26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Víme o tom, že máme 'rok kněží'?

23. 3. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2010/13 Čistá srdce, 23.3.2010, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Loni v červnu vyhlásil papež Benedikt XVI. Rok kněží. Naznačil tím, které téma pokládá za závažné. Předtím to byl Rok svatého Pavla. Veřejný ohlas nebyl valný. Přitom v době, kdy se svobodná a sytá Evropa při své rostoucí ohroženosti „odhlašuje“ od křesťanství, stojí její první apoštol za pozornost. – Rok kněží je záhodno využít k přemýšlení o současném postavení kněze, neboť v tomto tématu se protínají další: církev, svátosti (zejména eucharistie a smíření) a především – povaha naší víry.

První polovina „kněžského roku“ u nás proběhla nenápadně. Jakou pozornost mu věnuje prostředí nám zeměpisně nejbližší, tj. polské a německé? Loni v říjnu jsme převzali z polských zdrojů „Devět rad mladému knězi“ (Perspektivy 22/2009). Pátráme i v katolickém tisku německém, přesněji ve dvou listech v Německu hojně čtených, které sledujeme nejvíce. Jedním z nich je týdeník Christ in der Gegenwart (dále jen ChiG), druhým je obden vycházející Die Tagespost (dále jen DT).

Citlivý seismograf versus potřeba konstant

ChiG je otevřen názorům širší veřejnosti, publikuje i texty „méně pravověrné“. Jeho šéf Johannes Röser je typem novináře vzdělaného, senzitivního, svobodného, někdy (jak by řekl disciplinovaný našinec) i prostořekého. V anketě, která po smrti Jana Pavla II. zjišťovala, kdo by měl být pokračovatelem, prohlásil Röser, že by byl nerad, kdyby se jím stal kardinál Ratzinger. Opak se stal pravdou, Röserovi to prošlo a on se s volbou smířil. Jistý disciplinovaný našinec prohlásil jeho týdeník za „modernistický“ (čili heretický). Německé prostředí je však velkorysejší. Do Röserova týdeníku často přispívá Anselm Grün i Joachim Wanke, erfurtský biskup, těšící se v německé BK vážnosti, protože jasnozřivě komentuje rozporné vztahy mezi oběma částmi Německa i šance křesťanství v jedné i druhé (pražská KTF má s Erfurtem „družbu“). ChiG je citlivým seismografem dneška německého katolictví. Naproti tomu Die Tagespost je vnímavá vůči jeho konstantám. Oba časopisy tak reprezentují dialektiku progresu a tradice, liberalismu a konservatismu, existující v církvi odnepaměti, oba na inteligentní úrovni. Perspektivám je DT o cosi bližší.

Individuální apoštol ve věku masovosti

V článku „Der Priester von heute“ (ChiG 39/2009) zkoumá Röser situaci kněze a kněžství v Německu. Otevřeně píše o svých pochybnostech. Ty hlodají v nejedné katolické mysli (laika, kněze i biskupa). Děje se tak i u nás, ale my se zdráháme je zveřejňovat (což svědčí o nezralosti našich poměrů). – Röser si bere na mušku známé neuralgické body. Nedostatek kněží vztahuje k povinnému celibátu, poukazuje na jeho rozpory (ve východních církvích neexistuje, anglikánští duchovní se po konverzi stávají katolickými a žijí dále v manželství atd.). Obviňuje „vedení církve“ z malé odvahy k potřebným reformám. Nepreferuje protestanty, jejichž krize víry je ještě hlubší. Dává slovo sociologovi, jímž je Karsten Lenz, a jeho pojednání „Katoličtí kněží v individualizované společnosti“ (2009). Ten konstatuje pokles významu kněžství v posledním půlstoletí a dává ho do souvislosti s poklesem religiozity obecně. Řadu rolí, které kdysi zastávali kněží, přejímají specialisté z pomáhajících profesí (terapeutických, poradenských). Také teologie jakožto racionální reflexe přestává být kněžskou výsadou. Její studium je dnes otevřeno i laikům. Sami „pastýři“ bývají v zásadních otázkách stejně nejistí jako jejich „ovce“. Kněz nadále vysluhuje svátosti, slaví eucharistii atd., ale pokřtění o ně ztrácejí zájem. Jaké kompetence mu zbývají? Kromě té liturgické může fungovat jako pomocník a průvodce těch, kdo „touží po smyslu“ a hledají ho. Kněz už není zvěstovatelem v tradičním smyslu. Může být „porodní bábou“ asistující při „zrození Boha v člověku“. Je to angažovanost individuální, která zastiňuje roli církve coby „úřa- du“. V závěru Röser připomíná teologa Karla Rahnera a jeho knížku z roku 1961. Ta má stejný titul jako Röserův článek, jde tedy o názorové ztotožnění. Podle Rahnera se kněz dnes stává „individuálním apoštolem ve věku masovosti“, kdy je třeba bojovat o každého člověka. Je mystagogem (zasvěcovatelem do tajemství) zaměřeným na osobní zbožnost jednotlivce (o to méně je funkcionářem církevního provozu). Tu je třeba vymanit z historických magicko-mytologických zúžení, aby se stala mystickou zkušeností. Křesťanství je sice stále totéž, ale stále se stává překvapivě novým. Kněz musí odvážně nalézat nový jazyk, protože ten, jímž je křesťanství zvěstováno, je staromódní. Jen takto může Kristova radostná zvěst zasáhnout lidská srdce.

Skutečnost málokdy odpovídá ideálu

V DT se věnuje Roku kněží i postavení kněze řada autorů, například Urs Buhlmann v článku „Was Priester können, können nur Priester“ (Co mohou kněží, mohou jen oni, 3. 12. 2009). Cituje z dopisu otištěného v jistém diecézním časopise, jehož autor, sám duchovní, se ptá, zdali současný papež žije v dnešním světě, anebo spíše v nějakém minulém. Jeho nářek končí slovy: „Znám mnoho kněží, kteří ve službě nerostou, ale upadají. Může být toto povolání dnes ještě atraktivní? Sám bych je nemohl doporučit.“ Buhlmann pokládá tento postoj za tragický. Už to, že se objevil v diecézním časopise, svědčí o zmatku a nejistotě – čili krizi, v níž se ocitá západní církev. Krize jejích struktur je především krizí víry. Buhlmann dává prostor autorovi, jehož slovo je přímo protipólem zmíněného nářku. Je jím Paul Josef Cordes, kuriální kardinál, a jeho kniha „Warum Priester?“ (2009) – být knězem, to není volba určité profese mezi jinými, nýbrž následování výzvy. Kněz sice slouží, ale smysl jeho služby neodvozujme od potřeb společenství, byť důležitých, ale od zdroje jeho pověření. Tím není obec, společenství, nýbrž Bůh, který ho k službě povolává. Ani věřící nemají vztahovat svá očekávání spásy na nositele úřadu, ale na Krista. Právě osobním vztahem ke Kristu se stáváme křesťany. Tím spíše kněz, který je na Kristu totálně závislý a je mu plně k dispozici. Cordes je i sebekritický. Uznává, že skutečnost málokdy odpovídá tomuto ideálu. Z povahy kněžství, které je odpovědí na Boží volání, nutně vyplývá jeho jistá výlučnost. Někomu je neúnosným břemenem, proto chce nevyčnívat, ale splynout s Božím lidem, s „bází“ (tento termín zatím není u nás běžný). Naproti tomu může vést arogance některých nositelů úřadu k pocitu kastovní nadřazenosti. – Po posledním koncilu proniká do církve sociologické myšlení, církev je vnímána jako obdoba podniku, „firmy“, nebo jako demokratické uskupení, jehož vedení je reprezentací kolektivu. Církev je však communio hierarchica, vznikla z vůle Zakladatele, který povolává služebníky – a ti shromažďují Boží lid.

U nás je tomu tak už šedesát let

Oba způsoby uvažování o církvi, tlumočené dvěma německými časopisy, jsou vlastně komplementární. Při jistém zjednodušení se zdá, že první je více nakloněn obavám a skepsi a že se na jeho stránkách častěji setkáme se „sociologickým myšlením“, zatímco druhý připomíná, co by mělo tomuto myšlení předcházet (a co je i pro nás důležité). „Sociologické myšlení“ je někdy zcela na místě, například je-li třeba odhalit zlořády v církvi, které mají systémovou povahu, byť lokální (dejme tomu pedofilní skandály). Označení pro tento způsob myšlení však bývá víceznačné. Často se za ním skrývá způsob myšlení většinové sekulární (liberální) žurnalistiky, který pak ovlivňuje i sebereflexi církve. Třeba tím, že druhotná témata jsou vnímána jako prvořadá. Například u nás i věřící zazlívají své církvi její nedostatečné vyrovnání se s tím, jak čelila komunistickému režimu, zatímco ona (díky mučednickým obětem) obstála. Jiným důsledkem tohoto přístupu bývá fakt, že „prostý věřící“ raději obviní „instituci“ a její „hierarchy“ místo toho, aby vydal počet z vlastní nečinnosti a nedbalosti ve víře (a v jejím předávání). Často se lze v „Božím lidu“ (v „bázi“) setkat s tendencí stírat rozdíl mezi kněžstvím všeobecným a svátostným, což je známkou neporozumění samé podstatě církve. Je možné, že nepřízeň ducha doby zúží roli kněze na rahnerovský „individuální apoštolát“, ale to jsme si nenechali líbit ani v dobách tíživé perzekuce. Nikdy jsme se neskládali z takovýchto dvojic, vždycky jsme byli „shromážděním Páně“, církví. Individuální apoštolát má ostatně v popisu práce každý laik. Základní civilizační trend sdílíme se Západem. Ale naše historická zkušenost je přece jen v něčem odlišná. Vyhasínání víry v posledních desetiletích, které deprimuje křesťany na Západě, jsme zaznamenali mnohem dřív. Dokonal je komunistický režim. Německý kněz musí najednou pečovat o více farností a najednou je konfrontován s nezájmem o své poslání. U nás je tomu tak už šedesát let. Do tuhého tady začalo jít dřív než tam. Máme tedy příležitost uvažovat o víře, o církvi a o postavení kněze gruntovněji. Německé, polské aj. poměry nás však mohou inspirovat v tom, že tam bolavá témata nejsou tabu, že i katolický tisk o nich píše otevřeně a bez obav, že se tím „někdo urazí“, ať prostý věřící nebo třeba biskup. Pomáhá to gruntovnímu uvažování – v Roce kněží o postavení kněze.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou