Volejbal se dá hrát i v řeholním hábitu

Vydání: 2007/3 Co poslouchají mladí křesťané, 16.1.2007, Autor: Kateřina Šťastná

K našemu rozhovoru přišla sestra Jana Mlada OSB (28 let) oblečená v tmavých kalhotách, se svetříkem a halenkou, na ruce „snubní“ prsten a na zádech obrovský batoh. Na první pohled by vás rozhodně nenapadlo, že je to řeholnice... Směřovala zrovna do Olomouce, kde dálkově studuje na teologické fakultě. Jinak již třetím rokem žije ještě s dvěma spolusestrami, Češkami, uprostřed komunity Venio sester benediktinek v Mnichově. V Česku totiž zatím benediktinky svůj klášter nemají. To se ale možná brzy změní.

Když jsem navštívila vaši komunitu v Mnichově, všimla jsem si, že nosíte řeholní oděv jen na modlení. Jaký je důvod?

Naše komunita vznikla (v roce 1926) tak, že byla skupina žen, které se spolu chtěly modlit liturgickou modlitbu. Časem zjistily, že aby na ni měly dostatek času, musí spolu začít bydlet. Tak se zrodila komunita a z ní později vzniklo řeholní společenství žijící podle Řehole svatého Benedikta. Od samého začátku tedy sestry chodí v civilu. A protože viděly, že je dobré být na modlitbu oblečené stejně, začaly nosit chórový plášť a závoj.

I díky prstenu působíš civilním dojmem...
(Sundává ho z ruky a ukazuje mi nápis „credidimus caritati“.) Je to citát z prvního Janova listu a znamená „uvěřili jsme lásce“. Tenhle prsten nosí sestry komunity Venio a dostávají ho při věčných slibech. Stejný nápis máme i na svatostánku.

Jak dlouho jsi řeholnicí?
Benediktinkou jsem sedm let. Ale už v 15 letech jsem se přihlásila k sestrám svatého Kříže. Tři roky jsem do Kroměříže dojížděla jako kandidátka. Po maturitě jsem k sestrám nastoupila, ale o rok později jsem s přesvědčením, že se mám vdát, z kláštera vystoupila.

Takže jsi byla v životě zamilovaná...
No, byla (usmívá se). Krátce po maturitě jsem se na jednom setkání mládeže seznámila s velice šikovným mladým mužem a myslela si, že se vdám. Ale pak přišel tak silný moment mého setkání s Pánem, kdy jsem poznala, že moje cesta je jinde. Pro mě bylo těžké nechat vztah s tím člověkem, protože jsem ho měla opravdu moc ráda. Vlastně to bylo takové rozhodování mezi jednou a druhou láskou. Ale ta láska, kterou jsem cítila ze strany Boha, byla tak silná, že jsem nedokázala říct ne.

Co bylo pro tebe nejtěžší na začátku řeholního života?
Jsem takový hodně živý človíček, takže mi dělaly problémy spíš vnější věci, jako že řeholnice nechodí po dvou schodech... Když jsem odcházela do Przemyślu do Polska, byl to klášter, kde jsme žily v klauzuře. Byla jsem hodně zvyklá cestovat, neposeděla jsem na místě, takže to bylo částečně také těžké. Ale na druhé straně jsem věděla, že to tak je správné – a nakonec mi Pán dal sílu, abych to zvládla.

V Německu žijete tři Češky. Jak jste se tam vlastně ocitly?
Žily jsme v polském klášteře. Do Německa jsme původně odjížděly jen na dva měsíce „na zkušenou“ – s tím, že se vrátíme do Polska. Mezitím ale přišlo (také po dohodě s námi) rozhodnutí našeho nejvyššího nadřízeného, opata primase, že v Německu zůstaneme. Polský klášter totiž zjistil, že jak z finančních, tak i personálních důvodů klášter zakládat nemůže, a tak komunita Venio na prosbu opata primase přejala zodpovědnost za jeho zakládání v Čechách.

Jak jsi mluvila německy?
Vůbec. Spolusestry něco uměly, já ani slovo. Na začátku nás všechny tři učil jezuita Petr Vacík, který v Mnichově studoval. Vždycky říkal, že je to strašné nás učit, protože jsme se pořád smály a on to s námi nemohl vydržet.

Jste takové živé, veselé. Musí vás někdy matka představená usměrňovat?
Někdy ano, ale není to tak strašné. On i ten humor a živost patří do kláštera, protože jinak by tam nebylo k vydržení. Někdy si říkám, že kdyby lidé věděli, kolik legrace může být v klášteře, tak by se divili.

Například?
Pro lidi z farnosti v Polsku bylo zajímavé, když nás viděli hrát v hábitech vybíjenou. Když nás viděli přes plot, tak jen stáli a nevěřícně koukali.

Asi není úplně jednoduché najednou žít v cizině. Jak se tam cítíte?
Jednoduché to určitě není. Na druhé straně když vím, že je to mé místo, že mě tam Pán poslal, tak také vím, že k tomu dostávám sílu.

Takže se liší život v klášterech českých a třeba německých či polských?
V Německu je všechno velice dobře naplánováno, ale běda, když ty plány potom nevyjdou. Pro mé spolusestry v Německu je těžké improvizovat, což pro nás Slovanky – zvláště po naší polské zkušenosti – není problém. Pro nás je spíš těžké si zvyknout, že je všechno třeba i půl roku předem naplánované...

Teď se ale vy tři chystáte do Čech. Kdy?
Ještě se neví, kdy to bude. Plánujeme přijít na Bílou Horu. Je tam fara, která patří břevnovským benediktinům a kterou dostaneme k dispozici, ale musí se nejprve zrekonstruovat a vyřešit ještě další problémy.

Nemají benediktini dané, že musejí setrvávat celý život na místě?
Ano, je to tak. My jsme jen výjimka, která potvrzuje pravidlo (směje se). U benediktinů a benediktinek je zvykem, že člověk vstoupí do jednoho kláštera, kde potom žije až do smrti. Skládáme slib stálosti ve společenství, který je spíš známý jako slib stálosti místa. My jsme byly v Polsku, teď žijeme v Německu a směřujeme do Čech. Souvisí to právě s tím, že zakládáme klášter v Čechách.

Zatím jste jen tři. Plánujete nějaké akce pro potenciální zájemkyně v Česku?
Od roku 1997 organizujeme v klášteře našich bratří na Břevnově setkání pro zájemkyně o benediktinskou spiritualitu. Je to otevřené pro všechny ženy, které se zajímají o benediktinskou spiritualitu, pro ty, které mají rodinu, děvčata, která hledají svou životní cestu, vdovy nebo zasvěcené panny. Teď v listopadu budeme organizovat setkání, které je zaměřeno spíš pro mladé ženy přemýšlející o řeholním životě. V Německu pak děláme (a to plánujeme i v Čechách) takzvané dny v klášteře, kdy mohou zájemkyně strávit několik dní s námi v komunitě. Více informací je k dispozici také na našich stránkách www.benediktinky.cz.

Čím jsi chtěla být jako dítě?
Já jsem chtěla být hasič, chtěla jsem se vdát a mít hodně dětí, minimálně čtyři.

Co na to říkali rodiče, když jsi vstupovala do kláštera?
Ze strany sourozenců jsem cítila podporu. S mladším bratrem žertujeme, že má nejlepšího švagra na světě. Pro rodiče to nebylo snadné, ale nebránili mi v tom. Když jsem odcházela, řekli mi, že se mohu kdykoliv vrátit. A to mi dalo svobodu i v mém dalším rozhodování. Toho si moc vážím.

Proč zrovna benediktinky?
Já jsem vlastně benediktinkou být nikdy nechtěla. Musím říct, že za to může svatá Mlada Přemyslovna, která mě okouzlila. Ona byla zakladatelkou prvního kláštera benediktinek v Čechách (o 20 let později – 993 – teprve svatý Vojtěch s Boleslavem založili Břevnovský klášter). Je to v historii mnišství fenomén. Obyčejně to bylo v opačném pořadí. Mlada mě tolik fascinovala, že jsem se v roce 1998 rozhodla jít na setkání pro zájemkyně o benediktinskou spiritualitu. Ale tenkrát jsem vůbec neměla v úmyslu stát se benediktinkou. Pak jsem jela na týden podívat se do kláštera v Polsku. Když jsem přijela domů, všechno jsem to tam komentovala a známí mi řekli: „Tak z tebe benediktinka nebude...“ A rok nato už jsem byla u nich v klášteře.

Jak se to stalo?
Já bych to asi nejlépe popsala slovy z Písma. V českém ekumenickém překladu je napsáno: „Přemlouvals mě, Hospodine“ – a v polštině, a to se mi líbí mnohem víc, je „Sváděls mě, Hospodine, a dal jsem se svést, zdolal jsi mě a přemohl“ (Jer 20,17). Bylo to zase takové zakoušení Božího volání a Boží lásky. Člověk sice má svobodu říct ne, ale přesto to nějak nejde. Prostě jsem uvěřila Lásce a v lásku.

Co děláš dnes, jaká je tvoje denní práce?
Protože nemám v Německu pracovní povolení, tak pracuji doma. Jinak spolusestry z komunity, kde jsme, chodí do normálních civilních zaměstnání, takže tam máme například dětskou lékařku, zdravotní sestru, profesorku sociologie na vysoké škole, docentku psychologie, sestra, která je od dětství na vozíčku, pracuje jako sociální pracovnice... Já většinou dělám na zahradě, v sakristii, uklízím – a teď jsem začala také studovat. Od září studuji dálkově na teologické fakultě v Olomouci Teologii a spiritualitu zasvěceného života. Dělám to především s ohledem na to, že patřím do zakládající skupiny nového kláštera. A cítím zodpovědnost, abych měla potřebné vzdělání a dokázala lidem, kteří mezi nás přijdou, předat důležité věci.

Mají řeholnice čas na své koníčky? Co baví tebe?
Já si třeba zahraju na kytaru nebo si občas poslechnu muziku. Ne vždycky to musí být zbožné písně. Ráda například poslouchám našeho opata primase Notkera Wolfa, který hraje na elektrickou kytaru v kapele Feedback. Není to žádná duchovní hudba, ale často mají benefiční koncerty na misie. Nedávno měli koncert v Mnichově, a tak jsme si ho se sestrami přišly poslechnout. Jinak také moc ráda chodím do hor, do přírody.

Čteš také Katolický týdeník? Dá se sehnat i v Mnichově?
Díky mým bývalým kolegům ho dostávám každý týden a čtu ho velice ráda. Sehnat se dá také v české misii, kde ho místní kněz P. Švehla odebírá.



Sestra Jana Mlada OSB (civilním jménem Jana Heiserová) se narodila 17. čer- vence 1978 ve Vítkově. Vystudovala Církevní střední školu svaté Anežky České v Odrách, obor Ekonomika, řízení rodinných podniků. V současné době dálkově studuje Teologii a spiritualitu zasvěceného života na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci. Od roku 1999 je členkou řádu benediktinek, neprve žila v polském Przemyślu, poslední tři roky žije v komunitě Venio v Německu. Věčné sliby skládala přesně v den svých 27. narozenin. Jak sama říká, bylo to „nové narození“, protože přesně v hodinu, kdy při slibech ležela na zemi a ostatní se modlili litanie, před 27 lety přicházela na svět.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay