Však se na tu zkrvavenou košili rozpomenete

Vydání: 2009/45 Fair Trade, 4.11.2009, Autor: Aleš Palán

Životopis Mons. Karla Fořta by vydal na román: dramatický útěk za hranice, několikaleté působení v Alžírsku, vysílání na Svobodné Evropě… Pro účely tohoto rozhovoru jsme si vybrali období, kdy mladý kněz Karel Fořt působil na Šumavě a záhy byl donucen opustit svou vlast. Na podzim 1949 – před šedesáti lety – totiž vznikl Úřad pro věci církevní a začali působit tzv. církevní tajemníci. Příběh útěku Karla Fořta za hranice vlasti vypovídá o jejich působení.

S jižními Čechami jste bytostně spjatý. Jistě jste si v době svých kněžských začátků nepředstavoval, že byste působil někde jinde. Navíc tak daleko.

Moje představa o kněžském životě byla vymezena ideou menší šumavské farnosti, kde bych pracoval s mládeží. Můj život ale probíhal úplně jinak, než jak bych si ho mohl byť jen představit. Přišel jsem na Šumavu do Vimperka, původně německého města ležícího na hranicích protektorátu. I po válce tam zůstala skupina Němců, kteří z různých důvodů mohli nebo jako dělníci v tiskárnách a sklárnách museli zůstat. Počeštění oblasti bylo velmi snadné: do města se přesunuli lidé z okolních českých vesnic; a tak i po odsunu většiny Němců byla znát jistá kontinuita. Přicházeli ovšem i novo- osídlenci: Slováci z Rumunska a východního Slovenska, Češi z Ukrajiny… V několika farnostech jsem musel začínat úplně na zelené louce, v dalších jsem musel mluvit slovensky – a slovenštinu jsem se musel rychle naučit. Slováci, kteří žili v Rumunsku už po staletí, neměli s češtinou žádný kontakt, byl to pro ně neznámý jazyk.

Měl jste na starost i jednu osadu, kde zůstávali Němci.

Ano, Horskou Kvildu. Tam bylo násilím drženo okolo čtyř set německých obyvatel – byli to odborníci na dřevorubectví a zejména na svážení dřeva. Tenkrát ještě nebyly náklaďáky a pořádné silnice, dřevo se sváželo po sněhu k řece, odkud se plavilo dál. To byla velmi těžká a odborná práce, Češi ji v té době neovládali. Mezi Němci bylo zhruba čtyřicet školních dětí, pro které byla v roce 1948, když jsem tam přišel, poprvé otevřena česká škola. Představte si: děti neuměly slovo česky a před nimi stál český učitel, který zase neuměl německy. Začátkem září jsem se přišel s ním domluvit, kdy mohu učit náboženství. Děti byly na chodbě a zpívaly: „Ktyž sme pluli po Tunaji…“ Učitel byl ve svém kamrlíku, kde k jejich zpěvu hrál na harmoniku. Jak mě děti uviděly, ztichly. Učitel začal křičet: „Zpívejte, zpívejte!“ Když mě zaregistroval, dal dětem mičudu a poslal je ven hrát fotbal. Sám ležel na kavalci mezi flaškami. „Mezi námi, co jsi provedl, že jsi tady?“ optal se mě spiklenecky; on sám pytlačil a za trest ho udělali kantorem na Horské Kvilně. Dlouho tady ovšem nevydržel, raději se přihlásil na práci do dolů.

Jak jste si získal jejich důvěru? Vždyť jste byl Čech, tedy nepřítel.

Na Kvildě byl krásný kostelík obložený dřevem, první neděli v srpnu tam měla být pouť „Nalezení ostatků sv. Štěpána“. Přijel jsem tam a vidím, že pouť už probíhá. Pár krámků s poutními švandami, v kostele zvlášť muži, zvlášť ženy, děti nastrojené… Zůstal jsem stát vzadu mezi čumily. Kněz přečetl evangelium česky a pak německy – a v tu chvíli začali vzadu kolem mě lidé dupat a pískat: „Jak je možné, že se u nás tři roky po válce mluví německy?!“ Po mši svaté jsem šel do sakristie a ukázalo se, že to byl německý kněz, který mluvil perfektně česky. Působil v sousední české farnosti v Rejštejně a zřídil na Horské Kvildě v jednom opuštěném domě kapličku pro Němce. Příští sobotu mi zavolal do Vimperka, jestli bych ho druhý den nemohl v Horské Kvildě zastoupit. Řekl jsem, že ano, a on zavěsil. Když jsem volal zpátky, nikdo to nezvedal… V neděli byla na Horské Kvildě kaplička vyzdobená, v jedné místnosti u zdi stál oltář, v kuchyni pár školních lavic, avšak nikde nikdo. V hospodě pracoval jeden Čech, který mi řekl: „Lidé říkají: Přišel Čech, a proto nám našeho faráře zavřeli. K tomu chodit nebudeme.“ Tak jsem pochopil, že když mi ten německý farář volal, byl už zřejmě pod dohledem policie.

Někdo ale musel kapličku vyzdobit.

Vyzdobila ji stará Klostrmanka, porodní bába a neformální starostka obce. Šel jsem za ní. Z předsíně slyším kolovrátek, zaklepu a nikdo neodpovídá. Vešel jsem dovnitř a začal k ní mluvit německy. Ani se na mne nepodívala, neodpověděla. Začal jsem jí vyprávět, jak jsme se na zástupu s panem farářem domluvili, když tu náhle promluvila: „A kdy zase přijdete?“ – „Příští neděli, ale musíte přijít i vy.“ Za týden jsem prošel plnou místností lidí k oltáři za naprostého ticha. „Kaple“ byla plná. Pracoval jsem tři roky v Rakousku, takže jsem věděl, jak probíhají německé bohoslužby. Své kázání jsem začal slovy: „Učedníci Janovi přišli za Ježíšem a ptali se: Kdo jsi? Stejně se ptáte i vy a máte odpověď: Ty jsi Čech. Ano, jsem Čech, ale jsem především kněz. Být Čechem je stejný hřích, jako být Němcem.“ Skončila mše, slunce zapadalo nad Šumavou a já spustil německy „Tief drin im Böhmerwald – Na krásné Šumavě“. Uvědomil jsem si ale, že umím německy jen první dvě tři věty. Jestli se lidi nepřidají, bude to trapas. První se přidaly děti, pak ženské a slova „wo meine Wiege stand – kolébka má stála…“ zpívali už všichni. Když jsem vyšel ven, líbali mi ruku.

Na podzim 1949 byl ustanoven Úřad pro věci církevní a jím i tzv. církevní tajemníci. Jak se jejich činnost projevovala?

Omezení tisku a proticírkevní opatření tu byla hned od nástupu komunistů k moci, ale na Šumavě jsme je tolik necítili. Teprve na podzim 1949 nás navštívil jeden mladý muž, vyučený krejčí, a představil se jako církevní tajemník. Znal jsem ho z dřívějška, nabídl mu kafe a buchtu. „To jsem rád, že mě takhle přijímáte, jinde mě farář vyhodil,“ posteskl si. Na faře ve Vimperku jsme byli tři kněží. Domluvili jsme se, že je lepší mít tajemníka za přítele než za nepřítele, a že když přijde, sejde se s ním vždy jen jeden z nás, abychom na jeho návrhy mohli říkat: „Já se musím poradit s ostatními.“

Jak ty návrhy vypadaly?

Nepřicházel s rozkazy, spíš s takovými aktivistickými návrhy. Například Stalin měl sedmdesáté narozeniny a my mu prý máme do Moskvy poslat blahopřejný telegram. „Pane tajemníku, my neposíláme telegram ani papežovi. Generalissimus by se divil, že se ve Vimperku zbláznili,“ řekl jsem mu a telegram jsme neposlali. Jindy nám tajemník navrhl, abychom šli na brigádu na len, a tak jsme šli – mělo to dobrý účel. Když jsme nějaký tajemníkův návrh odmítli, nevymáhal ho po nás. Pak ale proběhl „zázrak“ v Číhošti a brzy nato se měl prý zázrak udát i ve Vimperku. To mě obešla hrůza: mohli nás z jeho zinscenování obvinit podobně jako číhošťského Toufara.

O jaký zázrak ve Vimperku šlo?

Přišel s tím sám církevní tajemník… Prý večer za tmy jel ve vánici v horách autobus a něco se mu rozbilo v motoru. Řidič zastavil, otevřel kapotu a motor opravoval. Jeden pasažér vykoukl ven. Co tam řidič dělá? „Kleje Ježíšmariájosef! To asi vzývá Pannu Marii!“ řekl spolucestujícím. Doma pak prý začali pasažéři vykládat, že se řidiči zjevila Panna Maria. Brzy se k tomu přidalo, že dokonce stála na americkém tanku. Lidská fantazie umí skvěle pracovat a zrcadlí tajná přání. Ukázalo se, že to byl jen přehřátý motor. A tak se zázrak ve Vimperku nekonal.

Naštěstí…

Oddechli jsme si. Koncem ledna jsem byl s dětmi v kině. Ve filmovém týdeníku byla reportáž o zázraku v Číhošti, fotografie z filmu vyšly i v ilustrovaných Květech. Den poté jsem jel do Písku vlakem k rodičům. Chlapi ze strakonické Zbrojovky hráli ve vlaku karty a jeden měl před sebou tento časopis: „Kluci, slyšeli jste, jak si komouši pochcali nohy? Naši chlapi v konstrukci ty údajné převody v kostele nakreslili a spočítali, že by číhošťský farář musel tahat za křížek silou jednoho metráku.“

Toufar v kriminále podlehl mučení a KSČ nemohla věc ideologicky využít.

Náhražkou za nepovedenou Číhošť jsme měli být my. V lese za vimperskou nemocnicí se našly mrtvoly dvou nahých mužů s rozbitými hlavami. Zpráva o tom se městem šířila šeptandou. Do téhle atmosféry za námi přišel církevní tajemník s tím, abychom jeli na kněžskou pouť na Velehrad. „Komunista, a zve nás na pouť? To je nějaké divné,“ řekli jsme si. Pak za námi přišel znovu, tentokrát se svým šéfem, krajským tajemníkem, a s jedním knězem, který se oženil a na církevním oddělení ho zaměstnali. Zase: ať jedeme na pouť na Velehrad. Prý nás vezmou do Brna letadlem. My jsme trochu švejkovali: „Pane tajemníku, my se tady na Šumavě naputujeme a namodlíme až až.“ Krajský tajemník se rozčílil: „Tady nejde o modlení, ale o poměr církve a státu. Buď půjdete s lidem, nebo proti lidu. Třetí možnost není.“ Ten bývalý kněz mu přitakával, ale přitom mě nenápadně kopal nohou pod stolem. V nestřeženém okamžiku mi řekl, ať za ním přijedu do Budějovic. Tam mi řekl: „Začíná akce proti církvi, na Velehradě budou s Plojharem zakládat Mírové hnutí.“ Řekl mi, že kněží jsou kvalifikováni do tří skupin. Ti nejlepší zůstanou na farách, ti průměrní půjdou na vojnu k pétépé a třetí skupina půjde do kriminálu.

Ve třetí skupině jste byli vy?

Nevěděli jsme, kam nás zařadili. Na velehradskou pouť jsme každopádně nejeli. Nějakých pět dní po ní mi někdo v noci hází kamínky do okna. Evidentně nechtěl zvonit, aby to nebylo slyšet po celém vimperském náměstí. „Velebný pane, chtějí vás dát dohromady s těmi vraždami za nemocnicí,“ varoval mě ten slušný člen SNB. Ráno přišlo další varování od slečny z pošty: při přepojování hovorů slyšela, že nás chtějí zavřít. Ještě jsme se naobědvali a večer jsme už my tři kněží spali v Německu.

Byli jste prozíraví. Řada lidí stále ještě věřila nějaké elementární spravedlnosti.

Neměli jsme ty zkušenosti jako dnes, ale jak zacházejí s klérem, jsme věděli díky Číhošti. Estébáci pak na vimperskou faru skutečně přišli a „našli“ u nás nějakou zakrvácenou košili. Ptali se naší hospodyně, jestli ji pozná. Ona nám prala a tehdy měl každý jednu dvě košile, takže si byla jistá: „Neznám ji.“ „Však se rozpomenete!“ řekli. Takhle to už na nás měli připravené.

Vyšetřovatelé hráli roli výkonné páky moci.

Nikdo nevěděl všechno, každý dělal jen tu část úkolů, kterou mu svěřili. Vyšetřovatelé si opravdu mysleli, že zadržení jsou vinni tím, z čeho jsou obviňováni. Takhle jim to jejich sovětští poradci připravili a oni měli „jen“ z dotyčného dostat přiznání. K tomu použili všechny metody. Je to podobné, jako když se za Hitlera na zplynování Židů podíleli četníci, dozorci a další „kolečka“ nacistického soukolí. Četník Židy neplynoval, on je „jen“ zatkl nebo někam přepravil. Víc nevěděl.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay