26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

'Víra tvá tě uzdraví' platí v životě i ve sportu

13. 2. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/7 Dokud nás smrt nerozdělí, 13.2.2007, Autor: Antonín Randa

O Antonínu Panenkovi se vždy říkalo, že je hračička. Když byl na hřišti a lidé se dívali na jeho hru, člověku až plesalo srdce. Radost druhým se snaží rozdávat také dnes. I když roky běží, v jeho očích je stále jiskra uličníka, který v roce 1976 nezapomenutelnou bělehradskou penaltou rozhodl o tom, že se Československo stalo mistrem Evropy.

Jaký je to pocit vidět kluky, jak běhají za míčem a hrají si na Panenku?

Samozřejmě to potěší. Když jsem byl ještě kluk, také jsem si hrál třeba na Masopusta nebo Pelého. Člověku udělá radost, když vidí, že fotbal nehrál jenom pro sebe, ale že jeho hra nějakým způsobem zaujala i ostatní. Beru to jako určité uznání, že jsem svou práci dělal snad dobře.

Jaké byly vaše fotbalové začátky?
Pro mě byl fotbal všechno. Pomáhalo tomu, že škola nebyla tehdy tak náročná, navíc všude byly plácky, všude se hrál fotbal a pořád se někde něco dělo. Takže když jsem přišel domů ze školy, rychle jsem se naobědval a pět šest hodin hrál fotbal. Myslím, že to pro mě byla ta největší fotbalová škola. Protože jsem byl trošku šikovnější než ostatní kluci, tak jsem si často do brány postavil toho nejhoršího a hrál jsem pak proti čtyřem pěti sám, takže jsem musel kličkovat, dávat góly..., zkrátka výborná průprava.

Neprotestovali rodiče proti vašemu koníčku?
Právě naopak. Můj otec mě k fotbalu vedl a když jsem byl malý, tak jsme třeba během soboty a neděle viděli čtyři zápasy! Vzpomínám si, že jednou jsem měl ve škole nějaký průšvih a třídní učitel si zavolal tátu a řekl mu, že by mi měl zakázat fotbal, abych se víc věnoval učení. Táta mu však řekl, že fotbal mi nikdy nezakáže – a že to radši nebudu chodit do školy.
Do mých osmnácti let mě táta vozil na všechny tréninky. Jednou se stalo, že jsem na trénink nepřišel. Bylo to hned po prázdninách a já jsem skutečně nevěděl, že trénink je. Přišel jsem domů a táta mi hned ve dveřích jednu ubalil a ptal se, kde jsem se flákal. Do konce života mi nevěřil, že jsem v tom skutečně nevinně. Maminka mi zas pořád kupovala míče a vytvářela zázemí, které kluk musí mít.
Zažil jsem tehdy spoustu kamarádů, kteří byli lepší než já, ale neměli takového tátu, a tak s fotbalem skončili.

Vaše jméno je nejvíce spojeno s Bohemians. Ale vzpomínáte si třeba i na vaše působení ve vídeňském Rapidu?
V Bohemce jsem hrál třiadvacet let. Přišel jsem jako devítiletý kluk a odešel jsem, když mi bylo víc než 32 let. V různých jiných funkcích jsem v ní však dodneška, takže je to takový celoživotní vztah. Na Rapid vzpomínám také velmi rád. Po přestupu do Rakouska mi začal úplně jiný život. Jinak se tam trénovalo, jinak žilo, fotbal se mi tam dařil. Tenkrát jsem měl nabídky z půlky Evropy, ale i s odstupem času jsem rád, že jsem se rozhodl pro Rakousko. Ono jít ve 32 letech někam do Španělska, kde jsou ve 30 letech všichni hráči staří, je velký risk, přestože jsem tam mohl vydělat desetkrát tolik. Nestačil jsem se sice tak zabezpečit jako jiní hráči, ale sportovně to pro mě bylo fantastické.

Kdy jste přestal aktivně hrát?
Oficiálně až ve 46 letech, kdy jsem ještě kopal takovou malou soutěž, spíš pro radost a aby člověk se sebou něco dělal.

O vás není možná příliš známo, že se staráte o fotbalové internacionály, kteří jsou dnes v důchodovém věku, žijí často v ubohých podmínkách a na zašlou slávu už jen smutně vzpomínají...
Naše Nadace fotbalových internacionálů se opravdu snaží těmto lidem pomoci. Například v době, kdy mají jubileum, dostanou vždycky nějaký památečný dáreček – hodinky, prstýnky a podobně. Ale to hlavní, co nás naplňuje, je vidět, jak jsou tito lidé šťastní. Jejich kluby na ně většinou zapomínají, takže kolikrát jsou dojatí opravdu až k slzám, že si na ně někdo vzpomněl. Snažíme se dávat i nějaký příspěvek na Vánoce, těm nejpotřebnějším zaplatit třeba léčbu, operaci, ...

Máte pocit, že těmto lidem pomáhá víra?
Myslím si, že starší generaci určitě ano. Nevím však, jak je to u těch dnešních mladých kluků. Když vbíhají nebo vybíhají z trávníků, tak se křižují, ale po pravdě nevím, jaký důvod k tomu mají. Nechci nikoho podezírat, ale nejsem si jistý, jestli je to kvůli tomu, že by byli až tak věřící.

Co znamená víra pro vás?
Víra je pro mě důležitá. A to nejen ta v Boha. Díky víře dokáže člověk spoustu věcí, nepoddá se tak lehce. „Víra tvá tě uzdraví“ platí nejen v životě, ale i ve sportu. Já se snažím především pomáhat druhým lidem prostřednictvím nejrůznějších charitativních organizací nebo třeba fotbalovými exhibičními zápasy, jejichž výtěžek jde na charitativní úče- ly.

Co vás k víře přivedlo?
Dřív chodili do kostela všichni. Dneska už to vymizelo a také já už patřím ke generaci, kterou to moc nebralo. I když nepatřím mezi přespříliš nábožensky angažované lidi, víru beru jako přirozenou a pozitivní součást života.

Když jste delší dobu pobýval v Rakousku, určitě pro vás bylo příjemné zajít si do kostela i v době, kdy neprobíhá bohoslužba. To v českých podmínkách většinou nelze...
Myslím, že je to otázka výchovy. Řeknu příklad: když v Česku přijde fotbalista do kabiny, řekne tak maximálně ahoj, čau a tím to končí. V Rakousku neexistovalo, že by někdo přišel do šatny, do společnosti nebo ke známému a nepodal mu ruku. To je slušnost a tohle oni vštěpují už malým dětem: Musíš hezky pozdravit, podívat se do očí... Kolikrát než jsem obešel celou kabinu, tak jsem pomalu nestihl trénink a přišel jsem na poslední chvíli. Ale chci říct, že výchova je velice důležitá – a jak je kdo vychováván v rodině, takový má v dospělosti k určitým hodnotám vztah.

Když se ohlédnete za svou dosavadní fotbalovou kariérou, mrzí vás něco? Udělal byste něco jinak?
Více lidí mi už říkalo, že kdybych víc trénoval a byl víc agilnější, pilnější, tak bych dosáhl víc. Asi to bude pravda. Já jsem měl tréninky vždycky trochu volnější, spíš z povinnosti. My jsme tehdy mohli dosáhnout maximálně toho, že jsme nechodili do práce, bavili se fotbalem a živili se jím. Ale kdybych věděl, že bych měl možnost ve dvaceti, pětadvaceti odejít hrát někam ven, tak bych se zachoval určitě jinak.

Máte nějaké plány do budoucna?
Víte, já jsem procestoval v podstatě celý svět. Jsem rád doma. I když se snažím sportovat a hraji třeba golf, žádné velké životní plány už nemám. Byl bych rád, kdybych podzim života prožil ve zdraví a bez nějakých velkých problémů. A dá-li Bůh, tak to tak snad dopadne.

Antonín Panenka se narodil 2. 12. 1948 v Praze. Hrál za Bohemians Praha a Rapid Vídeň. Sehrál celkem 238 ligových zápasů a vstřelil 76 ligových branek. V reprezentaci národního mužstva absolvoval 56 startů a do listiny střelců se zapsal patnáctkrát. Největší úspěchy: mistr Evropy 1976 v Jugoslávii, 3. místo na ME 1980 v Itálii, účastník MS 1982 ve Španělsku, 2x mistr ligy (Rapid Vídeň), fotbalista roku 1980. V současnosti prezident klubu Bohemians Praha 1905 a předseda Nadace fotbalových internacionálů.



Fotbalové hvězdy nehasnou
„Nadace fotbalových internacionálů byla založena v roce 1993. Jejím posláním je pomáhat bývalým reprezentantům, kteří ve své době dělali našemu fotbalu dobré jméno a dnes žijí často pod hranicí životní úrovně,“ říká výkonný ředitel nadace Otakar Dolejš, otec myšlenky jejího založení. Nejedná se přitom jen o pomoc finanční. Nadace pořádá pravidelná setkání těchto bývalých reprezentantů a podle slov Otakara Dolejše nebývá o humorné zážitky nouze. „Na jednom setkání se mě ptal jeden z bývalých hráčů, zda přijede taky Ferda Plánický. Tak jsem mu řekl: ,Stojí vedle tebe.‘ Ti kluci se neviděli třeba třicet let a kolikrát nemohli poznat jeden druhého.“
V zahraničí žádná obdobná nadace neexistuje. „Když se o ní náhodou dozvěděl předseda nizozemského fotbalového svazu, byl z toho hrozně překvapený. Objasňoval jsem mu, že na Západě byla jiná situace než v komunistickém Československu a že dnešní reprezentanti už naši nadaci potřebovat nebudou,“ vysvětluje Dolejš.
Přesto existoval člověk, který byl v seznamu nadace, ale žádnou pomoc nepotřeboval. „Jednalo se o pana Cháňu, předchůdce Pláničky v brance Slavie,“ říká ředitel Dolejš. Byla to taková naše chlouba – dokázal se s vámi bavit úplně o všem – byl neuvěřitelně duševně svěží. Zemřel ve věku 101 let. A právě kvůli tomu, že byl tak starý, naši pomoc nepotřeboval. Za první republiky byl totiž továrníkem a po revoluci mu všechny nemovitosti vrátili. Přesto byl velice šťastný, když jsme s nadací objevili, že ještě žije a že si na něho někdo vzpomněl,“ uzavírá Dolejš.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou