Víra ve škole a škola víry

Vydání: 2017/36 Do školy s požehnáním, 5.9.2017, Autor: Jiří Zajíc

Příloha: Perspektivy 36

Žádná jiná instituce vedle rodiny a případně církve neformuje budoucí generace tolik jako škola. Toho si byli vědomi i komunisté, kterým se poměrně brzy podařilo školství zdeformovat ke svému obrazu.


Snahou komunistického režimu bylo výuku náboženství co nejvíce ochromit. Ilustrační snímek Jindřich Štreit

Já jsem měl jednu paní učitelku, která nejdřív byla na vedlejší škole. Tam byl ředitelem starej partajní vůdce na okresní úrovni. A ona chodila do kostela a on jí tam dělal peklo. Úplně hrozný komplexní hodnocení na ňu psal, jako by byla nic. A tehdy mě ten můj známej inspektor říkal: „Ty, prosím tě, on ju tam umučí. Já s ním nemůžu nic dělat, protože já nemůžu jít proti linii. Ale vem ju, ona je ruštinářka, hudebku ona umí.“ Takže jsem ju vzal – no dodneška je mně vděčná...

Toto vyprávění bývalého ředitele z publikace Socialistická základní škola pohledem pamětníků nás docela barvitě a přitom rychle uvádí do reálií i atmosféry předlistopadového československého školství. Já se v tomto článku zaměřím na oblast křesťanské víry, o níž se všeobecně ví, že v období komunistického režimu pro ni ve škole vlastně nebylo místo, ba mohla hrát – jak je vidět z předchozího úryvku – i roli skoro likvidační. Bližší nahlédnutí, které je dnes možné i díky publikovaným výzkumům orální historie pedagogů Jiřího Zounka, Michala Šimáně a Dany Knotové z Masarykovy univerzity, odkrývá celé spektrum situací i lidských osudů a ukazuje obraz mnohem plastičtější. Prolínaly se tu tupá krutost se snahou pomoct, zbabělost i odvaha – a to i od těch, u nichž nás to překvapí.

Ateizace Československa

Na tento proces se podíváme ze dvou stran. Nejprve dostane slovo jeden z mála marxistů, kteří si zaslouží označení filozof – Vítězslav Gardavský. Ve svém bestseleru z období Pražského jara Bůh není zcela mrtev charakterizuje nástup komunistického režimu proti křesťanství následovně: Byl veden frontální útok proti náboženství – administrativní, politický, ideologický – jako součást teorie o zostřování třídního boje. Tehdy se tvoří a upevňují určité ateistické stereotypy a zavádějí se praktiky, jež přetrvávají i poté, co se od nich komunistická strana výslovně distancuje. Ateistické přesvědčení v tomto období spočívá v názoru, že s nastolením moci dělnické třídy a s výstavbou socialistické společnosti už zcela zmizely třídní a sociální kořeny náboženství. Pokud se přesto ještě udržuje, pak jako buržoazní přežitek ve vědomí, který je upevňován působením církví, a jimi se také nezřídka zneužívá proti socialismu. Logický závěr, že věřící už tím, že je věřící, je možným odpůrcem socialismu, se zdál evidentní.

Bezideový neznaboh

O nespravedlivosti a mnohdy i zločinnosti tohoto počínání není pochyb. Přesto pokládám za velmi užitečné podívat se na vzniklou situaci i pohledem kritické sebereflexe z naší, katolické pozice. To učinil – po mém soudu velmi trefně svým charakteristickým přímým způsobem – i Miloslav Vlk v naší společné knížce Rozhovory s kardinálem, a to v této pasáži: Mnohokrát jsem na toto téma přemýšlel. A nakonec jsem si to zformuloval tak, že komunismus zviditelnil naše hříchy, hříchy církve. A poněkud lidově řečeno – „namočil nám do nich nos“. Nebyli jsme jako církev opravdovým společenstvím? Komunismus to tedy chtěl jenom dotáhnout k dokonalosti – „nebudete společenstvím vůbec“. Neodpovídalo postavení biskupů v církvi jejich skutečné odpovědnosti za církev a důstojnosti, která jim byla svěřena jako nástupcům apoštolů (a jak ji znovu vyzdvihl Druhý vatikánský koncil)? Výborně – komunismus biskupy jednoduše odstranil. Prosazoval se v katolické církvi klerikální model, ve kterém kněz ve farnosti o všem rozhoduje a ostatní věřící laici jen trpně poslouchají? Pro komunismus nebylo nic tak žádoucího jako důsledně rozdělit kněze a laiky. Kněžím dal souhlas k duchovenské činnosti a laikům jakoukoli aktivitu zakázal.

Výsledkem bylo, že se záhy většina české společnosti „s náboženskou otázkou vyrovnala“. Nikoliv ovšem tak, že by z nich byli uvědomělí marxisté, nýbrž že naprostá většina skončila v kategorii označenou Gardavským příznačně „bezideový neznaboh“: člověk stvořený civilizačním procesem, všepronikající laicizací života. Ze skutečného dění, z dějin, reflektuje jen jejich všednodenní, rychle měnlivou pěnu. Z hlediska politického šel ovšem likvidační proces katolické církve mimořádně snadno. Do roku 1954 se KSČ podařilo veškerý církevní život v Československu svými zásahy zcela ochromit – a to takovým způsobem, že od druhé poloviny 50. let přestala KSČ církve a náboženské společnosti vnímat jako vážné nebezpečí.

 

Více v článku, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

JIŘÍ ZAJÍC. Autor je pedagog, publicista a člen redakční rady Perspektiv. Dlouhodobě se věnuje práci s mládeží.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články



Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay