Vnitřní život – to je naše radost

Vydání: 2014/49 Papež v Turecku vybídl ke sjednocení, 2.12.2014, Autor: Aleš Palán

Rozhovory s kněžími u příležitosti jejich životního jubilea v KT většinou nepřipravujeme. U P. JANA ROBA SDB jsme však udělali výjimku. V prosinci mu bude totiž rovných sto let!
 
 
Moderní informační technologie? Pro stoletého inženýra P. Jana Roba žádný velký problém. Snímek autor
 
Narodil jste se v Příbrami, do školy jste ale chodil v Bratislavě. Jak to?
 
Moji rodiče se na Slovensko odstěhovali. Od mala jsem vyrůstal v ryze katolickém prostředí: rodina, přízeň, kamarádi, samí katolíci. Hrozil jsem se, když jsem se dověděl, že je někdo jinověrec. Bylo samozřejmostí, že naše rodina chodila každou neděli do kostela. Své kamarády jsem si vybíral z řad katolíků. V Bratislavě pobývala rodina Čížkovských, s jejichž synem Zdeňkem, pozdějším misionářem v Jižní Africe, jsem se blízce přátelil.
 
Proč jste se rozhodl pro studium elektroinženýrství?
 
Měl jsem to jako zálibu – zajímaly mě technické věci, připravoval jsem si pokusy, ve škole jsem měl rád technické předměty. Studovat jsem odjel do Prahy na techniku, bydlel jsem na katolické koleji Arnošta z Pardubic a to mě formovalo. Ze střední školy jsem byl zvyklý, že nás od náboženství spíš odtahovali, vymlouvali nám, abychom chodili do kostela. Tady jsem se nadýchal zdravého katolického prostředí. Dostal jsem se také do kontaktu s tehdejšími intelektuály, otcem Urbanem, Habáněm a dalšími. Viděl jsem, že se dá žít docela jinak.
 
Po vysoké škole jste začal pracovat v oboru?
 
Ano, ale nešel jsem do fabriky, nýbrž na průmyslovou školu v Bratislavě a následně v Brně. Vypomáhal jsem tam, učil a přitom dělal sekretáře. Byl jsem stále mezi mládeží.
 
Technika vás pořád baví? Prý používáte tablet.
 
Mám ho, čtu si na něm breviář. Přestávám totiž vidět, na jedno oko jsem slepý a na tabletu jdou krásně zvětšit písmena. Učím se tablet ovládat, ještě mi to úplně nejde, ale dělám pokroky.
 
Když je tedy na faře v Teplicích, kde žijete, potřeba opravit něco v souvislosti s elektrikou, přijdou bratři za vámi jako za elektro-inženýrem?
 
To ne. S elektrikou jsem pomáhal v padesátých letech, když jsem byl ve výrobě. Tehdy šli salesiáni nuceně do výroby, já pracoval v kanceláři jako technická síla.
 
Kdy jste se poprvé dozvěděl o salesiánech?
 
V Brně, když jsem tam byl zaměstnán. Slyšel jsem, že se věnují mládeži. I já měl o mladé lidi zájem, a tak jsem za salesiány přišel. Hráli jsme s dětmi vybíjenou, koupali se, běhali.
 
O kněžství jste uvažoval už předtím?
 
Trochu ano. Jeden redemptorista mi navrhl, jestli bych nechtěl být knězem, a od té doby jsem se tou myšlenkou zabýval. Za několik roků se pak uskutečnila.
 
Co na to říkali rodiče?
 
Tatínek z toho zpočátku moc velkou radost neměl, chtěl za mnou dokonce zajet a rozmluvit mi to. Přátelé a rodina ho potom uchlácholili. Nakonec měl z mé volby velkou radost.
 
Vaše kněžská práce se ale nemohla plně rozvinout, neboť přišli komunisté a rušení klášterů. Jak vzpomínáte na Akci K, kdy byli řeholníci po celé republice pozatýkáni?
 
V padesátém roce jsem byl jako kněz v Brně-Žabovřeskách. Tehdy v noci obsadili ozbrojení muži naši faru, dotloukli se na nás, všechny si nás zavolali a začali tvrdit, že nás odvezou na školení. Ještě v noci nás naložili a ráno jsme byli v Oseku u Duchcova.
 
V Oseku jste to už znal.
 
Právě tam jsem absolvoval bohosloví, dva roky předtím jsem tam studoval.
 
Když vás v roce 1950 do Oseku násilím přivezli, jak to probíhalo dál?
 
Už tam bylo na dvě stě řeholníků, nejen salesiáni, ale i lidé z jiných řeholí. Vedoucí nás zavolal k raportu a řekl nám, co a jak. Začalo to velmi přísně, všude na chodbách zákazy, co nesmíš, kam nesmíš… Bylo třeba prát a vařit – a spolubratři salesiáni se nabídli, že to obstarají. Chopili jsme se té práce a tím dosáhli určité volnosti. To trvalo necelý rok, než nás starší odvezli k Pomocným technickým praporům – PTP.
 
Kde jste u PTP sloužil?
 
Posádky jsem měnil, co chvíli nás překládali: Libavá, Plzeň, Jičín, Kolín, Dobruška, Lipník nad Bečvou a tak dále.
 
Kde to bylo nejlepší?
 
V jihlavských lesích. Všude kolem hluboké hvozdy, mohli jsme se do nich vytratit. Byli jsme tam samí bohoslovci, každý měl svou knížku a zalezl si s ní stranou. Když na nás byla jednou podniknuta razie, nasbírali celou kopu teologických knih – všichni bohoslovci tajně studovali. Ze skupin bohoslovců tehdy vytvořili zvláštní útvary a já jako kněz měl možnost sloužit jim mši svatou. Často se stalo, že jsem byl jediným knězem v celé rotě – podával jsem svaté přijímání, zpovídal… Všechno tajně. Nikdy na to díky Bohu nepřišli.
 
Bylo to horší u PTP, nebo později v kriminále?
 
U PTP to někdy byla skutečná dřina, dělali jsme ve stavebnictví, házeli maltu, cihly. A v kriminále? Měl jsem dlouhou vyšetřovací vazbu na Ruzyni, tam to bylo náročné. Nebili mě, ale několik měsíců jsem byl na cele s muklem, který byl psychicky narušený.
 
Co po vás chtěli ve vyšetřovací vazbě vědět? Proč si vás tam tak dlouho nechali?
 
Potřebovali důkaz, že jsem se provinil proti tehdejšímu režimu, ale já se nijak neprovinil. Nic mi nedokázali – jen to, že jsem byl spojený s druhými spolubratry. Zřejmě měli příkaz, že řeholníky je třeba zkrušit.
 
Kde jste dál strávil čas za mřížemi?
 
Z Ruzyně mě převezli do Opavy. Mám ale i hezké vzpomínky na kriminál – potkal jsem tam přátele a pomáhali jsme si. Františkán Jiří Pokorný vytvořil takovou skupinku, která se školila v Katolické akci. Bylo úžasné, co ve vězení dokázal: psal letáky o katolické víře a schovával je pod sedák židle. Když mu na to přišli, židli mu rozsekali.
 
Byl jste ve styku s rodiči? Mohli za vámi přijít na návštěvu nebo si s vámi aspoň psát?
 
Můj otec byl sám také ve vězení, neboť se postavil komunistům, byl členem nějakého sdružení. Dokonce byl zavřený dřív než já, to já za ním jednou přijel na návštěvu. Tatínek byl katolický učitel, ve své podstatě byl pravdivý a nevydržel se nepostavit proti zlovůli.
 
Kdy vás pustili?
 
Na amnestii v roce 1960. Odseděl jsem si dva a půl roku, odsouzený jsem byl na tři roky. Pracoviště mi pak určili – dělal jsem skladníka v penicilince v Roztokách u Prahy. Skladiště bylo mimo továrnu, pohyboval jsem se mezi surovinami, nakládali jsme a tahali těžké pytle. Trvalo to skoro deset let. Celou tu dobu jsem byl v kontaktu se salesiány v Praze.
 
Potom jste už konečně mohl jít do farnosti.
 
Pak jsem se mohl dostat do duchovní správy. Biskup mě poslal do Teplic – to bylo moje první působiště, kde jsem setrval dva tři roky. Potom jsem šel do pohraničí jako duchovní správce v České Kamenici – tam jsem zůstal až do začátku devadesátých let. Salesiáni totiž začali vyvíjet činnost: jezdili jsme po školách a byli trnem v oku tehdejšímu režimu. Proto jsme museli Teplice opustit.
 
Jaké to bylo v České Kamenici?
 
Tehdy to bylo špičkové centrum komunistů; jinak je tam krásně, začíná tam České Švýcarsko. Kdo se nebál, byli Romové – ti se skutečně neostýchali přijít na faru, pokřtít děti, ženit se. Měl jsem i jednoho ministranta Roma. I z některých slovenských rodin chodili lidi do kostela.
 
Co jste tehdy mohl s mládeží dělat?
 
Prakticky málo. Moc jsem si toho nemohl troufnout. Jakmile jsem dětem třeba povídal o katechismu, hned jsem musel na kobereček k církevnímu tajemníkovi. Církevní tajemníci měli za úkol dohlížet na kněze, aby svou práci nepřeháněli.
 
Udržoval jste i v České Kamenici kontakt se salesiány?
 
Pořád jsme se stýkali, každý měsíc jsme se potkali na některé faře. Udržovat společný život šlo i v nejhorších dobách v pohraničí.
 
Jak se vaše osobní situace změnila v roce 1989?
 
Činnost salesiánů byla oficiálně obnovena a představený mě poslal do Teplic, kde se vytvořila salesiánská komunita.
 
Vaše představa z mládí, že budete působit v salesiánské komunitě a působit tam jako kněz, se tedy naplnila až v devadesátých letech.
 
Je to tak. Ale ještě jsem měl celkem dost sil a dobré zdraví, mohl jsem jezdit do farnosti, sloužit mše svaté.
 
Čím to je, že jste se dožil tak vysokého věku?
 
Tatínek umřel jako stařešina, maminka zemřela mladší. Nevím, čím jsem si u Pána Boha zasloužil takový věk.
 
Jistě je radost prožívat stáří mezi svými blízkými.
 
To ano, každý řeholník ale hledá štěstí ve vnitřním životě. Rozjímám, čtu Písmo svaté a modlím se jako všichni řeholníci. To je naše radost.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay