Vpád Rusů a invaze Marťanů? Stejně pravděpodobné

Vydání: 2008/33 Srpen 68 - zásadní zlom i pro církev, 12.8.2008, Autor: Aleš Palán

Srpen 1968 znamenal pro Petra Šťastného cestu za svobodou. Tato svoboda mu posléze – doslova na druhém konci světa – přinesla i křesťanskou víru.

Osmašedesátý rok vás zastihl na severu Čech.

Jsem rodák z Brna, ale ocitl jsem se v Chomutově. Jako absolvent umělecko-průmyslové školy jsem dělal vedoucího propagace Restaurací a jídelen okresu Chomutov se sídlem v Kadani.

Politicky jste měl jasno.
Byl jsem vychován v jasném antikomunistickém postoji. Můj otec dostal v padesátých letech původně trest smrti, který mu změnili na doživotí. Po šesti letech na uranu v Jáchymově se domů vrátil těžce zdravotně postižený. Pro mě – mladého kluka – to byl nějaký pán, kterého jsem musel teprve začít poznávat.
Osmašedesátý rok byl sladký, bylo mi čtyřiadvacet a měl jsem hlavu plnou snů. S partou chomutovských výlupků nás inspirovalo Svitákovo hnutí Klubu angažovaných nestraníků. Založili jsme okresní organizaci KANu a já byl zvolen jeho předsedou. (Málem mi to tehdy vlezlo do hlavy: jako další stupínek své politické kariéry jsem si představoval být prezidentem.) Svou činnost v KANu jsme chápali jako mravenčí a dlouhodobou. Ve své naivitě jsme netušili, že dny jsou sečteny.

KAN byla velmi progresivní myšlenka ve státě, kde si monopol na politiku vyhradila KSČ. Klub byla snad jediná možnost, jak být politický a nebýt zároveň komunistický.
Byl v tom kus chytristiky, Sviták a jeho kolegové objevili skulinu v zákonech a založili klub, který byl politický, ale už ze svého názvu nestranický. Smyslem existence KANu bylo připravit půdu pro první svobodné volby; po nich by zřejmě zanikl a přelil by se do některé z politických stran. Zároveň jsme se snažili chovat tak, abychom režimu zavdali co nejméně příležitostí proti nám zasáhnout. Bylo úžasné najednou vidět ten zápal lidí, kteří byli ještě před pár lety nevýrazní a ubití a najednou byli plní skvělých myšlenek a nápadů.

Jednadvacátému srpnu předcházela krizová jednání československých a sovětských komunistů. Někdo by z toho mohl být schopen vysledovat nebezpečí invaze.
Nadšení dokáže zastřít kritické myšlení růžovou clonkou. Naprosto jsme si nedokázali připustit, že by sověti udělali něco tak totálně šíleného jako ozbrojený zásah. Na druhou stranu byla v KANu frakce, která si taková zásah trochu přála – i já s ní trochu sympatizoval. Mysleli jsme si, že kdyby se to skutečně stalo, akcelerovalo by to konec komunismu nejen v Československu, ale i na celém světě.

Že to tak Západ nenechá!
To za prvé. A za druhé, že to pobouří veřejné mínění v západních zemích, které s komunismem hojně lavírovalo. Napadení Československa by byl finální, kardinální důkaz o pravé podstatě režimu.

Budapešť roku 1956 pro vás nebyla strašákem?
Tehdy Rusové skutečně neváhali lidi zmasakrovat, ale my si připadali o dvanáct let dál, byla tu svoboda tisku, věci přece nešlo ututlat... Nevěřili jsme, že by se historie mohla opakovat. Přitom jsme věděli, že se za našimi hranicemi soustřeďují obrovské vojenské jednotky; nepřikládali jsme tomu ale zásadní důležitost.

Brali jste to jen jako metodu zastrašování.
Přece se nelekneme nějakého bububu. Musíme si uvědomit jednu věc: zpravodajství, na jaké jsme zvyklí dnes, se vůbec nedá srovnat s informovaností v tehdejší době. Zprávy nebyly ověřené, šířily se mnohdy jen šeptandou.
Mezi Restauracemi Chomutov a stejným podnikem ve východoněmeckém Zchopau na druhé straně Krušných hor existovala družba. V polovině srpna jsem tam jel navrhovat interiér nějaké vinárny. Němci mi nabídli, že mi splní nějaké přání. Já se rozhodl, že chci uvidět chatu svého kamaráda v Loučné pod Klínovcem z druhé strany hranic, ať mě tam tedy dovezou. Vykulili oči: „Ty nevíš, co se děje na hranicích?“ Nevěděl jsem. „V lesích jsou desetitisíce sovětských vojáků, kopají si tam zemljanky, mají kuchyně, nikdo do lesů nesmí.“ Jaká to musela být katastrofa pro východoněmecké houbaře!

Záhy se ta katastrofa rozšířila i na československé obyvatele.
Že by nás Rusové napadli, jsem pokládal za přibližně stejně pravděpodobné, jako kdyby nastala invaze Marťanů. Možná i samotný náš režim to zaskočilo – bolševická hierarchie žila ve skleněném zámku a skutečně se domnívala, že má drtivou podporu občanstva. To ale evidentně neměla. Když se na druhou stranu podívám, s jakou snadností pak začali zemi normalizovat, měl bych tendenci tento svůj výrok trochu poopravit... Pro nás nebyl Dubček příliš důležitý, neměli jsme ani požadavek na jeho odstoupení. Svobodné volby přece všechno vyřeší a vůle lidu rozhodne.

Rozhodla jiná vůle. Kremlu.
Ve tři hodiny ráno 21. srpna jsem otevřel okno a uslyšel zvuk, na který nemohu do smrti zapomenout: stovky tanků a obrněných transportérů překročily hranice a okreskama sjížděly dolů z Krušných hor. Nikdy předtím jsem nic takového neslyšel, a přesto jsem hned věděl, co se děje.

Neříkal jste si: Tak konečně jsou tady, je to umíráček komunismu?
Došlo mi, že důsledky sovětské agrese budou strašné. Všude praporčíci, kteří regulovali dopravu, zbořené baráky, do kterých najel tank, do toho ta obrovská masovost celého zásahu. První voj směřoval na Prahu a Chomutovem jen projel. Město bylo plně obsazeno až za pár dnů, ale to jsem už nezažil.

Co jste dělal?
Padla na mě úděsná hrůza, že by se jim mohla dostat do rukou kartotéka členů KANu. Cítil jsem se za ni být zodpovědný. Kartotéka byla v Kadani, veřejná doprava naprosto ochromená a auto měl málokdo. Na chomutovském náměstí vypukla spontánní demonstrace, podepisovaly se archy žádající okamžitý odchod armád. V mládí mívá člověk potřebu dělat poněkud teatrální gesta, tak jsem vylezl na ty stoly a mával československou vlajkou... Věděl jsem ale, že se musím dostat do Kadaně, což se mi v průběhu dne podařilo.

Jel jste kartotéku zničit.
Setkal jsem se tam s kolegyní z práce, která mi řekla, že mě v zaměstnání hledali nějací pánové. Rozhodl jsem se, že nebudu čekat, až mě zavřou jako tátu, a uteču za hranice. Tu kartotéku jsem chtěl vzít zprvu s sebou. Pořád jsem se domníval, že s Rusy bude během pár dní či týdnů konec a v kartotéce je přece podchycena nikoliv smetánka, ale smetana národa. Ty lidi pak zkontaktuju a nastolíme demokracii. Naštěstí mě moje kolegyně přesvědčila, že je to pitomost, a já kartotéku spálil.

A vy jste se začal připravovat na emigraci.
Žádné přípravy se nekonaly, šel jsem rovnou na věc. Sehnal jsem svého spolubydlícího Tomáše Vodičku zvaného Sapér a dohodli jsme se, že půjdeme spolu. Akorát vznikl „banální“ problém, jak se dostat na západní hranici. Chomutov sice ležel na hranici s Německem, ale s tím „špatným“.
Do Chomutova naštěstí na víkendy zajížděl náš vrstevník a rakouský občan Karel Lechner – státní příslušnost dostal po otci, příslušníkovi wehrmachtu, který padl na východní frontě. V Rakousku dělal Karel zámečníka, na víkend sedl do své ojeté austiny a jel do Chomutova honit vodu. Teď byl všední den, ale on měl naštěstí dovolenou a byl tady. Odchytli jsme ho a za pomoci mírných donucovacích metod ho přesvědčili, ať nás naloží do auta a odveze za hranice. Nerad nám vyhověl. Musím dodat, že se mu toto dobrodružné pendlování zalíbilo a naprosto nezištně pak převezl minimálně dvanáct lidí. Je to obrovské číslo, zasloužil by si pomník.

Jak jste chtěli hranice překročit?
Mysleli jsme si, že když se oblékneme do nejlepších šatů a budeme se tvářit jako Zápaďáci, musíme hranice projet. Nasedli k nám ještě jedni manželé a vyrazili jsme. Karel měl rakouský pas, ti manželé výjezdní doložku, jen my s Tomášem potrhaný občanský průkaz. Podle toho to taky na hranicích dopadlo: ostatní pustili, nás ne. Trochu jsme se báli, aby nás snad nezastřelili nebo alespoň nezavřeli, ale oni nás jen nepustili do Rakouska. Hraniční přechod Halámky u Suchdola nad Lužnicí byl tenkrát nový, ještě se mu neříkalo „Střelnice na lidi“ jako potom. Bylo 22. srpna 1968, dvě hodiny v noci. Po různých peripetiích jsme se ubytovali v suchdolské hospodě a vytvořili si tu základnu k následujícím pokusům o zdolání státní hranice.
Ty byly jaké?
V Praze se konal nějaký mezinárodní vědecký kongres, jehož účastníci byli nyní hromadně převáženi do bezpečí do Rakouska. Ruzyně byla ochromena, tak jeli autobusy přes Halámky. Jeden ten autobus jsme vlastními těly zastavili. Rychle jsme jim vysvětlili naši situaci, vědci nás položili do uličky, zaházeli zavazadli a hurá za hranice. Všechny autobusy projely bez zastávky, jen do našeho pustili pohraničníci psy. Pochopitelně nás hned vyčmuchali... Mám podezření, že nás nahlásil řidič autobusu.

Čech.
Jistě. Šli jsme si sednout do malinkého bufé, které tam stálo. Po chvíli se k nám přišoural nějaký celník. „Kluci, vy to děláte blbě,“ řekl nám a na stůl položil malý lísteček. Na něm byly perfektní pokyny, jak uniknout: záchodovým okýnkem toho bufetu, pak lesem podél silnice a už jsme v Rakousku. Musíme jít ale večer, kdy je šero. Vrátili jsme se tedy do Suchdola a tam Tomášovi povolily nervy. Řekl, že to je léčka a on se vrací do Prahy. Tehdy se říkalo, že se tam na Václaváku rozdávají pasy. Tomáš skutečně odjel, pas dostal – i když asi ne na Václaváku – a emigroval v přibližně stejnou dobu jako já.
Já se potřeboval vpodvečer vrátit na hranice. Zastavil jsem stařičké aero, které řídil vyděšený, koktající šofér, a jež si to hnalo závratnou rychlostí asi 16 km za dvě hodiny. I on chtěl emigrovat. Prozradil jsem mu svůj plán, jemu to ale připadalo moc dramatické. Dojeli jsme k závoře, já už vystupoval z auta, když se na mě celník podíval: „Á, to jste zase vy...“ – a dodal něco naprosto neuvěřitelného: „Tak si jeďte!“ Vůbec jsem té větě nerozuměl, celník ji musel zopakovat. Otevřela se před námi obrovská ocelová brána – a aerovka chcípla. A nemohla naskočit! Možná to trvalo pár vteřin, mně to ale připadalo jako věčnost. Konečně jsme se pomaličku rozjeli a těch pár set metrů k rakouské hranici dokodrcali. Dostal jsem regulérní hysterický záchvat, ječel jsem, řval, dupal, skákal, načež mě řidič zarazil: „Uklidni se, pod tebou je ještě jeden!“ Skutečně: pod sedadlem spolujezdce byl úplně vědecky složený další člověk. Byli jsme společně ve svobodném světě.

Petr Šťastný (nar. 1943) žil po své emigraci deset let v Jižní Africe, kde pod dojmem ze setkání s misionářem Zdeňkem Čížkovským konvertoval. Dalších dvacet let prožil v Londýně, později se vrátil do České republiky. Pracuje jako výtvarník, obchodník a překladatel.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay