Vidím u vás velkou zodpovědnost za církev

Vydání: 2011/12 Křižové cesty, 16.3.2011, Autor: Milan Tesař

P. ADAM WOLNY, polský minorita působící v Brně, stojí jako zpěvák, kytarista a spoluautor za jedním z nejzajímavějších alb moderní křesťanské hudby, která u nás v posledních letech vznikla. Z rozhovoru s ním je však zřejmé, že služba Bohu je u něj na prvním místě a že CD Transatlantik natočil především proto, aby „pomáhalo lidem přiblížit se k Pánu a k jeho lásce“.

Jste knězem-minoritou a současně skládáte a natáčíte moderní křesťanskou hudbu. Rozhodl jste se v životě dříve pro duchovní povolání, nebo pro dráhu muzikanta?

Co bylo dřív? Těžko říct. Maminka mě zapsala do hudební školy, když jsem byl v páté třídě. První ozvěny povolání jsem zaslechl také během základní školy, ale asi ještě o trošku dříve. Už tehdy ke mně přicházely první paprsky, že mě Pán volá.

Jak velký byl u vás krok od rozpoznaného povolání ke vstupu do řádu?

Důležitá pro mne byla osoba sv. Františka. Jednou, to už jsem vnímal, že se chci stát knězem, vysílala polská televize film o sv. Františkovi. Byl sice trochu pohádkový, ale pro mne to bylo první seznámení s ním a určitě to byla Boží vůle, že jsem film viděl. Začal jsem si kupovat františkánskou literaturu a také jsem začal navštěvovat sestry feliciánky, které mi půjčovaly kazety skupiny Fioretti. Tu tvořili bohoslovci od minoritů – právě tato hudba pro mě byla krásným pozadím vývoje mého povolání.

A proč jste se rozhodl pro minority, a ne pro jiný řád s františkánskou spiritualitou?

V mém rodném městě minorité nejsou, ale jsou tam františkáni. Když se dívám zpátky na ty roky, kdy mě Pán volal k minoritům, vidím, že opravdu řídil mé kroky. Dozvěděl jsem se, že blízko mého rodiště koncertuje během setkání mládeže na Kalwarii Pacławské právě skupina Fioretti. A tak jsem tam jel a seznámil se s minority. Zastavil jsem se v kapli Povolání a zrovna před ní minoritští novici hráli na kytary písně o sv. Františkovi. Tehdy jsme si na sebe ještě žádný kontakt nevzali. O pár měsíců později jsem byl v Krakově na exerciciích u jiného řádu, vešel jsem „náhodou“ do minoritské baziliky, abych si koupil obrázek se sv. Františkem, a vtom vidím své známé bratry. Bylo to jedno z těch neplánovaných setkání, skrze něž mi Pán ukázal cestu právě k tomuto řádu.

Bylo to tedy setkání skrze písně. Na co jste se vlastně učil hrát?

Chodil jsem hrát na trubku a k tomu ještě na klávesy. Ale známky jsem měl spíše průměrné.

Zmínil jste skupinu Fioretti, která byla shodou okolností i pro mne prvním kontaktem s moderní křesťanskou hudbou z Polska. Existovaly v Polsku podobné kapely ještě před pádem režimu?

Tehdy křesťanských skupin moc nebylo. Kromě Fioretti existovala skupina bohoslovců Michael a také Oratorium, ale to bylo jen takové zpívání s kytarou – sice upřímné, ale ne moc valné úrovně. Fioretti byli velmi známí a na jejich koncerty chodila spousta lidí.

Jakou jste studoval střední školu?

Touha vstoupit do řádu byla u mě tak veliká, že jsem chtěl chodit už na střední školu spojenou s řádem. Pocházím z Řešova na jihovýchodě Polska a škola, kterou vedli minorité, se nacházela v Lehnici, což bylo velmi daleko. Objevil jsem však zhruba osmdesát kilometrů od svého rodiště jinou školu, kterou vedli michaliči, řád, který se věnuje mládeži. V době studia jsem však s minority udržoval tak intenzivní kontakt, že mi na střední škole přezdívali Franek, František. Před maturitou jsem znovu intenzivně přemýšlel, zda je mé rozhodnutí správné, jestli se mám opravdu dát na duchovní dráhu. Jel jsem na pouť do Čenstochové a prosil Pannu Marii, abych dobře odmaturoval a abych se dobře rozhodl. A myslím, že jsem byl v obou věcech vyslyšen. V roce 1996 jsem složil maturitu a v srpnu jsem si šel „podat papíry“ a vstoupil do noviciátu.

Když jste přišel do semináře, tušil jste, že využijete své hudební schopnosti?

Je třeba si uvědomit, že seminář není určen k tomu, aby se zde bohoslovci věnovali svým koníčkům a zabývali se věcmi, které mají být v životě kněze nebo řeholníka vedlejší, jako je třeba hudba. Ale je to samozřejmě možné, zvlášť když i hudba může byt nástrojem, který může pomáhat knězi v pastorační činnosti. Nicméně když jsem vstoupil do semináře, nebylo mým cílem věnovat se hudbě. V prvním ročníku mi bohoslovec-varhaník jemně naznačil, že v semináři je málo varhaníků, a tak jsem se dozvěděl, že budu pravděpodobně požádán, abych to začal zkoušet na varhany. Nečekal jsem však, že se ode mne bude čekat něco víc. Až najednou členové skupiny Fioretti hledali někoho na klávesy a mně bylo nabídnuto, abych se stal jejich novým členem. Moc mě to překvapilo, protože hraju velmi obyčejně, nebo lépe řečeno, mám s hraním potíže. Ale prý tehdy v semináři nebyl nikdo jiný, kdo by se toho mohl ujmout.

Vím, že jste se začal podílet i na tvorbě skupiny.

Do té doby jsem složil jen jednu píseň. Jednou, když se mi nechtělo učit, jsem šel do zkušebny a zhudebnil jsem hymnus sv. Pavla o lásce. Pak jsem byl u vzniku jedné písně bratra Darka, o dva roky staršího než já. Od té doby jsme vždycky hráli spolu ve dvou, před sebou jsme odhalovali své hudební nápady a písničky, dělali jsme původní aranže. Pokaždé jsme se to snažili také natočit, alespoň pro sebe.

Předpokládám, že ze semináře jste nešel rovnou k nám do Česka.

Ne, byl jsem poslán do Jasła, malého města nedaleko mého rodiště. To se mimochodem moc často nestává, aby se bratr dostal blízko svého domova. Jednou jsem v Jasłe chodil po zahrádce a nějaký hlas v mém srdci mi řekl: „Příští rok tady už nebudeš.“ Překvapilo mě to. Ale o odchodu do Česka jsem uvažoval už dávno, vlastně od noviciátu. Tam s námi byli i dva Slováci a pár Čechů, kteří nám říkali, že v Česku je málo kněží a že je zapotřebí, aby tam přijeli kněží ze zahraničí. Když jsem byl v semináři, byli jsme se skupinou pozváni, abychom odehráli koncert na setkání mládeže na Cvilíně. Když jsem tam přijel poprvé, hned jsem se odvážil použít těch pár českých slov, která jsem se naučil v noviciátu od českých bratří. Rozhovory mezi cizinci jsou vždycky zajímavé a často i vtipné, a tady to pomohlo k vzájemnému sblížení mladých Poláků a Čechů. Pak jsem byl na Cvilíně ještě párkrát jako bohoslovec a lidé mi říkali: „Přijď k nám do Česka.“ Začal jsem nad tím uvažovat, ale ještě jsem nebyl rozhodnutý. Připomnělo mi to situaci, kdy Makedonci prosí sv. Pavla, aby přišel do jejich země a pomohl jim. Prosil jsem Pána, ať mi dá nějaké znamení. Je to můj nápad, abych odešel do Česka, nebo skutečně jeho vůle? Dlouho jsem čekal na Boží řeč, až nakonec Král začal mluvit, a bylo to velmi silné. Ztratila se pochybnost a na její místo nastoupila jistota. Po dvou letech jsem už byl v Česku.

Kde bylo místo vašeho prvního působení u nás?

Působil jsem nejprve v Jihlavě, kde jsem shodou okolností vystřídal bratra Darka, který se chystal na misie do Paraguaye. A po čtyřech letech jsem začal sloužit v Brně.

S Darkem Gaczyńským jste se potkali už v semináři v kapele Fioretti a znovu krátce v Jihlavě. Tam se tedy zrodila vaše aktuální kapela A&D?

Jednou, už v době, kdy se Darek chystal do misií, jsem za ním chtěl přijet do Jihlavy, abychom jako dříve natočili jen tak na kazetu své nové písničky. Mělo to být jenom pro nás jako vždycky. Ale Darek mi řekl, že mu jedna paní nabídla pomoc s nahráváním a že bychom mohli točit v opravdovém studiu. Bylo to studio Indies v Brně, kde pracuje zvukař Broněk Šmid. A tak jsme se do toho dali a natočili jedenáct písní. Vznikla amatérská nahrávka, na níž byla spousta chyb. Chtělo to také nějaký název kapely, a tak Darek spontánně vymyslel A&D podle našich jmen. Po roce jsme dostali stejnou nabídku, ale od jiného člověka, který do té doby vůbec nevěděl, že spolu hrajeme a že máme své písničky. Takže jsme opět mohli ve studiu natočit své skladby. Je to zajímavé, protože jsme to ani v jednom případě nevyhledávali. Přivedlo nás to k zamyšlení, zda nám tím Někdo nechce něco naznačit. Před třemi lety jsme se vrátili do studia Indies a natočili jsme tam – jak se říká – profesionální CD Transatlantik, na které jsme zařadili i několik starších písní s jejich charakteristickými motivy.

Název Transatlantic asi odkazuje na vzdálenost mezi vámi tady v Česku a vaším spolubratrem Darkem, který působí v Paraguayi. Na albu se však podíleli i další muzikanti – jednak z Polska, jednak Češi z okruhu SBM – Scholy brněnské mládeže.

Desku jsme začali natáčet před dvěma lety, kdy byl Darek už v Paraguayi, ale přijel na prázdniny do Evropy. Nahrávali jsme postupně v Česku a Polsku. Natočili jsme rytmický základ, potom jsme stihli ještě předtím, než se Darek vrátil na misie, natočit jeho zpěv a dál jsme už pracovali bez něj – Poláci a Češi.

Mne to vaše CD velmi příjemně překvapilo: nejen kvalitní hudbou, ale třeba i tím, jak profesionálně máte udělaný obal. Zkusme to však zobecnit. Čeho se dá podle vás moderní křesťanskou hudbou dosáhnout?

Obecně si myslím, že křesťanská hudba může někomu pomoci najít cestu k Pánu, ale na druhé straně hudba není to nejdůležitější. Možná si někdo myslí, že se zabývám jenom hudbou, ale to je spíš takový přídavek k práci, který po pravdě řečeno nezabere zase tolik času. Mám rád ticho a snažím se prohlubovat kněžskou spiritualitu a všechno, co je s tím spojené. Hudba je pro mne jednou z příležitostí, jak se podělit o svou zkušenost Boha a toho, co nosím ve svém srdci.

Jak vůbec jako polský kněz vnímáte české věřící? Co vás na nich překvapilo?

Především tady u vás vidím velkou zodpovědnost za církev a za kostel. Jezdím sloužit do Modřic, kde lidé běžně připraví kostel na pouť a udělají všechno, co je potřeba. Kněz do toho ani nemusí mluvit. Přál bych si, aby se i v Polsku takto lidé starali sami od sebe.

Jste často v kontaktu s mladými. Jací jsou podle vás mladí lidé v jedné z nejateističtějších zemí Evropy?

Především v nich vidím velký hlad po Bohu a nadšení z toho, že za ním jdou. Samozřejmě se setkávají se spoustou obtíží, ale modlitba a společenství jsou jejich silou.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay