Víra, či nevíra v České republice?

Vydání: 2009/17 Čemu věří Češi, 22.4.2009

Texty středoškolských studentů o víře v naší zemi publikované v minulých týdnech v MF Dnes pro věřící část populace příliš radostně nevyznívají. V plejádě studentských názorů převažují postoje k víře i církvi negativní až militantní. Nejeden jejich čtenář tak může nabýt dojmu, že kritické hlasy a odmítavé postoje reprezentují skutečný stav religiozity společnosti. Čemu věří Češi? Jsou obyvatelé české kotliny skutečně tak ateistickým národem, jak se všeobecně tvrdí? Hovořili jsme o tom s královéhradeckým biskupem Dominikem Dukou.

Jak hodnotíte psaní středoškoláků o náboženství?

Na jedné straně považuji za pozitivum, že téma víry není tabu a věnuje se mu pozornost v jednom z největších deníků v Česku. Na druhé straně se nemohu zbavit pocitu, že jsme opět svědky jevu, který je vlastní českému prostředí: o politice, sportu a náboženství se „zasvěceně“ hovoří na hospodské úrovni. Média nepovažují za vhodné této problematice věnovat opravdovou a hlubší pozornost. Publikované příspěvky vypovídají spíše o úrovni českého školství a médií.

V čem tedy vidíte deficit škol?

V těch textech se velmi často setkáváme s flagrantní nevědomostí a tvrzeními typu „nemohu věřit ve vousatého dědečka na obláčku“. Zcela vážně pochybuji o smysluplnosti a kvalitě výuky historie, religionistiky, kulturních dějin a podobných předmětů. Je vidět plody přežívajícího klišé představujícího především římskokatolickou církev jako zločineckou organizaci zodpovědnou za všechno zlo v minulosti. A úzko mi začíná být v situaci, kdy středoškolák v této zemi neví nic o náboženské a politické perzekuci křesťanů v době nacismu a komunismu. Příliš často jsem konfrontován s tím, že v našich školách jsou věřící studenti a studentky ponižováni, vysmíváni a degradováni – i pedagogická autorita takto zneužívá svého postavení. Chci vyjádřit své sympatie a solidaritu s těmi, kteří se nemohou nebo neumí hájit.

Setkáváte se i s tím, že se pak mladí lidé za svou víru stydí?

Když hovořím s mladými lidmi, kteří nábožensky žijí, spíše než stud zmiňují i přes to, co jsem právě řekl, jeden zajímavý jev. Ač jsou vysmíváni a ateismus je médii neustále podsouván jako zvláštní charakteristika českého národa a ač prvotní reakcí na víru ze strany školního kolektivu mohou být úšklebky, většinou je mladý člověk zakotvený ve víře svými spolužáky respektován, či dokonce obdivován pro pevnost své identity. Posměch lze potom vysvětlit i jako projev určité závisti.

Věřící (nejen mladé) ovšem v jejich prostředí často předchází pověst či představa naivních pánbíčkářů…

I u autorů zmiňovaných studentských prací se seznamujeme s představou, že věřící člověk je na úrovni neandrtálce, jenž si ve své hrůze z velikosti světa vytváří primitivní náboženský obraz. Dovolím si připomenout slova Isaaca Newtona. O jeho existenci středoškoláci jistě vědí – můžeme jim jeho názor nabídnout, aby jej zahrnuli do obrazu, který si o věřících vytvářejí. Napsal: „Tento překrásný systém slunce, planet a komet se nemůže přisoudit nějaké slepé metafyzické nutnosti, nýbrž mohl vzejít jedině z úradku a plánování inteligentní a mocné Bytosti, která vládne všem věcem, a to nikoli jako duše světa, ale jako Pán nade vším.“ (Isaac Newton: Matematické základy přírodovědy). Samozřejmě by bylo možné citovat výroky sledující Boha v řádu stvoření od plejády vědců 20. století či našich současníků. Jako královéhradecký rodák si pouze dovolím připomenout skvělou odpověď básníka, překladatele Bible a diplomata Viktora Fischla na otázku, zda věří v Boha: „Můj smysl pro logický řád mi nedovoluje nevěřit.“

Opět nejen mladým lidem bývají v diskuzích a polemikách pravidelně předkládána závažná pochybení církve: křižácké války, čarodějnické procesy a mnoho dalších…

Dějiny náboženství i církve jsou též dějinami lidských selhání a neporozumění. O tom bylo napsáno už nespočet knih a článků. Řada teologů, ale i papežů poslední doby vyslovila lítost nad těmito pochybeními a žádala o prominutí. Militantní a často netolerantní ateismus, jehož stopy je možné objevit i v řadě studentských textů, vypovídá o neradostné atmosféře v naší zemi. Tento postoj je pramenem neúcty k člověku, ponižování druhého a byl příčinou skutečné perzekuce a také tyranie. V této souvislosti je nutné popravdě připomenout, že i ateismus má své černé dějiny. Jsou to miliony lidských životů od jakobínské diktatury až po komunistické totalitní systémy. Náš nuncius, arcibiskup Diego Causero, říká, že nechápe ono hrdé a radostné konstatování našich občanů: „Já jsem ateista.“ Jako by tito lidé říkali: „Já jsem vzdělaný, osvícený, tolerantní a jedinečný vzhledem k věřícímu, který je zaostalý primitiv, fanatik, neschopný tolerance a respektu vůči druhému.“ Přitom profesor Jan Sokol nám ve sborníku Náboženství v globální občanské společnosti připomíná, že „náboženství jsou (či byla) vždycky nebo alespoň většinou institucemi, které zmírňují konflikty a posilují sociální mír, jsou mocnou silou tolerance a míru“.

Je ateismus ve společnosti zakořeněný? Přenášejí jej předchozí generace?

Patřím ke generaci, která na začátku školní docházky zažila povinnou výuku náboženství. Otázka, kdo je ateistou, ve škole vůbec nezazněla. Při umísťování žáků do náboženských oddělení jsme byli tázáni, kdo je katolík, kdo evangelík a kdo „čechoslovák“; padla také otázka, kdo je bez vyznání. Mezi čtyřmi desítkami žáků se ozval jeden hlas. Dodnes si tuto spolužačku pamatuji právě v těchto souvislostech. Mohu ovšem potvrdit, že nebyla ateistka – jenom se nehlásila k žádné ze jmenovaných církví. Poučen historií vím, že podobně postupovali komisaři Tolerančního patentu: Kdo se nepřihlásil k privilegované římskokatolické církvi nebo tolerovaným nekatolickým církvím (kalvinisté, luteráni, ortodoxní) či k Židům, byl označen jako „bez vyznání“ či „nevěřící“ anebo byl v kontextu doby označován za „ateistu“. Tato kategorizace obyvatel se hluboce vryla do paměti lidu. V současné době je běžné, že zbožní praktikující katolíci nazývají nevěřícími (potažmo ateisty) ty, kteří neplní pravidelně své náboženské povinnosti. To přeci není pravda!

Statistiky však hovoří o (ne)věřících v Česku poněkud neúprosně…

Všude na světě se náboženské statistiky, pokud pojednávají o křesťanských církvích, řídí počtem pokřtěných – v naší zemi je to dobrovolné přihlášení se při sčítání obyvatelstva. Při něm se část lidí, kteří sympatizují s křesťanskými církvemi, přihlásí za členy těchto církví. Naopak část praktikujících věřících s poznámkou, že stát nemá právo jim tuto otázku položit, kolonku nevyplní. Samotní pracovníci statistického úřadu považují tuto statistiku za zcela irelevantní.

Lze tedy nějak doložit, že ateismus a Češi k sobě patří, jak se všeobecně tvrdí?

Encyklopedie Britanica uvádí za rok 2007, že celosvětově se k ateismu hlásí 2, 3 % lidstva. To je přibližně 150 milionů lidí. Pro zajímavost, římských katolíků je 17 % a křesťanů celkově jedna třetina obyvatel Země. K popisu českého prostředí bych si vzal na pomoc velmi dobře provedené průzkumy agentury STEM, které považuji na základě odborně položených otázek za relevantní. K víře v osobního Boha se hlásí 43 % obyvatel, agnostiků je 21 %, v „něco nad námi“ pak věří 15 % populace. Počet ateistů se v těchto průzkumech pohybuje od 7 do 21 %. Dovolím si určitou sumarizaci: Pokřtěných obyvatel je v naší zemi nadpoloviční většina. Nepraktikující pokřtěný křesťan bývá nazýván nevěřícím, někdy s určitým ironickým podtextem i ateistou. Ve sborníku Náboženství v globální občanské společnosti (CDK Brno, 2008) píše sociolog Libor Prudký: „Ze srovnání v posledních 20 letech nevyplývá, že by podíl nábožensky věřících lidí v ČR klesal. A ani to, že by Česká republika představovala ,nejvíce sekulární stát‘ v Evropě.“

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay