Víru nelze „hájit“, je třeba ji žít

Vydání: 2015/16 Papež vyhlásil Svatý rok, 14.4.2015, Autor: Alena Scheinostová

7. dubna jsme si připomněli pětadvacáté výročí biskupského svěcení Mons. JANA GRAUBNERA. S olomouckým arcibiskupem jsme se proto zastavili na několik slov.
 
„Budeme-li žít své křesťanství poctivě, v naší společnosti nebude moci být tma,“ říká v rozhovoru arcibiskup olomoucký Jan Graubner. Snímek Luděk Peřina/ČTK
 
Vaším křestním patronem je svatý Jan Bosco. Inspiroval vás tento světec při hledání povolání?
 
To jméno mi rodiče vybrali záměrně – otec za svobodna uvažoval, že by se stal salesiánem. Máma zase před svatbou pracovala jako katechetka. Samozřejmě když jsem coby kluk četl životopis Dona Boska, zapůsobil na mě a možná mě i trochu nasměroval. Nějací salesiáni dokonce chodili za tátou, ale mě si nikdy nevšimli. Jako maturant jsem se pak ale seznámil s dominikány, mým duchovním vůdcem se stal jezuita, takže se mi „duchovní škála“ rozšířila. A nakonec mi Pán ukázal cestu jinudy.
 
Kdy jste se začal zamýšlet nad kněžstvím?
 
Na kostel a na kněze jsme si hráli už jako děti, a když jsem vycházel ze základní školy, přihlásil jsem se na gymnázium s tím, že se chci stát knězem. Nebylo to jednoduché, mým rodičům komunisté znárodnili podnik a nám pěti dětem potom vyčítali, že nemáme dělnický původ. 
Sestra se na střední školu nedostala. A mně také doma říkali: „Ty ses zbláznil, tam tě nevezmou, to by se musel stát zázrak.“ Tak jsem se vydal sám na pouť na Svatý Hostýn, tam jsem klečel u Panny Marie a modlil jsem se: „Panno Maria, lidi tě sem chodí prosit o zázraky a ty je uzdravuješ, mě nic nebolí, ale abych se dostal na gymnázium, to by prý byl zázrak. Myslím si, že mám být knězem, tak jestli si to myslíš taky, nějak to prosím tě zařiď.“ Jestli to byl zázrak, nevím, nicméně mě nakonec přijali. Na mou přijímací zkoušku přišel předseda národního výboru a předsedkyně Sboru pro občanské záležitosti, zkoušeli mě i z náboženství a potom se usnesli, že se jim povede mě převychovat a že do maturity doma řeknu, že už do kostela chodit nebudu. Jestli se to podařilo – to ať soudí někdo jiný.
 
Nikdy jste o svém rozhodnutí nezapochyboval?
 
Ale samozřejmě! Přišly taneční, přišly krásné oči, které se mi zalíbily. Snil jsem o rodině, ale také jsem si lámal hlavu, jak to zařídit, když jde jen jedno, nebo druhé, ne oboje najednou. Myslím si, že je dobré, když si tímhle mladý člověk projde. Mně tehdy poradil jeden kněz, ať si zatím nedávám přihlášku do semináře, dokud neodmaturuji, aby mě k maturitě vůbec pustili. Tak jsem si ji podal na medicínu, odmaturoval a zbytek jsem chtěl hodit na Pána Boha: „Pane Bože, jestli mě chceš mít knězem, ať mě na tu medicínu nevezmou.“ Zároveň jsem se za sebe začal stydět, jaký jsem zbabělec, že se nechci rozhodnout sám a nechávám ho udělat to za mě. Abych nejel na přijímačky, k tomu jsem neměl dost kuráže, ale aspoň jsem se na ně neučil. A nakonec mě nevzali proto, že našli v posudku z gymnázia větu: „Světový názor, který zastává, mu zásadně brání v hlubším poznání přírodních věd, proto ke studiu nedoporučujeme.“
 
Takže bylo rozhodnuto?
 
Od té doby už mi to bylo jasné a neměl jsem další pochybnosti. Ještě o prázdninách, po všech termínech, jsem se vypravil do Litoměřic, kde jsem se dozvěděl, že pro uchazeče z Olomouce mají jedno volné místo. Protože jsem ale neměl „dělnický původ“, musel jsem nejdřív nastoupit do továrny – pracoval jsem ve Zlíně ve strojírnách ve skladu nástrojů. Za rok jsem se hlásil znovu, a protože to byl rok 1968, nikdo se najednou na původ neptal a vzali nás všechny.
 
Vešli jste se?
 
Přes prázdniny zařídili pobočku litoměřické fakulty u nás v Olomouci, takže jsem studoval tady. Tehdy jsem vlastně začal poznávat palác, kde teď úřaduji – učebny jsme měli na zdejším biskupství. Zpočátku jsme bydleli naproti, kde je dnes arcidiecézní muzeum, a pak nám přímo v paláci na půdě postavili ze sololitů takové buňky a bydleli jsme tam. Za normalizace to všechno zase přišlo pryč – oficiálně proto, že to neodpovídalo požárním předpisům, ale podle mě měli hlavně strach, aby se tam něco pokoutně neorganizovalo.
 
Jak rodiče reagovali na vaše rozhodnutí být knězem? Byli rádi?
 
Ano, ale oba zvedli dost výhrůžně prst. Máma mi tehdy řekla: „Nechtěla bych tě vidět špatným knězem, i kdybys měl raději umřít.“ To bylo silné. A jak vidíte, ta slova si pamatuji pořád.
 
Pamatujete si také, co jste prožíval, když jste se už v necelých dvaačtyřiceti letech stal biskupem?
 
Tehdy po Sametové revoluci to byla mimořádná doba, všechno to přišlo jako smršť, úkoly přibývaly velmi rychle a nebyl čas rozmýšlet se, váhat, mít strach. Já jsem tehdy s ničím takovým nepočítal, byl jsem spokojeným farářem na malém městě. Jen jsem se angažoval ve výboru Desetiletí duchovní obnovy, odkud se nás stalo biskupy více – kromě mě ještě František Lobkowicz, Miloslav Vlk, František Radkovský. Pak si mě najednou pozval arcibiskup Vaňák, sám čerstvě jmenovaný, a oznámil mi velmi stručně: „Svatý otec vás chce jmenovat pomocným biskupem a čeká na váš souhlas.“ Říkám: „Ale já na to nemám.“ A on: „Na to jsem se vás neptal. Ptal jsem se, zda poslechnete Svatého otce.“ A já: „Poslušnost jsem sliboval.“ „No tak. Takže napíšeme, že přijímáte.“ A tím to bylo hotovo. Za několik dní bylo při intronizaci arcibiskupa Vaňáka oznámeno jmenování pomocných biskupů – pro Olomouc to byl se mnou Josef Hrdlička, pro Prahu Radkovský a Lobkowicz.
 
Vaše biskupské heslo cituje slova Panny Marie: „Co vám řekne, učiňte.“ Jak jste je vybíral?
 
Panna Maria mi byla vždy blízká, a tak jsem si přál, aby mě provázela i v biskupském úřadě. Když jsem narychlo vymýšlel znak, obrázky a heslo celý bezradný, jak se to dělá, upoutal mě v jednom kostele její obraz. Povídám: „Poraď.“ A uvědomil jsem si, že jediná rada v Písmu, kterou nám Maria dává, je: „Dělejte, co vám řekne Ježíš.“ A bylo to. I džbány v mém znaku jsou připomínkou svatby v Káni, kde Maria ta slova řekla.
 
Od začátku svého biskupského působení jste podporoval církevní školství, založil jste několik vzdělávacích institucí včetně Stojanova gymnázia na Velehradě či Vyšší odborné školy sociální v Olomouci. Proč vám to připadalo tak důležité?
 
Chceme-li mít budoucnost, musíme myslet na mladou generaci. A kromě center mládeže, podpory animátorů atd. je k tomu potřeba využít školství. Na dětech je vidět, zda vyšly církevní, nebo jinou školu. Mají-li na církevní škole denně možnost bohoslužby, přístup ke svátostem, výuku náboženství, jsou mnohem lépe nábožensky formovaní než mládež, která nedostane nic a je v lepším případě odkázaná na nabídku farnosti a mimoškolní aktivity.
 
Vaším velkým dílem je Tříkrálová sbírka a vůbec rozvoj charitního díla u nás. Co vás v tom inspirovalo?
 
Charitu v republice jsem dostal na starost hned v roce 1990. Za komunismu byla dost deformovaná, její činnost spočívala v provozování domovů pro staré kněze a řeholnice, nakladatelství a ve výrobě hostií a mešního vína. Diecézní charity neexistovaly. Tudíž na mně bylo vytvořit novou představu a provést reformu charity. Museli jsme se podívat po Evropě, jak charita funguje tam, abychom si udělali obrázek. Pro každou diecézi jsme pak přijali jednoho člověka, aby vytvořil charitu diecézní – a krok za krokem jsme se dostali až do dnešního stavu, kdy Charita ČR zaměstnává kolem 7 000 pracovníků a pomáhá v mnoha odvětvích.
 
Čím si vysvětlujete nespornou popularitu Tříkrálové sbírky?
 
U nás nebýváme ochotni k velkému dobrovolnictví, v tom jsme za Evropou pozadu. Když se ale přihodí neštěstí, jsou naši lidé soucitní a štědří. V zahraničí se o Tříkrálovou sbírku starají organizace misijního díla a misie také podporují z výtěžku. Ale když jsme s ní začínali tady, viděl jsem, že by bylo dobře využít renomé, jež si charita získala po povodních na Moravě, a výnos určit právě na charitní dílo. První rok jsme to zkusili v naší arcidiecézi a po úspěchu tento model přijaly i ty ostatní.
 
Je podle vás charitní dílo dobrý „vývěsní štít“ církve?
 
Tady nejde o reklamu nebo popularitu, ale o naši identitu. Hezky nám to zformuloval Ústavní soud, když ministerstvo kultury nechtělo charitu uznat jako součást církve: k činnosti církve podle tohoto výroku patří nejen bohoslužba a hlásání evangelia, ale také právě diakonie. To není nic nového – má-li být církev zdravá, potřebuje stát na této trojnožce. Kdyby diakonie, služba bližnímu, chyběla, nedá se mluvit o tom, že je evangelium skutečně přijato do života. „Co jste učinili tomu nejmenšímu z vás, mně jste učinili,“ říká Kristus. Takže charitní dílo skutečně není snahou oslovit nebo si získat oblibu, ale způsobem, jak žijeme svou víru, a tedy jádrem naší identity.
 
O křesťanské identitě a hodnotách se dnes často mluví v souvislosti s pociťovaným ohrožením islámem, různými lobby a podobně. Jak lze křesťanské hodnoty udržovat a hájit?
 
Hodnoty nelze „udržovat a hájit“. Když chceme uchovat památku, dáme ji do muzea. Když ale chceme, aby něco zůstalo živé, musí to být součástí života: křesťanské hodnoty jsou plodem křesťanského života. Ten je vytváří. A představovat si, že zde budou plody bez života z víry, je naivní. Bez živě prožívaného vztahu k Bohu, bez odpovědi na Boží milost žádné křesťanské hodnoty vytvořit nelze ani je neuhájíme.
A mluví-li se dnes o strachu z muslimů, je také potřeba nepřehlížet vlastní chyby. Jsou země, které žily z kolonií. Když už to nebylo udržitelné, daly jim svobodu, ale najednou se diví, že jsou u nich lidé z kolonií jako doma a také se tak chovají. Jiným se nechtělo dělat špinavou práci za málo peněz, tak si na ni pozvali cizince, pak se jim nechtělo mít děti, zatímco cizinci je měli, a teď žasnou, do jaké situace se dostali. Když dnes někdo křičí: „Nic než národ“ a „Vyžeňte cizince“, není to pro mě člověk, který má národ skutečně rád. Kdo má národ rád, především bude mít rodinu a děti a ty děti dobře vychová, aby národ dál budovaly. To je velmi silná výzva, zda jsme schopní zareagovat adekvátně, ne křikem a vyháněním, ale chutí k životu. A je to výzva i pro církev, ne pro misii, ale pro evangelizaci, která začíná u sebe samotného a potom vyzařuje navenek.
 
Mohou ale křesťané při svém nízkém počtu skutečně něco změnit?
 
Možná je křesťanů v naší zemi málo. Na druhé straně nemá žádná jiná skupina tolik aktivních lidí. Je-li každou neděli na mši svaté 400 000 věřících, která politická strana nebo sportovní organizace má někde pravidelně takový počet? Jestli jde i jen polovina z těch čtyř set tisíc k přijímání a s Kristem v srdci pak do světa, nemůže být naše země ateistická. Pokud přesto je, nežijeme své křesťanství pořádně; a to je výzva, abychom je pořádně žili: aktivněji a pravdivěji. Potom budeme skutečným „světlem světa“ a v naší společnosti nebude moci být tma.
 
Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay