Vroucnost pěnového Martina

Vydání: 2008/44 Dušičky, 29.10.2008, Autor: Miloš Doležal

Příloha: Perspektivy

Záběr z filmového dokumentu Ivana Vojnára: parta pražských filmařů cosi zaujatě řeší na kopci – a tu se k nim jako tichý anděl přišourá o dvou francouzských berlích starý muž světlé, kulaté tváře, dává se s nimi do hovoru, originálně vypráví o temnotách, bídách, ale i jasech svého životaputování, filmaři si kolem něho sedají a zaujatě naslouchají. Kdyby se to neudálo na Dobrši a andělským kazatelem nebyl P. Martin Vích, jemuž spolumuklové příznačně přezdívali „pěnový Martin“ a on sám sobě ve svých Listech z Pošumaví „starý duchovní táta Martin“, řekl bych: bylo to před dvěma tisíci lety u Genezaretského jezera!
Dobrš. Skrytá ves na Strakonicku. Klikatá cesta a na hřbetu, ve vlnách krajiny a mezi dvěma kostely, patrová fara. Od roku 1967 proměňoval tento zapadlý kout v prohřátou stráň P. Martin František Vích (1921–2008), rodák z Jiříkova u Litomyšle. Biografie napovídá o dramatických zákrutách: zahradnický příručí, vstup do Kongregace Bratří Nejsvětější Svátosti, vysvěcení v roce 1949, přepadení klášterů, zatčení ve zpovědnici, odsouzení na deset let, přežití závalu a doživotní pochroumání nohy, po propuštění práce v budějovických komunálních službách, při politické oblevě vrácen státní souhlas. Působiště: Dobrš, Čestice a okolí, ale ve skutečnosti jeho neviditelná farnost sahala od Pošumaví až k Praze, od skautů po seniory. Dočkal se ocenění Řádem T. G. Masaryka. V závěru svého života bydlel v Němčicích, v terapeutické komunitě Sananim, kde se léčí drogově závislí – dříve pomáhal on jim, teď pomohli oni jemu.
Biografie napovídá i načrtává, ale významná „znamení na cestě“ neodhalí. Třeba: jak zahradnický učeň balí zeleninovou sadbu do starých novin a jednoho dne si ve zmačkaných novinách všimne inzerátu, že v Písku otevírají internát pro pozdní kněžská povolání, který vedou petríni. Cesta je tím otevřena! Nebo: v den svěcení mu biskup Hlouch prorocky dává prostý kříž se slovy: „Čekají na vás krumpáče, lopaty, vidle... Jdi statečně a s láskou za Kristem.“ Víchovým nástrojem se skoro na dvacet let skutečně stal krumpáč a rýč. V podzemí i na světle. V komunistickém koncentráku dostal i onu sympatickou přezdívku „pěnový Martin“ – v šachtě, kam se bachaři obávali sestoupit, otec Martin z propašovaných vajec a cukru ušlehal sladkou pěnu, kterou hostil spolumukly. Ale nešlo jen o pěnu. Ve chřtánu podzemí také zachránil život evangelickému pastorovi Janu Rubíkovi, když ho polomrtvého vysoukal na vzduch.
Otce Martina jsem navštěvoval v raném jaru, kdy mezi hroby byly ještě škraloupy sněhu, ale na návsi v hejnu hus a holubů tkvělo světlo. Farská kuchyně, na zemi stulený pes Šmudla, na stole květovaný ubrus. Pan farář zrovna plel ve svém skleníku. Jaký div – vždyť byl zahradníkem! Viděl jsem jeho šikovné ruce, ale také to, jak v jeho srdci hnízdí vroucnost; že jeho kněžství není zvykové, nýbrž mužné, obětavé a odpouštějící; že je u něj doma radost i ochota a jeho křesťanství konkrétní, viditelné ve skutcích, výrazu tváře i gestu. Dnes už nikdo neumí tisknout ruku na uvítanou tak vřele jako otec Martin. Patřil k duchovním, kteří prošli komunistickými gulagy a byli v tvrdých podmínkách osekáni o krajky frází a cingrlátka zdobné zbožnosti. A za statečné postoje se jim dostalo odměny – hluboký prožitek Boží milosti. „Táta“ Martin Vích zemřel 7. října letošního roku. Jedno odcházení z tohoto světa již zažil – bylo předobrazem: V „Tmaváku“ ve Rtyni přežil zával. Stavěli v hloubce 830 metrů pod zemí podpěrné zdi, když tu začaly dunět lámající se kameny. Stačil se s kamarádem skrčit do výdutě, pouze nohy neskrčil a ty přirazil šutr. Východ byl odříznut. Modlili se, dávali si vzájemně rozhřešení a loučili se. Lampy jim pomalu zhasínaly. Pak oba zahalila tma. Dva dny tloukli do roury. Najednou je oslepilo pronikavé světlo. Radostně volali: „Zdař Bůh! Zdař Bůh! Zdař Bůh!“


Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 21. – 27. srpna 2018

Papežův kající dopis

Zranění obětí sexuálního zneužívání „nikdy nebudou promlčena“, napsal papež František v mimořádném kajícím dopise všem věřícím toto pondělí.

celý článek


Strahovský klášter s novým opatem

Vůbec první benedikce opata na pražském Strahově ve svobodné době po listopadu 1989 se uskutečnila minulý týden na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Strahovští premonstráti…

celý článek


Manželství je celoživotní dílo

Chystáme svatbu! Sdělujeme si tu krásnou zprávu. Kolikrát ale myslíme spíš na to, jestli už máme šaty, hostinu, hudbu, výslužky. Vlastní příprava na život v manželství…

celý článek


Téma pro celou rodinu

Děti se vracejí z prázdnin. Zamíří zpět do dětského školního kolektivu. Ty silnější začnou zažívat nepřijetí a možná i ústrky. Pokud dítě s nadváhou ani s vyšší…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay