Víra může být pro mladé směrovkou

Vydání: 2014/1 Života bído, přec tě mám rád, 1.1.2014, Autor: Miloš Szabo

Nejdříve bylo těžké zastihnout EWU FARNOU v Česku. Pak bylo obtížně najít v jejím diáři volný den, kdy bychom se mohli sejít. Když už se to skoro povedlo, onemocněla. Pak nebyla dlouho v Praze. Nato musela nečekaně do nahrávacího studia. Nakonec jsme si dali schůzku u kávy v Bontonlandu a místo manažerem povolených dvacet minut jsme si povídali více než hodinu. Bylo to opravdu milé.

Najednou jsem se cítila jako součást krysího závodu,“ říká zpěvačka Ewa Farna. Snímek Lewron music center, s. r. o.

Netajíte se tím, že jste vyrůstala ve věřící rodině.

Byla jsem vychovaná jako evangelička. V polské škole, kam jsem chodila, jsme měli hodiny náboženství a byli jsme tam jak katolíci, tak protestanti, kteří se dělili ještě na další skupinky. Přiznám se, že se v tom úplně nevyznám…

Kdo byl tím člověkem, který vám víru v Boha představil jako první?

Vím, že Bůh je, mám se řídit jeho předpisy a snažit se ho poznávat. To jsem si pamatovala už jako hodně malá od své babičky, která mě naučila modlitbu Otčenáš a chtěla, abych se s vírou sžila. V pozdějším věku jsem o náboženských otázkách hodně mluvila s maminkou, která mi víru přiblížila i z jiné strany. Jako způsob života.

Prožila jste si období vzdoru?

Myslím, že ne. Anebo je to ještě přede mnou (smích). Protože i když jsem dospělá, hodně cestuju a často nejsem doma, víra mě naučila respektovat mé rodiče jako moudré a zkušené lidi. Necítím potřebu vzdoru, stavět se na zadní a utíkat z domu. Tím, že jsem od dvanácti let jezdila na koncerty, mi chybí domov. Dlouhá léta byl pro mě hotel domovem a domov hotelem, takže bych teď chvíli chtěla, aby tomu bylo naopak.

Co vnímá vaše generace jako největší problém křesťanských církví?

Asi je mi bližší tato situace v Polsku. Když se řekne Polsko, člověk si vybaví vodku, trhy nebo katolíka. A když se řekne katolík, tak si mnozí mladí v Polsku představí politiku: církev je tam příliš propojena s určitou stranou, usiluje o vliv na moci a ztrácí pro mladé lidi punc čistoty a přitažlivosti. Mladí většinou nežijí politikou, spíš hledají nějaké ideály, a když církev řeší hlavně finance, majetky a politiku, nemůže se divit, že mladí v Polsku nechtějí mít s nějakou konkrétní církví nic společného. A to je podle mě škoda, protože jsme ve věku, kdy se hledáme, zkoušíme a řešíme podstatné věci: nevíme, kudy dál, jaká škola, jaký kluk, jestli se odstěhovat z domova, zda vyzkoušet drogy a podobně. Máme chuť poznávat svět a je strašně jednoduché sejít z cesty.

Jakou roli v tom může hrát víra v Boha?

Může být směrovkou. Když nevím kudy, vybavím si ty věci, které do mě vkládali rodiče, následně i kněz na náboženství, a vždycky mi to pomůže se rozhodnout. Pro mě tou nositelkou Božích hodnot byla rodina. Asi bych si přála, aby právě určité hodnoty byly na první pohled patrny i z církevních představitelů.

Z cesty se snadno sejde, když mladý člověk nemá žádnou oporu. Ani v rodině, ani v církvi…

Někdy je důležité zjistit, kudy a kam vede i špatná cesta, abychom si uvědomili, která je ta dobrá. A abychom měli sílu se vrátit. Při tom návratu jsou důležité právě vztahy: kdo je pro vás vlastně autoritou. Jakákoli parta, do které se mladý člověk dostane, ho může dostat i tam, kam by ho rodiče nikdy nepustili a kde by ho nikdy nechtěli vidět. A když rodiče ani církev nejsou pro mladé lidi autoritou, nemusí to pak být jen chyba těch mladých.

V čem tkví největší pokušení mladé hvězdy showbyznysu?

Vezměme to trochu odjinud. Byla jsem v porotě talentové soutěže, kam přicházela řada mladých lidí, kteří se už viděli hvězdami na osvětleném pódiu a vyprodaných koncertech. V každém se ukrývá takový člověčí chtíč: něco být, znamenat, zažívat slávu a co nejvíc si užívat bez ohledu na jiné. Je to takové pozemské požitkářství – ani ne proto, že je na zemi, protože na zemi jsme všichni, ale protože logicky nemůže trvat věčně. To, co je dnes, nemusí být zítra ani za rok, a už vůbec ne za několik let. A přesto se pro tento cíl rozhoduje strašně moc lidí. A pak jsou nešťastní.

Máte už i tuto zkušenost?

V naší branži mohu vidět, kde končí kariéra, která je spojena s  povrchním způsobem života. Kolikrát se takoví lidé musejí tvářit šťastně, ale v podstatě jsou nešťastní, až zoufalí. Bez zázemí, bez rodiny, někdy i bez opravdových přátel. Měla jsem štěstí, že nejužší vztahy mám s lidmi, kteří si zvolili opačnou cestu: mají obyčejný život, nemyslí jen na sebe a jsou přitom velmi spokojeni. Třeba moji rodiče jsou spolu pětadvacet let, jsou šťastní a byli by šťastni, i kdyby Ewa Farna nebyla zpěvačka. Když si vybereme požitkářství jako styl života, chceme mít všechno teď hned. A tak se od důležitých hodnot vlastně vzdalujeme.

Mluvili jsme o rodině, o církvi. Jakou roli ve vašem životě hraje národnost?

Jsem stoprocentní Polka, která žije v Česku. Kvůli stanovením státních hranic se moji přímí předkové (a já s nimi) kdysi ocitli na druhé straně, než kde žije většina Poláků. Ale i pro nás, jako pro každého, je důležité vědět, kam patříme.

Proč se někdy objevuje v pohraničí národnostní nesnášenlivost?

Hodně lidí si myslí, že jsem se do Čech přistěhovala z Polska. Ale já jsem vždycky žila na jednom území jako můj táta, jako moje babička; naše rodina se několik staletí nikam nestěhovala. Všichni byli Poláci, i když historicky v různých zemích. Vzájemná nesnášenlivost se začne objevovat, když si lidi přestanou rozumět. Není výjimkou, že se české vnouče třeba v mém věku už nedomluví se svou polskou babičkou. A i když babička rozumí česky, je to Polka. Není nezajímavé, že hodně národnostních problémů nevzniká mezi Poláky a rodilými Čechy, ale mezi Poláky a asimilovanými Poláky, kteří chtějí být už jen Čechy.

Co vás dokáže nejvíce dojmout?

Všechno, úplně všechno. Třeba když mohu trávit delší čas se svou mladší sestřičkou. Já jsem vůbec strašně brečící. Můžu si patetický Titanic pustit třeba podesáté, a stejně u toho budu brečet.

Když jste tak emotivní, nebojíte se, že toho někdo zneužije?

Mně je to jedno. Určitě se toho zneužít dá, ale kdybych měla všechno hlídat a tvářit se jako herečka, která se předvádí, nemohla bych dělat nic. Chci dávat najevo svoje emoce a nebojím se jich. Emoce k člověku patří a neměli bychom se za ně stydět.

Co s vámi dělají pomluvy? Těch už bylo…

A ještě bude. Pokud se ty pomluvy týkají mě, naučila jsem se je neřešit. Většina z nich je stejně anonymní, tak proč bych se tím vůbec měla zabývat? Mám si kazit těch pár let, co budu tady na zemi? Fakt ne. Naštve mě však, když se někdo naváží do mé rodiny anebo do mých kamarádů.

Co vám pak zaručeně pomůže?

Určitě rozhovor s rodiči, hlavně s mamkou. Zavoláme si a ona mi na to řekne svůj pohled z druhé strany. Je důležité mít v životě pár lidí, na jejichž názor dáte. Mně třeba hrozně záleží na názoru mých rodičů. I když už nepotřebuju jejich souhlas, chtěla bych, aby z mého života měli i oni radost a abych je nezklamala.

Kdo je pro vás kromě mámy důležitým partnerem k rozhovoru?

Určitě taťka, je to férový chlap. Následně kapela, mí nejlepší přátelé, se kterými mohu pracovat. A jakkoli neoriginálně to bude znít, povídám si s tím Kámošem nahoře. I když jsem někdy zůstala sama, vím, že tak docela sama nejsem. Mnohokrát jsem se cítila sama, ale nikdy ne osamocená.

Jak trávíte Vánoce?

Už v polovině listopadu se začaly hrát koledy a obchoďáky začaly všem tvrdit, že Ježíšek přijde právě k nim. Mě všechny ty reklamy a blikající stromečky hrozně stresují. Užívám si dny na konci adventu a o Vánocích, kdy jsem s lidmi, které mám ráda. I když jsem dávno velká, ráda se během těch dnů zachumlám s rodiči do deky a povídáme si. Ráda třeba poslouchám, když vzpomínají na naše zemřelé, které jsem již nepoznala. To jsou tak neopakovatelné chvíle, že i kdyby se v tu chvíli konalo Grammy, nikam nepojedu, nikdo mě z domova nikam nedostane.

Zmiňujete zemřelé. Jaký k nim máte vztah?

Když jdu po hřbitově, mám takový zvláštní pocit. Nemluvím nahlas, nekřičím. Ani zpívat se moc neodvažuju. Představuju si, kolik je tam lidí a že tam patrně jednou budu taky. Jakkoli je to smutné, jsem ráda, že jsou tam lidé, které jsem znala. Přijdu třeba za dědečkem, nejdříve se pomodlím Otčenáš, pak si s ním velmi osobně povídám, dám mu na hrob kytku nebo svíčku. A vím, že i když zemřel, stále mě s ním něco pojí.

O čem si s ním povídáte?

Je to hodně intimní, neumím o tom mluvit. Ale následně ještě poprosím Boha, aby se o něj postaral. Aby fakt odpočíval v pokoji. A abychom se tam jednou všichni potkali. Cítím úlevu a mám pocit, že se mi nemůže nic stát. I když jsem na hřbitově, i když tam chodím téměř po špičkách, mívám tam pocit úžasného bezpečí.

Určitě z vás děda má radost. Vnučka Ewa – úspěšná zpěvačka, studentka práv…

No, už ne dlouho. Studium ve Varšavě bylo tak hektickou dobou, že jsem se ani nezastavila. Mluvím o tom, jak je pro mě důležitá rodina a láska, ať už k příteli, k rodičům, k Bohu, k muzice, k čemukoliv, a pokrytecky dělám úplně něco jiného. Vždyť já jsem za poslední rok byla doma čtyřikrát na dva dny, nepočítaje Vánoce! Je tohle to, co chci žít? Proč to dělám? Když jsem si to uvědomila, hrozně jsem se rozplakala. Najednou jsem se cítila jako součást krysího závodu. Běžíme za něčím a už ani nevíme, za čím. Přitom – kdyby mi zpívání nevyšlo, mohu žít skromně někde u lesa. Nepotřebuju mít bohatství, být právničkou a mít dobrou klientelu. Práva mě hodně baví a stále zajímají. Jen nevím, jestli se příliš nezabývám svým zajištěním, co budu dělat, kdybych se nemohla živit zpěvem, a přitom mi utíká něco podstatnějšího.

Štěstí?

Mnohdy už šťastni jsme, ale protože stále hledáme nějaké jiné štěstí, ani si to aktuální neuvědomujeme. Ženeme se za nepodstatnými věcmi, místo abychom byli rádi za to, co je kolem nás. Ať už je někdo právník nebo uklízečka, zpěvačka nebo farář, všichni můžeme skončit na stejném nemocničním lůžku. Jsme jenom bytosti, které nejsou a nebudou pány světa, i když si na to občas hrajeme. Něco se ze dne na den může úplně pokazit, život nás otočí vzhůru nohama, a najednou si uvědomíme, že šťastni jsme už byli. Jen jsme toho chtěli mít víc. A připravili se tak o to podstatné. Někdy i o svou duši.

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 36 30. srpna – 5. září 2016

Sto milionů pro církevní školství

Pro žáky 69 církevních škol, zřizovaných diecézemi a farnostmi, a 38 škol, které otevřely žákům a studentům řády a kongregace, začíná nový školní rok.

celý článek


Učila nás nekupovat si vztahy ke druhým

P. Leo Maasburg byl několik let Matce Tereze velmi blízko. Jezdil s ní jako překladatel a průvodce po mnoha zemích. Zažil s ní obrovské množství příhod, vydal o tom i knihu.…

celý článek


Kněží obsazují „nové štace“

Desítky farností v Čechách i na Moravě se na konci léta seznamují s novými duchovními správci. V řadě diecézí totiž proběhlo stěhování kněží.

celý článek


Benedikt XVI. bilancuje v knize

O motivech své rezignace i o „pocitu hlubokého společenství a přátelství“ vůči svému nástupci se rozhovořil emeritní papež Benedikt XVI. Ten vydává 30. srpna životopisnou…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay