Víra není ideologie

Vydání: 2005/29 Křesťanské knihy včera a dnes, 12.7.2005, Autor: Radim Palouš

Příloha: Perspektivy

Kdo má pyšné oči a naduté srdce, toho nestrpím. (Ž 101,5)

Věřící lidé, zvláště pak katolíci, jsou v poslední době v naší veřejnosti nejednou kritizováni. Myslím si, že se tak děje zčásti právem, zčásti neprávem. Oprávněná kritika se obrací k neřídkému jevu jakési lidsky nenáležité sebejistoty a suverenity, která zavání ideologičností a které chybí to, co by mělo být jedním z nejpodstatnějších znaků křesťana: pokora, otevřenost, chápající ohleduplnost vůči ať jinověrcům, ať nevěřícím.

Jako by se ztrácelo ono partnerství viníků a hříšníků, jako by někde v neartikulovaném a skrývajícím se podhoubí bytovala pýcha, nekritičnost vůči sobě samým, ona důležitá ochota podstoupit rizika spojená s vírou, nejexpresivněji vyjádřená křižovaným Ježíšem a jeho povzdechem „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“ (Mk 15,34). Víra není ideologie, totiž suverénní majetnictví „správného“ světového názoru, nýbrž je v první řadě a především velice těžkým a nakonec nikdy zcela splnitelným úkolem odpovídat se Pánu, tedy tomu, koho lze zklamat (a tato lidská nedostatečnost je na denním pořádku i u věřících), avšak koho nelze oklamat. Tedy: každý, věřící i nevěřící, je pouze člověkem, a je tudíž vystaven chybování a hřešení. Nelze však jednoznačně vyvozovat z poklesků katolíků či křesťanů vůči nárokům víry, kterou vyznávají, bludnost katolictví nebo křesťanství samotného. 

V neprávu jsou kritici právě tehdy, když mylně ztotožňují skutečnost nedokonalých křesťanů s křesťanstvím samotným, ba jakýkoli náboženský postoj s primitivní zaostalostí či s historicky překonanou ideologií, zatímco nevěra se jim jeví jako důsledná otevřenost pravdivým skutečnostem. Takový postoj, nemá-li být nečinnou lhostejností, se potom orientuje tu tak, tu onak. Avšak již samotné odhodlání pro pravdu je přece jedním ze základních kamenů pokorné orientace: nikoli já podle své libovůle, nýbrž cosi jiného má určovat to, co platí, a tedy i to, co bych měl činit. Zdalipak se již zde nevynořuje cosi „zbožného“, totiž lidská subordinace instanci, která je člověku nadřazena? Jestliže kritici tomuto porozumí, potom nelze pokorně věřícímu vytýkat ideologické bludařství.

„Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás“ (J 15,16). Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 3 16. – 22. ledna 2018

Břevnov má nového opata

Dlouhých sedmdesát let dělí od sebe dvě opatské benedikce na Břevnově. Toto slavnostní požehnání a uvedení do úřadu přijal Anastáz Opasek v roce 1947, P. Prokop Siostrzonek…

celý článek


Kdo na Hrad? Zeman, nebo Drahoš?

Do druhého kola prezidentských voleb postupuje Miloš Zeman se 38,6 % a Jiří Drahoš s 26,6 % hlasů. Jaký vztah mají k církvi?

celý článek


Podrobně k počátkům Vatikánského rozhlasu

Před rokem ohlásil šéf vatikánských médií Dario Viganò reformu, která se dotkla i Vatikánského rozhlasu. Zatímco digitální kanály sloučené pod značku Vatican News…

celý článek


Mlčení kolem Laudato si’

Zanedlouho má vyjít odborně i jazykově opravené nové české vydání encykliky Laudato si’ s podtitulem O péči o společný domov, což bude příležitost se aspoň v katolickém…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay