26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Vlastenectví a katolicita

3. 6. 2005

|
Tisk
|

Vydání: 2005/22 Rozvod, 3.6.2005, Autor: Ctirad Václav Pospíšil

Příloha: Perspektivy

Když jsem před pár týdny poprvé bral do rukou italskou verzi knihy Jana Pavla II. Paměť a identita, tušil jsem, že jsou to zřejmě poslední slova velkého papeže k tomuto světu. Mé tušení se bohužel potvrdilo mnohem dříve, než jsem předpokládal. Petrův nástupce, jemuž musíme být mimo jiné neskonale vděčni za to, že zcela zásadním způsobem přispěl k vítězství nad rudou totalitou, nás svými myšlenkami, odvážnými postoji i zcela nečekanými gesty dokázal nejednou překvapit, vyvést z míry a ukázat nám nové horizonty pravé křesťanské naděje. S čímsi podobným se setkáváme i v jeho posledním díle, jehož česká jazyková verze je již k dispozici.

***

Po prvním přečtení jsem zůstal poněkud nesvůj: Jan Pavel II., člověk se srdcem otevřeným problémům a bolestem celé planety, se zde vyznává z horoucí lásky ke své otčině, k dějinám svého polského národa, ke své mateřské kultuře a řeči. Zcela otevřeně a s hrdostí připomíná nejen katolickému světu řadu velkých polských přínosů Evropě a lidstvu. Dlužno podotknout, že jedním z největších darů polského národa univerzální církvi a lidstvu byl sám Karol Wojtyła. Na tom všem máme určitý podíl i my, Jan Pavel II. totiž zcela spravedlivě před celým světem vděčně uznává, že křesťanství do jeho vlasti dospělo po českých cestách. Právě strastiplná a heroická zkušenost polského národa, nad níž Jan Pavel II. často meditoval, mu byla velkou pomocí při výkonu nelehkého poslání na Petrově stolci, když jako duchovní pastýř převáděl katolickou církev z druhého do třetího tisíciletí křesťanské éry světových dějin. Právě na základě této své bedlivě střežené a rozvíjené identity a paměti dokázal tento první slovanský papež jakoby zevnitř vnímat všechny ostatní, hlouběji chápat jejich zakořeněnost ve vlastní kultuře a tradicích, uvědomovat si jejich právo na vlast a politické sebeurčení.

***

Potřeboval jsem trochu času, abych to vše dokázal strávit. Naše doba bývá ve svých posuzováních nespravedlivě unáhlená a neumí dobře rozlišovat. Láska k vlasti, radost z toho velkého a krásného, co nám dává naše národní příslušnost, naše národní kultura, naše dějiny, naše otčina, to rozhodně není nacionalismus. Nesmíme se ale kvůli tomu povyšovat nad druhé a nesmí nás to druhým uzavírat a odcizovat. Vlast je skutečně nedílnou součástí osobní identity každého z nás stejně jako historická paměť, bez níž nemůžeme poznat své místo v dějinách ani určovat směr vedoucí k budoucnosti. Vzorem je pro nás sám Ježíš Kristus, který tak vroucně miloval svůj národ i město Davidovo. To mu však rozhodně nebránilo ve všeobjímající lásce a v uskutečnění poslání univerzálního vykoupení lidstva.

Papežova meditace nad polskými - a posléze evropskými - dějinami rozhodně není míněna jako vynášení Polska a jeho dějin nad ostatní národy. Je to příklad a výzva, abychom my sami dělali totéž, abychom jako on milovali svou vlast, dokázali těžit z pokladů své bohaté kultury, usilovali o ponaučení z historických porážek a vítězství svého národa, abychom brali v tomto globalizujícím se světě vážně svou národní identitu a paměť. Toto velké dobro nám rovněž pomáhá uvědomovat si, že zlo je vždy omezené a nemůže mu patřit poslední slovo.

***

Je zřejmé, že vykročit nad rámec vlastní kultury a národní identity k univerzálně katolickým horizontům můžeme jedině poté, co s vděčností přijmeme sami sebe. Vtělený Boží Syn se nestal pouze nějakým anonymním člověkem, nýbrž přijal také určitou národní a kulturní totožnost, byl synem izraelského národa, jemuž za zprostředkování tohoto nevýslovného daru nemůžeme být nikdy dost vděčni (srov. Řím 11). Zmíněná totožnost a historická paměť obsažená ve Starém zákoně však pro Ježíše nebyla limitujícím činitelem, nýbrž východiskem.

Pravé vlastenectví je tedy základním předpokladem univerzalismu, autentické katolicity, která je zároveň nejvyšší formou vlastenectví. Ze zakořeněnosti v tom, co je naše, můžeme - a do jisté míry jsme povinováni - vycházet k Trojjedinému i k těm ostatním a opět se vracet zpět (srov. Jan 10,9). Ježíš z Nazareta byl Izraelitou, je jím a zůstane jím, protože právě v něm se naplnila zaslíbení daná praotcům (srov. Gn 12,1-3), právě v něm se v nepřekonatelné intenzitě koncentrovala specificita vyvolení izraelského národa. Z tohoto hlediska je tudíž Izraelitou víc než kdokoli jiný.

Uvedená koncentrace vyvolení je zároveň univerzalitou jeho spasitelského významu pro všechny lidi (srov. Gal 3,14). Partikularita a univerzalita se ve vtěleném Božím Synu nejen nevylučují, nýbrž vzájemně podmiňují a prostupují. Jeho kříž opravdu ční nad kulturami (srov. Fides et ratio, čl. 23), zároveň ale stojí za hradbami Kristem tolik milovaného Jeruzaléma, neboť prorok nesmí zemřít jinde než na tomto svatém místě.

***

Pak jsem si uvědomil ještě další souvislost. V našich moderních dějinách se setkáváme s jedním pojetím, které klade do velmi ostrého protikladu katolicitu a češství. Všechno vskutku humánní a progresivní by prý mělo být v posledním půltisíciletí naší národní existence zásluhou nekatolické formy křesťanství, která prý byla zároveň pravou formou vlastenectví. Rozhodně nechci upírat bratřím a sestrám z jiných církví právo na upřímné a hluboké vlastenectví, zároveň se ale musím ohradit proti tomu, když by někdo chtěl stejné právo upírat mně jako katolíkovi. Takovému upírání jsme také bývali velmi často vystaveni. Ruku na srdce, nepociťovali jste při četbě určitého typu knih, že se ve vás začalo ozývat něco traumatického? A právě z tohoto traumatu nás Jan Pavel II. chce definitivně vyléčit.

Mezi naším češstvím a naší katolicitou není a nesmí být rozpor. Pokud to tak někdo vnímá a hlásá, zdaleka nepochopil autentickou katolicitu. Milovat vlast, radovat se ze své národní identity a zvelebovat ji není v rozporu s katolicitou, je to dokonce předpoklad jejího zdravého a plodného prožívání. Uvedené pravidlo se v našich dějinách projevilo v životě řady duchovních a laiků, kteří se zejména v těžkých okamžicích našich dějin zasazovali za svou mateřštinu, zvelebovali národní kulturu, přispívali do pokladnice vědění, nasazovali se na poli výchovy. Důležité je, že mezi nimi byli věřící všech křesťanských vyznání.

***

Není třeba připomínat těžká traumata našich náboženských a politických dějin, která nám katolíkům zmíněnou identifikaci ztěžovala natolik, že se mnohým leckdy jevila jako cosi téměř nemožného. Nesprávné, uniformistické a v určité době příliš „mocnářské“ chápání katolické církve k tomu notně přispělo. Pro bratry Poláky bylo mnohem snazší sladit svou národní totožnost s příslušností ke katolické církví než pro nás, protože v posledním půltisíciletí Polsko sousedilo na západě s převážně luteránskou částí Německa a na východě zase s pravoslavným Ruskem. O Irech se zase žertem tvrdí, že kdyby Angličané zůstali katolíky, museli by si Irové založit vlastní konfesi, aby nebyli v jedné církvi se syny Albionu. Máme to tedy těžší, ale obtíže pomáhají k tomu, abychom dokázali dospět k větší hloubce.

Teologicky vzato je zřejmé, že s národní a kulturní identitou souvisí i naše místo ve všeobecné církvi. Nejsme totiž „katolíci obecní“ bez specifického určení, nýbrž čeští a moravští katolíci. Podle Lumen gentium (čl. 23) víme, že místní či partikulární církev je na jedné straně ve všeobecné církvi, která se z partikulárních církví skládá, na druhé straně zase platí, že všeobecná církev je tajemně přítomna v té partikulární. Mezi naší národní totožností a katolickou univerzalitou tedy má existovat něco jako vzájemné prostupování, perichoreze, která neruší nic z vlastností jednoho nebo druhého. Analogicky jako u Krista, který je Izraelitou víc než kdokoli jiný, a zároveň člověkem překračujícím všechny partikularity, univerzálním Usmiřitelem lidí s Bohem (srov. 2Kor 5,18-21) i lidí, národů a kultur navzájem. Nezapomínejme, že v Trojici existují osoby vždy jedna v druhých dvou a opačně. Nacházíme zde dokonalou jednotu, která rozhodně neznamená pohlcení něčí totožnosti, nýbrž základ totožnosti vlastní a její posílení. Můžeme tedy říci, že zdravě prožívaná katolicita musí naše vlastenectví upevňovat a kvalitativně pozvedat.

***

V katolické církvi se proto nikdo nesmí nad druhého vyvyšovat kvůli jeho národní příslušnosti, jazyku a kultuře, protože by to bylo v rozporu s Kristem, s tajemstvím Trojice, s tajemstvím univerzálního usmíření, bratrství, s tajemstvím církve, která je svátostí univerzální jednoty celého lidského rodu (srov. Lumen gentium, čl. 1) v rozličnosti jazyků a kultur (srov. Sk 2). K tomuto ideálu však zatím pouze klopýtavě směřujeme! Jak často musel náš národ prožívat nespravedlivé přehlížení a nedobré zacházení. Otec kardinál Beran na to ve jménu nás všech odvážně poukázal při jednom svém vystoupení před otci shromážděnými na Druhém vatikánském koncilu. Naše národní zkušenost je ale zároveň nesmírným bohatstvím, nezapomínejme na poselství evangelia: poslední v tomto světě rozhodně nebudou posledními v Božím království. Nemusíme se rovněž tolik obávat, že náš katolicismus by byl ohrožován, neřkuli pohlcován či zneužíván ne zcela zdravými formami vlastenectví.

Je však otázkou, nakolik si my Češi své vlastní národní totožnosti a dnes především svého jazyka vážíme, nakolik jsme ochotni pro ni něco obětovat. Často podléháme komplexu sžíravé malosti. Často nekriticky obdivujeme to, co vidíme na druhých. Často si stýskáme, že náš jazyk a naše malé prostředí nám brání v rozletu. S tím je třeba rázně skoncovat jako s určitou formou nedospělosti. Jan Pavel II. nám ve své poslední knize jasně říká, abychom se nebáli přijmout s vděčností a naplno svou identitu, protože právě to je jedinečným a neopakovatelným východiskem k následování největšího syna izraelského národa, Syna člověka, jednorozeného Syna Božího.

***

Nakonec bych si dovolil připomenout prozatím poslední knihu rozhovorů s českým kardinálem Tomášem Špidlíkem. V jiné formě, která pochopitelně více odráží náš národní charakter a náš specifický netriumfalistický humor, se zde setkáváme s velmi podobným svědectvím o harmonickém souladu vlastenectví, češství, identity a paměti s upřímnou katolicitou. Pan kardinál ale navíc dokládá, že zdravá perichoreze vlastenectví a katolicity je modelem ekumenické spirituality, která dokáže láskyplně a v síle Ducha Svatého vycházet z mezí právně pojímané konfesnosti k bratřím jiných vyznání a opět se s užitkem vracet nazpět. 
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou