Vlci jsou přece „hodní“...

Vydání: 2005/49 Jazyk církve, 29.11.2005, Autor: Johannes Röser

Příloha: Perspektivy

Mnozí uvěřili, že Zlo není, ale ono se vrací
Dosud žádné epoše nebylo připsáno tolik zla jako dvacátému století. Sto, dvě stě milionů lidí, možná víc, padlo za oběť násilí ve válkách i v míru, holokaustu a mnoha genocidám. Kupodivu právě v tomto století se podařilo existenci zla zamluvit natolik, že se stalo nepoznatelným.

Rozchod s ďáblem...

Nejprve psychologové objevili nevědomí a prohlásili sklon k násilí za něco přirozeného, co nepodléhá vůli. Pak přišli etologové s výzkumem chování, označili boj o život, o teritorium a o samici za nevyhnutelnou agresi a přenesli své poznatky ze světa zvířat na člověka. Zlo prý neexistuje. Je jen „takzvané zlo“. Toho se chopili sociologové: jednotlivec nemůže za své nepravosti, ty jsou dílem prostředí, třídy, společenského znevýhodnění, každý pachatel je vlastně obětí. Právníci z toho vyvodili, že při trestání zločinců se má mnohem více přihlížet k okolnostem. Psychiatři usoudili, že jedinec s duševní poruchou není schopen samostatného úsudku. A neurofyziologové zjistili, že mozek funguje autonomně na základě předem daných determinací a že o jednání jeho nositele, člověka, předem rozhodly elektrochemické potenciály. Svobodná vůle neexistuje. Nakonec provedli teologové „rozchod s ďáblem“.

Zlo však nezmizelo. Odolalo tím rázněji, čím důmyslněji bylo vykládáno. Právě ve chvíli, kdy se zdálo, že politický převrat ve východní Evropě ohlásil údajný „konec dějin“ a globální epochu demokracie, mezi národy i do jejich středu se mocně zpět navrátila zcela neobvyklá brutalita: do Perského zálivu, mezi africké klany, na Balkán, do Čečenska a zejména v podobě teroru islamistů. Jedenácté září 2001 přivodilo definitivní zvrat onoho převratu. Takzvané zlo se stalo v několika vteřinách opět zlem skutečným.

Všichni jsme jedli ze stromu poznání

Izraelský spisovatel Amos Oz ve své děkovné řeči při propůjčení Goethovy ceny města Frankfurtu připomněl věčnou Faustovu pravdu, na niž se ve slepé benevolenci rádo zapomíná, neboť se ukazuje, že „ďábel je osobou, nikoli čímsi neosobním, že zkouší každého jednotlivce, a v této zkoušce každý z nás buď obstojí, anebo neobstojí, že ďábel je pokušitel a svůdce. A že se zlo může uchytit v každém z nás“.

Individuální dobro a individuální zlo není vlastnictvím nějaké náboženské doktríny, nýbrž volbou, kterou každý z nás dennodenně provádí. Jistěže se při ní může mýlit, ale i pak zůstává – jak říká Oz – odpovědným za své jednání. Je subjektem, nikoli objektem: „Víme, jaký je rozdíl mezi dobrem a zlem, mezi působením bolesti a léčbou, mezi Goethem a Goebbelsem, Heinem a Heydrichem, mezi Výmarem a Buchenwaldem.“ 

Amos Oz, současný intelektuál, se zdráhá přijmout chlácholení, omlouvání a krasořečnické pokusy někdejších intelektuálů, podle nichž může za zlo světa společnost, dětství, politici, kolonialismus, imperialismus, sionismus apod., nebo dokonce učitelé ve školách či papež v Římě. Oz je přesvědčen, že stále platí moudrost biblické zvěsti o stvoření: „Všichni jsme jedli ze stromu, jehož úplné jméno je strom poznání dobrého i zlého.“ Nejsme tedy žádné loutky.

Má Augustin pravdu?

V téže době, kdy takto hovořil Amos Oz, vydal André Glucksmann knihu Nenávist. Návrat elementárního násilí. Francouzský filozof a publicista, který kdysi coby maoista propadl levicovému pokrokářství, v ní bez milosti účtuje s nemilosrdně optimistickým pohledem na člověka a svět. Všechny ideologie, které kvůli čiré nenávisti nepočítaly s hlouběji uloženou nenávistí v člověku, jsou naivní a neschopné čelit zlu. Naopak je samy působily tím, že chtěly stvořit nového člověka. Výsledkem byl starý hříšník – a totalitarismus. Je pozoruhodné, že se Glucksmann opakovaně dovolává Augustina. Tento církevní učitel, jehož chmurný pohled na lidskou hříšnost se ani v církvi netěšil nejlepší pověsti, správně odhadl „zlovůli k ničení pro ně samé“ - snad proto, že zlovolnost zla zakusil sám na sobě. Ve svých Vyznáních píše: „Chtěl jsem se dopustit krádeže (...) ze vzdoru proti spravedlnosti a z touhy po bezpráví.“

Pro Glucksmanna je zlo prostě zlé, toť vše. Nenávist je nihilismus v nejčistší podobě. Ničím ji nelze „ospravedlnit“. Teroristé, kteří páchají své zločiny ve jménu Božím, pohrdají člověkem, ačkoli tvrdí opak. Pohrdají i Bohem. Není radno snažit se jejich zločinům „rozumět“, nýbrž je třeba je označit za to, čím jsou. Proto je třeba vyčerpat všechny legitimní způsoby obrany a těmto lidem ozřejmit meze i vědomí toho, že ve světě skrz naskrz hříšném se člověk neustále stává viníkem a není s to sám sebe očistit. Světu, jaký je, nelze uniknout. Pud k smrti se nenechá vytěsnit. „Od počátku stvoření jsou země i vesmír, člověkem zkoumané a pronikané, na pokraji propasti. I samo nebe je druhem noci. Bytí je předcházeno nebytím. Den se odráží od noční oblohy, je protikladem prázdnoty a vytváří si hranice, aniž popřel svůj původ z nicoty,“ soudí Glucksmann.

Lež poznáváme snáze než pravdu

Všechny přísliby spásy jsou Glucksmannovi podezřelé. On za nimi tuší trvalé pokušení být jako Bůh. Cituje Michela de Montaigne: „I na nejvyšším trůně se nesedí jinak než na zadku.“ Proto se vůbec nemáme pokoušet šplhat na nebesa. Plně postačí, odvrátíme-li aspoň trochu nebezpečí pekla.

Nikdy nevíme přesně, co je pravda. Naproti tomu lež často poznáme ihned. Nikdy nemůžeme předvídat, zda to, co myslíme dobře, se jako dobré osvědčí. Zato zlo je očividné. A neměli bychom si nic nalhávat o tom, co skutečně vidíme. Císař bez šatu je prostě nahý, nikoli „jinak“ oblečený. A vlk je vlkem, není beránkem, i kdyby v posledních letech nesměl být „zlý“ a po společenské převýchově byl prohlášen za zcela neškodného, hodného, plachého, družného, „dobrého“ vlka.

Zdalipak se moderně postmoderní člověk naučil správně rozpoznávat zlo a jeho nebezpečí? Všichni jsou přece k sobě tak milí! Už ve školce a ve škole musejí být pěstní rozmíšky přelakovány na laskavo. Spor, protivenství, nepřátelství přece nesmějí existovat, ačkoli každý vidí, že existují. My se ale musíme tvářit jako skvělí „přátelé“, „kamarádi“, „partneři“, „kolegové“, i když toto pokrytectví plodí jen další agrese. Co ale ve chvíli, kdy člověk najednou zjistí, že kromě dobra je i zlo? Že někdo sekýruje a trápí druhého do umdlení, neumí-li se ten druhý bránit? Svět není takový, jaký bychom si přáli. Ani svět náboženství, církve, farnosti. Podvod, sprostotu, zlobu a také hloupost lze najít všude. Proto je podle Glucksmanna nezbytné nesetrvávat v povznesené nečinnosti, ale učit se spojenectví proti Zlu.

Číst oba autory kriticky

Amoz Oz ani André Glucksmann nenaznačují, co znamená jejich pohled pro náboženství, pro víru v Boha. Nelze však přehlédnout, že v křesťanství západoevropského střihu a zejména v náboženské pedagogice převládla v posledních desetiletích představa hodného, ochočeného, milého Boha, který už nesmí trestat zlo. Nesmí stíhat hříchy do třetího a čtvrtého pokolení. Také už lidi neuvádí v pokušení a nepodrobuje je zkoušce. Co ale, když se tento Bůh najednou projeví nikoli jako milý pánbůh našich představ? Když se ukáže (jak to o něm ostatně píše Písmo), že soudí a rázem odděluje dobré od zlého? Jakou „vyjednávací schopnost“ asi má ten nanejvýš slitovný a dobrotivý Bůh?

Věřící člověk musí číst oba autory kriticky, neboť transcendentní představa naděje na vykoupení a spásu se z jejich pohledu vytratila. Člověk jim není než hříšník stále hřešící. Podle chápání monoteistických náboženství však hřích nemá poslední slovo. Stále a znovu nám Písmo klade před oči šanci lítosti, pokání, obrácení, očisty. Novozákonní zvěst o kříži, na němž sňal Spasitel hříchy světa rozhodně nepůsobí bezstarostně či bezbranně. Izaiášovo zvěstování mesiánské říše míru předpokládá Boha bojovného a vládnoucího, nikoli „neškodného“, který si všechno nechá líbit. Teprve pak bude platit, že „vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, (...) lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije (...). Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu (...), neboť zemi naplní poznání Hospodina.“

Ale i svatost je reálná

Není to náboženství naivní, ale pobuřující. Při veškerém sklonu k ďábelskému přisuzuje člověku i schopnost být obrazem a podobenstvím Božím. Svatost a světci nejsou méně skuteční než zlo a ti zlí. Na čem mají věřící trvat, je toto: Jsme hříšní, lačníme po odpuštění, jsme závislí na Božím milosrdenství. Přesto je člověk ve svém životě povolán k svatosti. Božský pud života v člověku není rozhodně slabší než satanský pud k smrti. My nejsme Bohem, ale při svém lopocení se mezi štěstím a neštěstím, mezi spásou a pohromou, nejsme bez Boha.

(převzato z týdeníku Christ in der Gegenwart 37/2005, jehož je autor šéfredaktorem. Doplněné mezititulky redakční. Přeložil pp.)

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay