Vnášet Boha do života umírání

Vydání: 2015/39 Papež zlepšuje vztah Kuby a USA, 22.9.2015, Autor: Jana Sieberová

Příloha: Perspektivy 39

Člověk 21. století často umírá sám. Leží ve špičkové nemocnici, kde pracují špičkoví odborníci. Umírá obklopen přístroji, které monitorují jeho životní funkce. Každou chvíli někdo vstoupí na pokoj, doplní léky, zapíše údaje. Vizita bývá rychlá, téměř beze slov. Co se ale odehrává za dramata na pokojích umírajících lidí? Jaké mají touhy a přání? O čem s námi chtějí hovořit?


Hospicová péče vychází z křesťanského pojetí lásky a úcty k životu ve všech jeho fázích.Snímek archiv Domácího hospice Duha

Všude kolem mne jsou samé hadičky, zdi mají bílé kachličky a plenta mne dělí od druhého pacienta. Pravidelný rytmus dýchacího přístroje mi dodává potřebný počet vdechů i výdechů a kolébá mne do postupné apatie. Přesto se budím ze snů či reality, sám vlastně nevím, zda bdím, či spím. Jak dlouho jsem neviděl své blízké? Nepamatuji si. Ano, přišli jednou, dvakrát… Jen rozpačitě postávali u lůžka, nechtějí mě rušit. Ale já ještě žiju, jsem člověk a mám své potřeby a přání. Jen se mi zdá, že je nikdo neslyší ani nevidí. Prý jsem neperspektivní – slyšel jsem ještě zašeptat zdravotní sestru. Raději zavírám oči a toužím rychle usnout. „Na šestce je exitus,“ konstatuje sestra. Mechanicky a rutinně odstraňuje vstupy ze zesnulého, už jen tělo popsat a zabalit. „Ať už je konec služby,“ slyším ji říkat vyprahlým hlasem, „zrovna u něho jsem nechtěla být. Poslední dny mne stále chytal za ruku, jako by snad něco chtěl…“

Jsem po službě v nemocnici, kde pracuji tolik let, stále unavenější. Burcuje mě svědomí, chci spát, ale spánek nepřichází. Další smrt, moje vlastní bezmoc a medicínská prohra. Nakonec trhaně usínám, ale zdají se mi sny o nemocném, který si přál jít domů. Říkal mi to se stínem smutku. Ve chvílích volna jsem u něho občas sedávala a snažila se rozpoznat, co si přeje. Lékaři mi tvrdili, že domů v žádném případě nemůže, prý je jeho stav vážný. Ale vždyť to není pravda – bouří to ve mně. Mohl být doma, jeho manželka a děti o tom uvažovaly.

Kolik takových podobných smutných konců jsem prožila se svými nemocnými, si už ani nepamatuji. Kolik ale skutečné bolesti a nepochopení zažívají ti, kdo jsou konfrontováni s nezájmem zdravotníků a bývají jen číslem diagnózy? Chtěla bych z nemocnice odejít. Zatím jsem o tom nikomu neřekla, protože vím, že by mě stejně nikdo nepochopil.

Nebojím se

Jdu k počítači a začínám vyhledávat informace o hospicové péči. Pomalu se nořím do příběhů lidí a poznávám jiný svět. Je pravdivý? Zmítá mnou nedůvěra i důvěra! Pojedu na stáž – rozhodnu se téměř okamžitě. Vzedmul se ve mně příliv nové a netušené vlny energie a rodící se naděje. Nejen pro mé další nemocné, ale také pro mne.

První pacientka hospice byla velmi mladá a usměvavá žena. Cítila mé rozpaky už při vstupu do pokoje. Dělala místo na kraji svého lůžka. Nořila jsem se do blankytně modrých očí a poslouchala její příběh. „Rakovinu mi zjistili lékaři ve 34 letech, dva roky jsem se léčila, ovšem nádor rostl dál. Teď už umírám. Ale nebojím se,“ říká jistým hlasem, „jsem připravená. Mám kolem sebe tolik dobrých lidí.“ V hloubi nitra jsem byla zasažena jako ohnivým šípem. Je to zvláštní pocit síly, která prostupuje celý pokoj a rodí se i v mém srdci čistotou těch vyřčených slov. Jsem uchvácená pravdou a smířením, které jako aura obklopují mladou ženu stojící na konci života.

Definitivní rozhodnutí

V době své první návštěvy hospice jsem pracovala jako zdravotní sestra na anesteziologicko-resuscitačním oddělení, které představovalo jakýsi vrchol mé profese. Každodenně jsem byla konfrontována se složitými medicínskými i etickými otázkami. Neutěšené podmínky umírajících, jejich smutek a pláč, studená profesionalita lékařů a zdravotních sester, snaha o uzákonění eutanazie byly spouštěcím faktorem mé konverze. Měla jsem ostré rozpory nejen v kolektivu, ale i v osobních vztazích a bojovala proti nastaveným normám. Postupně jsem se odcizovala svému okolí, žila v zajetí moderního světa, v trvalé nespokojenosti, která zuřila v mém nitru jako občanská válka.

Během těchto let jsem rozpoznávala, že můj život se ubírá nesprávným směrem. Zásadní moment, jenž ukončil mou touhu v hledání pravdy, se stal jednoho pátečního dopoledne. Lékař, který byl hlavním operatérem, odešel během plánovaného operačního programu na hodinu anglického jazyka. Zůstala jsem na operačním sále sama s malou ženou, které měl být vyoperován zhoubný nádor. Nemocná plakala a vyprávěla o životě s rakovinou, o strachu ze smrti a o touze žít. Měla doma dvě malé děti, o něž se sama starala. Tato hodina se ukázala jako nejzásadnější okamžik mého života.

Definitivní rozhodnutí opustit nemocnici po 25 letech služby přišlo lehce a prostě. Pocítila jsem ohromnou úlevu a radost. Velký balvan v mém srdci byl odvalen a já v tomto jediném okamžiku dosedla na Petrovu bárku a vyplula do života s Ježíšem. Neuvěřitelná síla, která se dostavila, dala podnět k založení Domácího hospice Duha v Hořicích.

Zbavit se předsudků

Bylo mi jasné, že to domácí hospic v poměrech malého města nebude mít snadné. Jenže mé rozčarování rostlo i po několika letech služby z mnoha důvodů, které ukázaly, jak zoufale se potřebujeme zbavit některých zažitých předsudků. Nejednota mezi poskytovateli zdravotně-sociálních služeb, vzájemné soupeření, touha po penězích, postavení a moci, nedoporučování, či dokonce rozmlouvání domácí hospicové péče nemocným a jejich rodinám. To vše odhalilo pravou tvář celé naší společnosti. Věděla jsem, že není možné jen donekonečna čekat nebo vymýšlet vhodné postupy. Je třeba začít odhodlaně a beze strachu sloužit v poměrech, kde žijeme.

Trpěla jsem se svými nemocnými, plakala nad nepochopením a bolestí, s níž se setkávali, a snažila se zmírnit utrpení všemi dostupnými prostředky. Šla jsem odhodlaně jejich křížovou cestu a zažívala láskyplný pokoj při odchodu v kruhu blízkých. Kráčet po cestách naděje je ale dobré se stejně smýšlejícími lidmi, protože sám člověk proti proudu dlouhodobě neobstojí. Jako uzdravující, životadárné a posilující bylo pro mne vždy doprovázení. Konkrétní služba a starost, otázky u lůžek umírajících, jejich touha po životě, naději a lásce mi dávaly možnost zapomenout na četná úskalí, která jsem musela každodenně překonávat.

Služba, která si razila cestu, dala vzniknout pracovnímu týmu a ten si vytyčil svůj vlastní cíl: vnášet Boha do života umírání. Život našich pacientů a jejich rodin se prolíná s životem nás všech. Modlitba, jednota a sdílení jsou nutnou součástí domácího hospice a předchází mnoha konfliktům a nedorozuměním.

Fyzická bolest, které se většina lidí velmi obává, se dá dobře odstranit nejnovějšími poznatky paliativní medicíny. Pocit duchovní opuštěnosti však vyvolává nesmírnou trýzeň, jež rozkrývá naši touhu po nekonečnu. Přinášet službu umírajícím, podloženou modlitbou důvěry v Boží pomoc, je pro nás naprosto klíčové. Vzpomínám na své zesnulé pacienty – byli to lidé všech věkových kategorií, kteří se od křesťanství většinou distancovali, často jsem se setkala i s jejich naprostým odmítnutím.

U jedné mé pacientky opakovaně seděla žena a vykládala jí budoucnost pomocí kyvadla. Můj příchod je vždy vyrušil, ale bylo nutné doplnit dávkovač, který udržoval hladinu opiátů v krvi pro silnou nádorovou bolest a dušnost. Vím, že jen láska a trpělivá každodenní služba otevírá lidská srdce. V té době se za nemocnou modlila početná skupina lidí. Jedné kritické noci, kdy se prudce zhoršil zdravotní stav, jsem přijela podat lék na průlomovou bolest. Noční rozhovor, který se nečekaně otevřel, byl něžný a krásný. Dívaly jsme se jedna druhé do očí a bylo nám jasné, jaká perspektiva se před námi otevírá. „Pomodlete se prosím se mnou,“ zašeptala tiše nemocná, „a zavolejte mi ráno pana faráře, o kterém jste mi před měsícem vyprávěla. Chtěla bych se připravit na to, co mne čeká.“ Tváří v tvář utrpení se začala rodit hluboká jistota, která na její tváři zazářila jako měsíční svit.

Zvláštní odhodlanost

Často si kladu otázku, co mne skutečně přimělo věnovat se podmínkám umírajících lidí. Byla to výzva skrze tolik utrpení a vyprahlost, kterou jsem zažívala v každodenní službě z nemožnosti změnit pro mne tak důležité věci? Myslím, že ano, neboť toto napětí se ukázalo jako podstatné. Rostlo ze skutečných konfliktů mezi životem a smrtí. Mnoho let jsem se vzpouzela a odmítala čelit problémům a výzvám, jež pro mě osobně vyplývaly ze zajištění tohoto druhu péče. Nicméně vstoupení do tolika lidských osudů odkrývalo nekonečnou touhu po životě, odpuštění a lásce tak vlastní každé lidské bytosti.

Za nejtěžší považuji vidět umírat své děti. Pohled na trpící dítě vyvolává u rodičů takovou bolest, která může vést i k nepřátelství a zlobě na všechny kolem. Když jsme se střídali pravidelně u lůžka jednoho chlapce, místo nepřátelství se mezi námi všemi od počátku objevil hluboký cit pramenící z nadcházející smrti. Toto mimořádné společenství rodiny a celého týmu hospice vytvářelo absolutní jednotu ve sdílení bolesti z nadcházející smrti a otevíralo nás silným projevům lásky, jež se v nás nově rodila každý den. Byli jsme jakoby svázáni poutem síly a nekonečna. A po pokojném odchodu chlapce v náručí rodičů jsme nezadržovali slzy, ale dali průchod vlastnímu pocitu bolesti.

Trvalo šest let, než se podařilo vytvořit vhodné prostředí umožňující růst domácí hospicové péče nejen v Královéhradeckém kraji, ale po celé ČR. Počin malé skupiny lidí inspirované evangeliem podnítilo další jednotlivce i celé skupiny, kteří opouštějí své dobře zajištěné pozice a dávají se do služby těmto pacientům. Bojujeme společně proti kultuře smrti láskyplnou službou a vnášíme principy křesťanského života do společnosti. Snažíme se budovat mosty mezi nemocnicemi, agenturami domácí péče, sociálními službami a vzájemně hledat možnosti a postupy, které pomáhají všem umírajícím bez rozdílu.

Na své cestě znovu a znovu zažíváme známky zklamání a jistého nepochopení, ale to nás neodvádí od podstaty služby, k níž se cítíme být povoláni. Naopak, naplňuje nás zvláštní odhodlání udržet toto prostředí navzdory všem okolnostem. Vždyť láska, jež je potřebnou a hybnou silou každého člověka, náš činí skutečnými lidmi, kteří dávají život pro druhé.

Toto otevřené společenství začalo přitahovat další lidi, mladé chlapce i děvčata, bohoslovce, kteří přicházejí na praxi či na přednášky, muže i ženy všech věkových kategorií, kteří nabízejí pomoc. Ke společné modlitbě v hospici se také scházíme s bratry a sestrami různých křesťanských církví při zpěvech z Taizé.

Projasněné oči

Cítím vděk, že máme dovoleno nahlížet do způsobu poznávání živoucího Krista. Sama velmi dobře znám osamělost, vinu, hanbu a odloučení, které jsem plně sdílela v osobním životě i u lůžek svých pacientů. Hlad lidí po duchovním rozměru, hledání v období umírání odhaluje Boží lásku, která usmiřuje, sjednocuje a zůstává jako trvalá hodnota v rodinách a v celé naší společnosti.

Při poslední návštěvě jsem se podívala do tváře muže odcházejícího ze života v naprosto nedůstojných podmínkách vyspělého 21. století. Byla jsem šokována bídou, jež nepramenila pouze z tíživé sociální situace, ale především z falešné naděje v uzdravení. Podíval se na mne již vzdáleným zrakem a unaveně řekl: „Děkuji vám.“ Jeho oči byly v tu krátkou chvíli projasněné a mírné. Služba, kterou mu zajistil tým Domácího hospice Duha v Hořicích, trvala teprve několik hodin. Za několik dalších hodin nemocný klidně odešel. Nebylo třeba mnoho slov, bylo třeba konkrétních skutků podložených láskou a úctou k životu.

Autorka je zakladatelka Domácího hospice Duha v Hořicích.
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay