. Mám povinnost se podělit a těšit jimi lidi kolem. Už od dětství jsem se učil prožívat naplno každou drobnou radost, snažil jsem se vstřebávat všechny zážitky. A především vůně. Ty jsou v mém životě velmi důležité. Vstřebávám vůně a pamatuji si je – vůně koní, starých lidí, bylinek, babiččiných mýdel ve skříni… Vůně ve mně iniciují vzpomínky. Vůně života ve mně natrvalo zůstávají.
 
Jste člověkem dostatečně vnitřně rozervaným – a tím skvěle disponovaným pro šanson?
 
Nevím, jestli se jedná přímo o rozervanost – spíš o smutek a nostalgii z prožitků, které mám za sebou. Mám třeba těžká období, kdy se bojím, že jsem něco propásl nebo že jsem dostatečně nevyužil možností, které se mi naskytly a mohly mě více obohatit. Ale možná je to jen krize středního věku.
 
Existuje ve vašem životě zásadní mezník?
 
Ano, a jistě to bude pro někoho překvapivé. Můj život se totiž netočí jen kolem operního zpěvu. Oním mezníkem pro mě byla Manželská setkání. Stala se předělem v krizích mého života, v krizích manželských, profesních i duchovních. Stejně tak toulání se přírodou společně s mou ženou nám oběma pomáhá překlenout náročná období života. Oba bytostně potřebujeme úzký kontakt se stromy, vodou, větrem, sluncem a kamením. Je to naše pevné pouto, v němž se spolu potkáváme, kde jsme jen my dva.
 
Světská sláva, polní tráva… Říkáte si to občas?
 
Rozhodně na to nezapomínám. Můj profesor zpěvu v Sofii mi často zdůrazňoval, abych nebyl příliš skromný, ale zároveň abych zůstal pokorný. Říkal mi, že je přesvědčený o mých budoucích úspěších, ale varoval mě, abych si na nich nezakládal podstatu svého života. Osobně jsem nikdy nebyl ctižádostivý a ambiciózní typ. To spíš moje matka, ta ano. Ale tam to přičítám mateřské pýše a přání, aby se mi v životě dobře vedlo. Samozřejmě mě velmi těší, když vystupuji před plným hledištěm, povzbuzuje mě potlesk diváků. Nejšťastnější jsem pak, když můžu zpívat z kůru a ze shora vidím lidi dole. Bude to znít pateticky, ale v té chvíli mám potřebu všechny obejmout a rozdat se jim. A když mám potlesk i uprostřed představení, říkám si, že moje práce má smysl.
 
Lze prožít na jevišti uměleckou extázi?
 
Tento stav až duchovního vytržení jsem prožíval třeba jako Don Giovanni. Ve finále druhého jednání jsem se mnohokrát přistihl, že už nevnímám sám sebe, byl jsem cele Don Giovanni. Pak je těžké se vracet do reality. Kdo to nezažil, nepochopí.
 
Kdyby nastala situace, že byste už nemohl zpívat, co byste dělal?
 
Nad tím často přemýšlím. Ale protože mám nad sebou Boha a chodím do společenství mužů ve františkánském klášteře, kde se modlíme a povídáme si o úplně obyčejných mužských starostech, věřím, že bych to zvládl. Bavilo by mě třeba prodávat knihy nebo hudebniny. Dokonce si sám sebe dovedu představit jako obsluhujícího v kavárně, kde se živě hraje blues, jazz. Myslím, že bych mohl i takto dojít k osobnímu štěstí. Cesty Boží jsou opravdu nepředvídatelné. Momentálně prožívám období bilancování. I díky tomu v posledním čase toužím po zapojení se do některého řeholního společenství, třeba jako terciář františkánů nebo benediktinů. Ti jsou moje „krevní“ skupina.
 
Vše, o čem jsme spolu hovořili, včetně vašeho vnitřního rozpoložení, dokážete využít při své práci k jejímu prospěchu?
 
V pětasedmdesáti procentech toho, v čem právě zpívám nebo budu ještě účinkovat, zužitkovávám své vnitřní prožitky. Činí mě to šťastným, ale nesmím si připustit realitu dnešního světa. To se pak dostanu do skepse. Určitě je to tím, že na jevišti žijeme pocity a emoce jiných postav, že se ponořujeme do životů různých nešťastníků. Ten pocit marnosti si nesmím moc připouštět. Svým založením jsem člověk, který se narodil o sto let později…
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay