Víra není ideologie

Vydání: 2005/29 Křesťanské knihy včera a dnes, 12.7.2005, Autor: Radim Palouš

Příloha: Perspektivy

Kdo má pyšné oči a naduté srdce, toho nestrpím. (Ž 101,5)

Věřící lidé, zvláště pak katolíci, jsou v poslední době v naší veřejnosti nejednou kritizováni. Myslím si, že se tak děje zčásti právem, zčásti neprávem. Oprávněná kritika se obrací k neřídkému jevu jakési lidsky nenáležité sebejistoty a suverenity, která zavání ideologičností a které chybí to, co by mělo být jedním z nejpodstatnějších znaků křesťana: pokora, otevřenost, chápající ohleduplnost vůči ať jinověrcům, ať nevěřícím.

Jako by se ztrácelo ono partnerství viníků a hříšníků, jako by někde v neartikulovaném a skrývajícím se podhoubí bytovala pýcha, nekritičnost vůči sobě samým, ona důležitá ochota podstoupit rizika spojená s vírou, nejexpresivněji vyjádřená křižovaným Ježíšem a jeho povzdechem „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“ (Mk 15,34). Víra není ideologie, totiž suverénní majetnictví „správného“ světového názoru, nýbrž je v první řadě a především velice těžkým a nakonec nikdy zcela splnitelným úkolem odpovídat se Pánu, tedy tomu, koho lze zklamat (a tato lidská nedostatečnost je na denním pořádku i u věřících), avšak koho nelze oklamat. Tedy: každý, věřící i nevěřící, je pouze člověkem, a je tudíž vystaven chybování a hřešení. Nelze však jednoznačně vyvozovat z poklesků katolíků či křesťanů vůči nárokům víry, kterou vyznávají, bludnost katolictví nebo křesťanství samotného. 

V neprávu jsou kritici právě tehdy, když mylně ztotožňují skutečnost nedokonalých křesťanů s křesťanstvím samotným, ba jakýkoli náboženský postoj s primitivní zaostalostí či s historicky překonanou ideologií, zatímco nevěra se jim jeví jako důsledná otevřenost pravdivým skutečnostem. Takový postoj, nemá-li být nečinnou lhostejností, se potom orientuje tu tak, tu onak. Avšak již samotné odhodlání pro pravdu je přece jedním ze základních kamenů pokorné orientace: nikoli já podle své libovůle, nýbrž cosi jiného má určovat to, co platí, a tedy i to, co bych měl činit. Zdalipak se již zde nevynořuje cosi „zbožného“, totiž lidská subordinace instanci, která je člověku nadřazena? Jestliže kritici tomuto porozumí, potom nelze pokorně věřícímu vytýkat ideologické bludařství.

„Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás“ (J 15,16). Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 7 11. – 17. února 2020

Nedělní účast 375 tisíc lidí

Katolická církev zveřejnila výsledek podzimní ankety mezi účastníky nedělních bohoslužeb. Podle ní na ně v Česku zavítá 375 tisíc lidí, pětinu z nich tvoří mladí lidé do 20 let.

celý článek


Světec, který rozděloval, smiřuje

Hned tři výročí spojená s mučedníkem sv. Janem Sarkandrem si letos připomínají věřící olomoucké arcidiecéze a nejen jí. Dne 17. března uplyne 400 let od jeho mučednické…

celý článek


Papež Jan Pavel II. o Evropě

Polští biskupové u příležitosti sta let od narození sv. Jana Pavla II. (1920–2005) žádají papeže Františka, aby ho prohlásil učitelem církve a spolupatronem Evropy.…

celý článek


Jak zorganizovat karneval?

Masopust je krátké období před začátkem postní doby, kdy se lidé radují, pořádají zábavy, hostiny a maškarní průvody. Jiné označení karneval lze z latiny vysvětlit…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay