Vydání: 2011/24 Duch Svatý, 6.6.2011, Autor: Karla Ladwigová

Jeden kritik o něm napsal, že jeho hlavní zájem se trochu podobá i jemu samotnému: baroko, sloh rozevlátý, bujarý a plný smyslového potěšení. Měla jsem podobný dojem, když svolil k rozhovoru. Historik umění VÍT VLNAS.

Nedávná velkolepá výstava „Karel Škréta (1610–1674), doba a dílo“ připomněla 400. výročí malířova narození. Ptám se vás jako jejího kurátora: Zůstává ještě hodně z jeho díla zahaleno tajemstvím autorství?

Dosud zdaleka nebyla objevena a určena všechna Škrétova díla a myslím, že i v budoucnu se můžeme dočkat řady překvapení. Panují některé nejasnosti v datování, v určení původu řady obrazů i třeba v otázkách vzájemného poměru práce mistra a dílny. Přesto jsme o něm dnes informováni podstatně lépe nežli o jiných umělcích, činných v jeho době v Čechách.

V rozsáhlém katalogu výstavy, jehož jste spoluautorem, je věnována pozornost mimo jiné Škrétovu druhému životu. Co je tím míněno?

Škréta byl slavný a uznávaný již za svého života a ani po smrti jeho jméno nikdy neupadlo v zapomnění. Zásluhu na tom, že se už od 17. století pravidelně objevuje ve výčtech významných umělců své doby, měl především malíř a teoretik Joachim von Sandrart, který životopis pražského malíře zařadil do své slavné, můžeme říct normotvorné knihy Německá akademie, vydané poprvé roku 1675. České prostředí Škrétu chápalo přímo jako symbol „vlasteneckého“ umění. Uctívaly jej všechny generace malířů 19. století – klasicisté, romantici, realisté, ale i průkopníci moderny. Obrozenci si na něm vážili vztahu k vlasti a k českému jazyku. Proto z něj učinili i literární a divadelní postavu. Bez poznání minulých interpretací Škrétovy osobnosti a jeho díla nelze pochopit ani náš současný vztah k tomuto umělci a jeho odkazu.

Výstavu provázela mezinárodní vědecká konference v klášteře sv. Anežky České a Salesiánské divadlo v Kobylisích zase uvedlo „směle a pietně obnovenou“ hru V. A. Svobody-Navarovského. Jak na vás zapůsobilo toto představení?

Svoboda byl plodný literát jungmannovské generace a jeho hra „Karel Škréta, malíř“ z počátku 40. let 19. století představovala ve své době ambiciózní básnický počin. Herci, mezi nimiž jsem ke svému potěšení shledal vesměs své bývalé studenty, se té zapomenuté dramatické perly českého obrození ujali s milou nadsázkou, ale současně s pochopením i s jistou dávkou nostalgie. Jestli jsem byl představením nadšen já, není možná směrodatné, neboť mohu být považován za zaujatého. Z proudu vlasteneckých alexandrinů, který nás skrápěl z jeviště, se však očividně radoval i můj desetiletý syn.

Výstava barokního malíře skončila v dubnu a vystřídal ji květen barokního světce. K němu se váže vaše první kniha Jan Nepomucký, česká legenda (1993). Co vás přitahovalo právě k němu?

Příběh zrodu světce zpovědního tajemství a následující úcty i neúcty k jeho legendě a jeho osobě mě fascinoval tím, že se zde jako v příslovečné kapce vody zrcadlí šest století českých dějin. Je to příběh veliké víry i hluboké nenávisti, podobenství o kácení model, na jejichž troskách vzápětí vyrůstají modly desetkrát obludnější, moralita o svárech rozumu a citu. Zkrátka monumentální téma, které lze stejně dobře pojednat odborně i umělecky.

Poskytují prameny dostatečnou možnost k objektivnímu historickému popisu skutečnosti a je to v případě Jana Nepomuckého slučitelné s úctou k tradici?

Prameny samy o sobě jen málokdy poskytují základnu pro objektivní popis minulých dějů, vždy je nutno jejich výpovědi kombinovat a sama kategorie objektivity je v našem případě velmi diskutabilní. Pokud jde o nepomucenskou otázku, musíme přihlížet nejen k tomu, o čem prameny hovoří, ale i k tomu, o čem mlčí. Mezi náboženskou vírou či úctou k tradici posvěcené historií a citlivou vědeckou interpretací nevidím zásadní rozpor. Obě roviny pohledu se mohou dokonce navzájem obohacovat.

Nepomuk je mučedníkem, který odepřel zradit, mlčel a vytrval. Jak vznikla tradice královnina zpovědníka?

Prozatím neznáme jednoznačnou odpověď. Hypoteticky soudím, že k virtuálnímu spojení historické osoby Johánka z Pomuku, generálního vikáře pražského arcibiskupa, s fiktivní postavou zpovědníka české královny došlo někdy ve druhé třetině 15. století. Mohlo se tak stát v okruhu pražské dómské kapituly, která za husitství působila v „exilu“ ve slezské Vratislavi. Nepochybně to byla součást procesu formování černé legendy o králi Václavu IV., v němž církevní autoři tehdy spatřovali nepřítele kleriků, hubitele pravé víry, podporovatele kacířů – a samozřejmě nositele nejhorších možných osobních vlastností.

Německá romantika přivedla Jana Nepomuckého i do jevištní dramatiky, zbásnil ho sám J. W. Goethe, a známe i „modlitbu“ Karla Havlíčka Borovského… Čím jim barokní světec tak imponoval?

Neimponoval ani tak katolický světec, jako jeho obraz. Figura svatého na mostě představovala především pro poutníky z protestantských končin severního Německa malebný symbol pro ně exotického „jižního“ katolicismu. Ten je na jedné straně intelektuálně odpuzoval svou intolerancí a domnělou naivitou, na druhé straně ale esteticky přitahoval jímavostí svých obřadů a upřímností víry. Z církevní legendy si němečtí romantici vytvořili příběh o neohroženém knězi, který byl současně advokátem královniny tajné lásky i rozhodným bojovníkem proti zvůli tyrana. „Modlitba“ Karla Havlíčka, zpopularizovaná později Nerudovou baladou, je ovšem ironickým povzdechem liberála tváří v tvář politické realitě doby.

Proč došlo k „rozdvojení“ světce a vznikli dva Nepomukové?

K postavám dvou Nepomuků, umučených v letech 1383 a 1393, dospěl už v 16. století kronikář Václav Hájek z Libočan, který si jednoduše nevěděl rady se svými prameny. Barokní spisovatelé tuto skutečnost akceptovali bez odporu, avšak objev zásadních písemných pramenů v 18. století dal popud k velké osvícenské diskusi, mezi jejímiž představiteli dominovali Josef Dobrovský a Gelasius Dobner. Dokonce ani katoličtí autoři si v 19. století nebyli úplně jisti, jestli z hlediska zachování jádra barokní kanonizační legendy je lépe mít Nepomuka jednoho, nebo hned dva. Vývoj kritického dějepisectví nakonec rozhodl za ně a oni se od té doby pokoušejí zpětně spojit arcibiskupského úředníka s královniným zpovědníkem.

Světcovy ostatky ani jeho stříbrný náhrobek nebyly vždy uloženy ve svatovítském chrámu. Z jakých důvodů tam scházely a kde se v té době nacházely?

Místo původního pohřbu Johánka z Pomuku neznáme, i když později se o ně přeli staroměstští cyriaci s křižovníky. Do svatovítského chrámu, dokonce do blízkosti kaple, při níž byl nebožtík kdysi oltářníkem, byly uloženy ostatky umučeného kněze někdy mezi lety 1396 a 1416. Pomineme-li dočasnou exhumaci kostry kvůli jejímu antropologickému průzkumu v roce 1973, opustily Johánkovy smrtelné pozůstatky místo svého odpočinku vlastně jen jednou. Roku 1866 byly z obavy před pruskou okupací odvezeny spolu s celým stříbrným mauzoleem do Salcburku, odkud se vrátily ještě v témže roce, brzy po uzavření míru. V dobových vzpomínkách se dočteme, že v modrých uniformách okupačního vojska přišlo do Prahy i mnoho katolíků, mladých mužů z Porýní či Poláků z Poznaňska. Tyto vojáky pruského krále prý uráželo, že se na ně jejich čeští souvěrci dívají jako na barbary schopné svatokrádeže. Chodili se alespoň modlit ke světcově soše na Karlově mostě.

Co podle vás dnes zůstává ze svatojánské tradice živé – kromě pražských slavností na vodě?

Z obnovení lodních hudeb na Vltavě mám velikou radost, je to návrat ke krásné a poetické tradici. Nevadí mi ani určitá spektakulárnost těchto akcí, vždyť i ta byla v baroku přítomna. A moc mě těší, že se k duchovnímu odkazu májových svatojánských Navalis hlásí i představitelé dnešní římskokatolické cír- kve. Jinak jsem ale spíš skeptický, pokud jde o možnost oživení radostné, spontánní a zdola rostoucí úcty ke sv. Janu Nepomuckému. Ta zřejmě navždy odešla s 19. stoletím; vždyť v tom minulém už zajímal sv. Jan vedle duchovenstva hlavně historiky a intelektuály.

Letos nás čeká ještě jedna významná událost. K vyhlášenému roku sv. Anežky České vzniká pod vaším vedením projekt k 800. výročí jejího narození. Prozradíte o tom něco aspoň stručně?

Projekt vzniká za široké spolupráce Arcibiskupství pražského, Národní galerie a celé řady dalších subjektů. Byli bychom rádi, kdyby se alespoň po dobu trvání výstavy podařilo v Anežském klášteře shromáždit nejzajímavější exponáty vztahující se k životu sv. Anežky České a ke zbožné úctě, jíž se ta pozoruhodná žena těšila v následujících staletích. Měly by zde být představeny i upomínky na další svaté a ctihodné ženy středověku: sv. Kláru, sv. Hedviku, sv. Alžbětu Uherskou a Annu Českou.

A čím se zabýváte ve volných chvílích, jestli vám nějaké zbývají?

Teď bych asi měl říct, že mými prioritami jsou duchovno, rodina, sport a kultura. Tak tomu bezesporu je, ale na pivo si zajdu taky rád. Někdy mu dám dokonce přednost před cykloturistikou, i když obojí se nakonec dá i spojit.