Víra na Moravě v osmnáctém století

Vydání: 2004/45 Dušičky, 9.11.2004, Autor: Jiří Sehnal

Příloha: Perspektivy

Často se stává, že skutečně pozoruhodné práce unikají pozornosti kritiků i veřejnosti. Tak je tomu nepochybně i s vědeckým odkazem historika Rudolfa Zubra, který se po celý svůj život intenzivně zabýval dějinami církve na Moravě. První díl autor vydal již v roce 1987. Byl věnován životopisům a činnosti jednotlivých biskupů, kapitul a farní správě na Moravě. Zcela jiný pohled na církevní život na Moravě poskytuje díl druhý, který po autorově smrti v roce 1995 připravili k vydání historici Miloš Kouřil a Vojtěch Cekota.
Občas si klademe otázku, zdali v době jednotného státního náboženství bylo snazší věřit než dnes. Snad ano. Věřili totiž všichni, a ti, kdo nevěřili, to nijak nedávali najevo. Církevní svátky udávaly rytmus života jednotlivce i společnosti a zásady křesťanské morálky byly všeobecně uznávány a nikdo se je neodvážil zpochybňovat. Připočtěme k tomu ještě spolehlivě fungující církevní správu, plné kostely, čtyřicetihodinové pobožnosti, zástupy lidu putující na oblíbená poutní místa a nakonec i památky, které nám 18. století ve všech uměleckých oborech odkázalo. Tento obraz se z pohledu dnešního katolíka jeví jako idyla, kterou nemohla narušit ani hrstka zlých osvícenců a jansenistů kolem panovnického dvora.

ČAS PLNÝCH KOSTELŮ A ZPOVĚDNÍCH LÍSTKŮ...

Avšak jaká to byla víra, když člověk vyhýbající se kostelu a nerespektující svátky se tím vylučoval z prostředí, ve kterém žil. Toto vyloučení posléze pocítil nejen společensky, nýbrž i ekonomicky. Majetkové vztahy určovaly život jednotlivce patrně více než dnes, což bylo zvláště při uzavírání manželství považováno za normální. Ani sexuální morálka nebyla dodržována tak důsledně, jak by se na první pohled zdálo. Až dvacet procent sňatků se uzavíralo, když už bylo "dítě na cestě", a to nemluvíme o dětech nemanželských a smutném osudu svobodných matek, kterých se musela zastat sama císařovna. Mezi klérem a laiky existoval propastný odstup. Každý farář však byl současně hospodářem se starostmi o dobytek a úrodu, kněží pod patronátem šlechty byli jen sluhové svého druhu se všemi dalšími negativními důsledky. Duchovní, kteří se provinili proti církevní kázni, byli trestáni v nejmírnějším případě exerciciemi(!), v horším případě vězením, které si krutostí nezadalo se stalinskými žaláři. I tak ale mělo duchovní povolání velkou přitažlivost. Avšak v důsledku měnící se mentality na konci sedmdesátých let klesala i společenská prestiž kněžského stavu. Tento fakt se během necelých padesáti let projevil úbytkem kandidátů kněžství téměř o polovinu. A to bylo ještě v časech plných kostelů a zpovědních lístků!
A přestože byl kladen velký důraz na katechezi a kázání přede mší byla dlouhá, kvalita náboženské výchovy kolísala a už tehdy se část lidu kázání vyhýbala. Mnozí věřící však chápali náboženské úkony jako magii svého druhu. Víra v čarodějnice sice v té době už ochabla, ale na mnoha místech Moravy stále přežívaly různé pověry. Zvláště silná byla víra v negativní moc zemřelých (vampyrismus). Jejich mrtvoly byly vykopávány a hanobeny. Státní moc ani církevní úřady si s touto pověrou nevěděly rady. Donedávna neotřesitelná moc jezuitů dostávala trhliny nejen vlivem osvícenců, ale i kvůli jejich lpění na starých vyučovacích metodách. Na druhé straně se právě někteří bývalí jezuité stali největšími podporovateli josefínských reforem. Šlo to tak daleko, že první ředitel generálního semináře, exjezuita Dobrovský, zamítl celibát a hájil právo kněží ženit se. A byl to také Dobrovský, nikoliv Palacký, kdo první prohlásil husitství za nejslavnější epochu českých dějin!
V 18. století se na Moravě také setkáváme s osobnostmi, které usilovaly o prohloubení duchovního života kléru i věřících mimo jiné tím, že se snažily oprostit církev od vnějšího pozlátkového balastu, který však právě lidové vrstvy tolik milovaly. Snahy reformátorů tak na první pohled splývaly se snahami "zlých osvícenců" v okolí císařského dvora i některých vysokých církevních hodnostářů, ovlivněných jansenismem a deismem. Sledujeme-li nezaujatě osvícenské reformy, nebyly jednoznačně protináboženské, nýbrž obsahovaly prvky, s nimiž se později setkáváme kupříkladu v dokumentech posledního koncilu. Jednou ze záporných stránek osvícenské spirituality bylo využití kazatelny jako hlasatelny občanské morálky a vládních ustanovení. Z duchovních-státních úředníků se později zrodil typ vlasteneckých kněží, kterým na srdci více leželo národní obrození než péče o duše a kteří Zuberovými slovy "razili cestu k odkřesťanštění národa".

KATOLICKÉ OSVÍCENSTVÍ...

Vedle osvícenců, kteří byli téměř ateisty, existovali i osvícenci katoličtí, kterým šlo skutečně o duchovní obrodu. Na prvním místě to byl L. A. Muratori, podporovaný reformním papežem Benediktem XIV. Na Moravě byl přívržencem jeho myšlenek probošt Giannini, jemuž Olomouc vděčí za slavné varhany v kostele sv. Mořice. Olomoučtí biskupové zaujímali k osvícenským reformám většinou zdrženlivý postoj. Nejsympatičtější osobností mezi nimi byl v 18. století biskup Leopold Egk (1758-1760), podporovatel mladého F. A. Maulbertsche.
Rudolf Zuber si všímá také přeměn mariánského kultu a široce pojednává o úctě k Božskému Srdci Páně, o vývoji kultu sv. Jana Nepomuckého a sv. Jana Sarkandra, o příčinách feminizace církve, která začala již v 18. století, o lidové zbožnosti, poutích, bratrstvech, náboženském tisku, cenzuře, výchově i spiritualitě kléru a o společenském postavení nekatolíků a Židů. To je jen zlomek problematiky, které se týká Zuberova práce. Kniha je nabitá fakty a čtenář se bez obalu může seznámit s klady i zápory 18. století, a vytvořit si tak vlastní, nezkreslený názor. Autor vychází nejen z dokonalé znalosti domácích archivních pramenů, ale svá zjištění konfrontuje rovněž s poznatky nejnovější naší i zahraniční literatury.
Po nahlédnutí do života moravské církve v 18. století pochopíme, proč získání víry a její praktikování (ovšem jen za předpokladu, že se naším kritériem stane pouhé dodržování vnějších náboženských formalit) bylo v 18. století tak snadné. Avšak ten, kdo usiloval o žitou víru, to měl stejně těžké jako dnes. Nebylo vždy snadné najít toho pravého duchovního vůdce a proklestit se k duchovní podstatě množstvím vnějškových banalit a rozpory mezi slovy a skutečností. Již v 18. století se rodila zvykovost a formalismus, stejně jako to, čemu se dnes někdy přezíravě říká církevní folklor, z něhož těžko může vyrůst opravdová osobní víra. Pravdivé poznání minulosti je cenné nejen pro historika, ale i pro nás, kteří se snažíme vyvarovat chyb a omylů, jichž se často nevědomky dopouštěli naši předkové.

Jiří Sehnal Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay