Vrátit se konečně z nuceného exilu domů

Vydání: 2008/39 Osobnost kardinála Josefa Berana, 23.9.2008, Autor: Aleš Palán

Na sklonku letošního roku vyjde první kritický životopis kardinála Josefa Berana. Dílo se opírá o dlouhodobé studium archivních materiálů a autentické výpovědi pamětníků; kromě řady nových poznatků se pokusí napravit některé tradované omyly či zjednodušení, které se k Beranovu působení vážou. Autorkou knihy, kterou vydá Ústav pro studium totalitních režimů, je Stanislava Vodičková.

Kdy jste se s osobností kardinála Berana setkala poprvé?

Ještě jako dítě, viděla jsem ho na obrázku u naší sousedky. Hlubší zájem vznikl až v roce 2004, kdy jsem končila Vyšší odbornou školu publicistiky a dostala jsem za úkol udělat o Beranovi kratší seminární práci. Ke svému překvapení jsem zjistila, že neexistuje ucelený životopis kardinála Berana, jen několik dílčích studií od Karla Kaplana, Václava Vaško a Jaroslava Cuhry – ty se ale věnovaly zejména Beranovu působení v druhé polovině čtyřicátých let. Ostatní úseky jeho života v podstatě nebyly zpracovány vůbec. Říkala jsem si, že by bylo dobré, kdyby někdo napsal kompletní beranovskou studii.

Kdy jste si uvědomila, že tím někdo máte být vy?
Ta práce mě do sebe vtáhla, osobnost kardinála Berana si moji pozornost doslova vydobyla. Krátká seminárka se v mých plánech záhy proměnila v historickou práci, která se věnovala Beranově internaci. Po nějaké době se z toho vyklubala celá kniha. Pracuji na ní intenzivně už čtyři roky, za tu dobu jsem obešla spoustu archivů a zažila mnoho krásných setkání s úžasnými lidmi.

Když jste takto s kardinálem Beranem strávila čtyři roky, můžete říct, jaký byl?
Žil v harmonii se svým svědomím a byl věrný svým zásadám. Dnes se lidi přizpůsobují okolnostem, mění své názory a přátele, mnohokrát nedodrží slovo. Beranova osobnost něco takového zcela vylučovala. Byl celistvý – to, co hlásal, i žil. Navíc byl ohromně srdečný a laskavý, myslím, že měl velký dar pedagogického působení, byl i výborným a vyhledávaným zpovědníkem, skutečně empatickou osobností. Dalo se na něj vždy spolehnout. To dokresluje jeden moment z doby krátce před internací v Arcibiskupském paláci. Beran k sobě pozval přítele a požádal jej, aby pomohl dvěma sestrám, které skončily ve vazbě Státní bezpečnosti. Slíbil jejich umírajícímu otci v Dachau, že se o ně postará. „Bohužel mám svázané ruce, nemohu pro ty nešťastné děti osobně nic učinit, ty však musíš pomoci.“ Beran byl vždy schopen konkrétního činu, dokazuje to i jeho angažovanost pro české posrpnové utečence: za mnoho z nich osobně intervenoval u italských azylových úřadů.

Uvažuji o jednom zdánlivém rozporu. Ze svědectví pamětníků, jeho dopisů i fotografií se mi Beran zdá být člověkem velice laskavým a milým. Jak to jde charakterově dohromady s jeho velice razantním a nekompromisním postojem vůči komunistické moci kolem roku 1948?
Vysvětloval mi to Mons. Škarvada. Beran se na takovém postupu dohodl s biskupem Trochtou. Rozdělili si role v tom smyslu, že Beran bude stát pevně na církevních zásadách a bude tím, kdo je „proti“, zatímco Trochta bude hledat kompromis.

Jeden tedy má být ten „hodný“ a druhý „zlý“!
Ano. Počítali s tím, že kdyby byl Trochta nucen ustoupit až příliš, v tu chvíli zasáhne Beran jako arcibiskup a řekne: „Takhle ne.“ O Trochtovi se někdy tvrdí, že byl vůči komunistům až příliš vstřícný. Jak vyplývá z mnoha dokumentů, nebylo to tak – a mě moc mrzí, když se o něm takto ošklivě mluví.

Výhrady byly i vůči Beranovi. Mluvil jsem se starými knězi, kteří vzpomínali například na to, jak podivně na ně působilo, když někdy v sedmačtyřicátém roce Beran vystoupil ze svatovojtěšského průvodu hodnostářů a začal se objímat s nějakým komunistickým starostou dané obce. Byli spolu v Dachau, ale ti kněží jen zírali.
Podobně zírali, když se Beran objímal třeba s evangelickým farářem Milošem Bičem. To může pochopit jenom ten, kdo Dachau prožil. Jak se o tom zmiňují mnozí vězni, vznikalo zde přátelství skutečně na celý život. Neplatí to ale o všech, někteří začali nad přátelství nadřazovat ideologii: v Dachau byl přece zavřený i Plojhar. Už tehdy o něm kolovaly zvěsti, že je „rudej“ a že klidně odloží své kněžství, pokud to pro něj bude výhodné. Plojhar pak neuvěřitelně škodil celé církvi a Beranovi obzvlášť.

Nemohly být tyhle koncentráčnické známosti – nemyslím teď pochopitelně Plojhara – důvodem, proč Beran později neskočil v kriminále, ale jen v internaci? Že třeba nedostal provaz?
Z dokumentů vyplývá, že v komunistické straně bylo několik skupin a ti nejradikálnější by církevní hierarchy nejraději rovnou všechny věšeli. Jiní, kteří nakonec nabyli vrchu, se snažili postupovat opatrněji. Osobně si myslím, že v tom sehrály roli mezinárodní protesty po procesu s Miladou Horákovou. Gottwald už něco podobného nechtěl zažít znovu, takže se v Beranově případě rozhodl spíš pro jakési zapomnění. Od roku 1951 se o Beranovi přestává psát v tisku a to mlčení trvá až do třiašedesátého. Internace byla nicméně velmi blízká normálnímu vězení – zadržení mohli ven třeba jen na dvě hodiny, procházeli se po mrňavém dvorečku obehnaném vysokou zdí. Budovu hlídala stráž se psy. Až někdy do roku 1957 příbuzní o Beranovi vůbec nic nevěděli; neměli ani informaci, jestli je živý, nebo mrtvý. Ani on o nich nic nevěděl, navíc se mohl domnívat, že ho komunisté stejně jednou zabijí a rodina pak dostane zprávu, že zemřel přirozenou smrtí.

Žádný proces se tedy v Beranově případě nekonal. Z čeho byl nicméně formálně obviněn?
Bylo proti němu použito zákona, který se využíval v 50. letech při násilné kolektivizaci venkova. Vzpurným sedlákům předepsali neúměrné dodávky, a když je nedokázali splnit, donutili je vystěhovat se a zakázali jim pobyt v domovské obci nebo okrese. Beran sloužil mši, aniž měl podepsán slib věrnosti republice, a za tento „přestupek“ ho vykázali mimo jeho diecézi. Ve skutečnosti šlo o to, aby se Berana zbavili, protože za administrátora diecéze si dosadili kolaborujícího Stehlíka.

Když mluvíme o těch formálních důvodech, co bylo záminkou Beranova zatčení ve dvaačtyřicátém roce a jeho několikaletého pobytu v koncentrácích?
Jako důvod zatčení je uvedeno, že se stýkal s kruhy šovinistickými a Říši nepřátelskými. Určitou úlohu zřejmě hrálo to, že se před druhou světovou válkou němečtí bohoslovci přidali k SdP a dokud ze strany nevystoupili, nebylo jim umožněno studium dokončit. To se samozřejmě nedělo na příkaz Beranův, který byl v té době rektorem semináře, ale z vůle Říma, nicméně nevraživost ze strany německých bohoslovců přetrvávala. Neřekla bych, že Beran působil vysloveně nějak protiněmecky, že by snad organizoval odboj, nicméně byla heydrichiáda a nacisté zavírali intelektuály, kteří měli nějaký vliv.

Z Německa se v současnosti ozývají hlasy, které požadují zastavení Beranova beatifikačního procesu s odůvodněním, že schvaloval odsun a s tím spojené utrpení německého obyvatelstva.
Myslím, že je nutné nahlížet na věci v historickém kontextu. Odsun byl tehdy vnímán jako celonárodní zájem, protože ideály mnohonárodnostního soužití se ukázaly jako nefunkční. Beran v této otázce hájil zájmy národa, avšak zároveň poukazoval na nutnost slušného zacházení s lidmi ve sběrných táborech a vyzýval k odpuštění. Nadřadil křesťanské hodnoty nacionalismu, čímž si u komunistů vysloužil nálepku člověka, který „pozbývá práva nazývat se Čechem“. Doufám, že ve své knize přinesu dost argumentů na rozptýlení těchto animozit vůči kardinálovi.

Na počátku roku 1965 dostal arcibiskup Beran titul kardinála. Proč to Řím udělal? Vyznamenal takto člověka drženého v internaci.
Bylo to vyznamenání za Beranovu věrnost Bohu, papeži a církvi. Dále ocenění jeho věrnosti národu, a koneckonců i ocenění celého národa – vždyť snad každá rodina měla někoho, kdo byl postižen nacistickým či komunistickým režimem.

Jistě, já měl ale na mysli spíš politické souvislosti, které Beranovo jmenování kardinálem musely nutně provázet. Nejde mi to dost dobře dohromady s opatrnou východní politikou Vatikánu v té době.
Beranovo jméno nebylo v Římě neznámé. Papež Jan XXIII. mu už před tím poslal breviář s osobním blahopřáním, kde oceňuje jeho statečnost a věrnost. Jmenování kardinálem byl mimo jiné signál veřejnému mínění a podpora církve v Československu.

Spekuluje se o tom, jestli Beran, když v pětašedesátém odjížděl do Říma pro kardinálský klobouk, věděl, že ho už nepustí zpátky.
Z pramenů vyplývá, že to zřejmě věděl, nicméně to pro něj byla strašná rána. Musíme si uvědomit, že to už byl starý člověk a obrovský patriot. Rozhodně netoužil po Římu jako po místě, kde by chtěl dožít. Jeho nucený exil byl vůbec to nejhorší, co mu mohli komunisté udělat. Z Beranovy strany to byla nesmírná oběť – zůstal v Římě hlavně proto, aby církevní struktury v jeho diecézi mohly začít volněji fungovat; administrátorem byl tenkrát Tomášek, který byl zatím velmi opatrný, ale jistě nekolaboroval.

Za těch pár let v exilu dokázal kardinál Beran udělat velký kus práce zejména mezi českými uprchlíky. O této jeho činnosti se přitom u nás ví velmi málo.
Je až neuvěřitelné, kolik toho tento stařičký a těžce nemocný člověk za čtyři roky dokázal. Jeho přítomnost byla ohromnou vzpruhou pro naše kněze a řeholníky v Římě i pro všechny české emigranty. Krajané v Americe dodnes vzpomínají na Beranovu návštěvu USA; právě tady se pravděpodobně kardinálovi podařilo sehnat peníze na vatikánský Velehrad a na rozjezd Křesťanské akademie.

Beran se chtěl na konci života vrátit domů.
Erika Kadlecová, nejvyšší státní tajemnice pro věci církevní, se zasazovala o jeho návrat, urgovala vládu, ale pak přišli Rusové a všechny podobné snahy rázem ztroskotaly. Sovětská okupace kardinála Berana dorazila, už se z toho nikdy nevzpamatoval. Komunisté pak nedovolili jeho tělo doma ani pohřbít – obávali se, že by demonstrace mohly být větší než po smrti Jana Palacha. Beranovi se pak dostalo té cti, že byl pohřben ve svatopetrském chrámě.

Mělo by tam jeho tělo zůstat?
Jeho rodina o návrat ostatků usilovala už před lety, byla ale přemluvena, že je to velká čest pro naši církev i celý náš národ, když zůstane v Římě. Je tu ale i další rozměr, a to Beranova nesmírná touha po návratu do vlasti a s tím spojené poslední přání být pohřben ve svatovítské katedrále. Osobně zastávám názor, že poslední přání člověka se má respektovat. Navíc mi připadá divné, že když chce někdo v Římě k Beranovu hrobu zajít, nemá tu možnost. Hrob leží mimo obvyklou prohlídkovou trasu, takže se za vás musí někdo významný přimluvit, aby vás tam vůbec pustili. Pro běžného návštěvníka je to nemožné. S Beranovou praneteří Danuší Brabcovou jsem o těchto věcech mluvila mnohokrát – obě cítíme, že by bylo dobré, kdyby se pan kardinál Beran mohl z nuceného exilu konečně vrátit domů.


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay