Vícegenerační rodina je jako symfonie

Vydání: 2014/32 Vrácené skvosty zůstávají, 5.8.2014, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Doma

Dětský psycholog JAROSLAV ŠTURMA hovoří o obdarování, jímž je vícegenerační rodina pro své členy i pro celou společnost. Nezapomíná ani na praktická pravidla soužití nebo možná vztahová úskalí.

Dobře vyladěná vícegenerační rodina je funkčním a vzájemně se obohacujícím organismem. Záleží na respektu, toleranci a ochotě spolupracovat. Ilustrační snímek Jaroslav Hodík

Má vícegenerační rodina svůj smysl i dnes, kdy v řadě ohledů přebírá starost o naše zdraví, vzdělání či obživu stát?

Vícegenerační rodina je z mnoha hledisek přirozený fenomén, který obohacuje celou společnost. Úkolem prostřední, zralé generace je rodičovství v širokém slova smyslu a také ve zcela konkrétním významu předávání života a výchova dětí. Nejmladší generace představuje vývojový potenciál, možnosti, do nichž prozatím pouze investujeme, ale který se v příznivém případě zhodnotí v budoucnosti. Samozřejmým předpokladem je, že odrostlé děti v případě potřeby vrátí svým rodičům péči, kterou ti jim věnovali. To je základ sociální soudržnosti.

A generace prarodičů?

Prarodičů a dnes často i praprarodičů! Lidé starší generace jsou těmi, kdo v přenášení zkušeností a kulturních zvyklostí mezi jednotlivými generacemi představují pozitivní vzory, chytrost korigovanou zkušeností a přetavenou v moudrost, místo pravdy „padni komu padni“ pravdu laskavou a milosrdnou, místo ostrého posuzování a odsuzování spíše toleranci. To všechno pochopitelně platí v ideálním, modelovém případě.

A jak vypadá ideál vícegenerační rodiny a její funkce?

Představme si lidské generace žijící současně v prostoru jediné velké rodiny jako symfonii, v níž se uplatní různé tóny, i ty kontrastní, harmonizované do souzvuku. Tomu je ovšem zapotřebí se učit. Životem v úzké rodině jsou děti a vlastně všichni členové ochuzeni o tuto různorodou zkušenost, podporující schopnost být flexibilní, přizpůsobit se, tolerovat. Je to trochu podobné jako srovnání jedináčků s dětmi z vícečetných rodin: děti se zkušeností se sourozenci mají náskok v jedné důležité zkušenosti mezilidského soužití.

Jsou stejně jako vzájemné sdílení důležité vzájemné hranice?

Ovšem. Jednotlivé generace rodiny by měly mít svůj autonomní fyzický i psychologický prostor, aby mohly rozvíjet osobitost jednotlivých rodinných uspořádání. Měly by to být samostatné, ale navzájem se setkávající a spolupracující jednotky, jež by se měly vzájemně respektovat. Výhodou takto samostatně fungujících „generačních jednotek“ je pružná možnost spolupráce ve všech možných ohledech i ve vzájemné pomoci.

Které oblasti podpory se ukazují jako nejpotřebnější?

Ze strany rodičů vůči dospělým dětem je to například pomoc při hlídání potomků nebo i pomoc finanční. Je však nutné pohlídat, aby přispění prarodičů nebylo ze strany mladé rodiny vykoupeno závislostí a ztrátou vlastní svobody. Někdy je totiž takováto pomoc ošidná: prarodiče si tím mohou vynucovat právo do rodiny svých dětí zasahovat a mluvit. Přispění rodičů by tedy mělo být nabízeno bez postranních úmyslů (i těch nevědomých) a nezávislost mladé rodiny by měla být respektována.

Jak je to se společným bydlením mladé rodiny u rodičů? Může takové soužití fungovat?

Společné bydlení starší generace a mladých rodin je někdy z důvodů praktických a hmotných holou nutností. Bydlíme-li pohromadě, je dobré vnitřní prostor společného bydlení jasně strukturovat, jak „územně“, tak psychologicky, a vytyčit hranice, které budou obě strany respektovat. Proto je lépe, mají-li obě rodiny své vlastní finanční hospodaření, je-li jasně dohodnut podíl na nákladech na domácnost, je-li vytvořeno a respektováno soukromí obou stran. Vím-li, kde jsem tak trochu hostem a kde hostitelem, je snadnější spolupracovat, sdílet a navštěvovat se.

Je vzájemná pomoc a spolupráce v rodině vždy samozřejmostí, nebo by měly probíhat za určitých pravidel?

Veškeré služby, úkoly a pomoc by rozhodně neměly být ani z jedné strany nárokovány jako něco samozřejmého a povinného. Obě rodiny mají právo na svůj život. Případné potřeby jedněch i druhých by jistě měly být vzájemně sdíleny, vyjevovány, je však věcí svobodného rozhodnutí těch druhých, zda a v jaké míře mohou pomoci či vyhovět. A nemělo by to mít vliv na vzájemné vztahy.

Nejde o nároky, ale o možnosti. Třeba prarodiče nemohou nebo nechtějí převzít péči o vnoučata v požadované míře, zato možná sami nabídnou pomoc v takovém rozsahu, který považují za možný a přiměřený: ne třeba celodenní hlídání po několik dní v týdnu, nýbrž po dva půldny apod. Jsou samozřejmě mimořádné situace, jako nemoc či narození dítěte, které nejspíš nastolí podmínky pro větší angažmá. Rozhodně to však není povinnost prarodičů, ale jejich laskavost.

Je dobré si v rodině jasně vymezit jednotlivé role s jejich právy a povinnostmi a snažit se je nepřekračovat, nebo na tom při dobrých vztazích příliš nezáleží?

Namíchání rolí a jejich proporce se dějí zcela individuálně. Záleží na mnoha okolnostech: věk dětí, zdraví prarodičů, jejich pracovní a jiné aktivity… Platí Komenského myšlenka, že věci by měly plynout spontánně, bez tlaku a násilí, bez vynucování, obviňování a vzbuzování pocitů viny.

Jak tyto role nastavit při osamostatňování od rodičů po svatbě?

Při vzniku nové rodiny bychom měli dbát podobných pravidel, jako je tomu při jiných přechodových rituálech a krizích v životě člověka. Například dítě má nastoupit do školy tehdy, kdy je pro ni zralé, což také znamená, že je schopné se na několik hodin odloučit od rodičů.

Podobně existuje zralost pro manželství. Už v Písmu se hovoří o tom, že při uzavření manželství opustí každý z manželů své rodiče a vytvoří svazek jednoty se svým manželským partnerem. Každý z mladých manželů by tedy měl především psychologicky, ale co možná i materiálně a fyzicky stát „na vlastních nohou“, tedy nebýt závislý na svých rodičích (často to bývají zejména vazby mužů na matku). Taková závislost, a tedy nezralost je jednou z nejčastějších příčin konfliktů v manželství a rodiče mladých manželů udělají dobře, když se spíše stáhnou do pozadí. Prarodiče by rozhodně neměli ani podporovat vnoučata proti rodičům apod.
 
A co když prarodiče nesouhlasí s výchovnými praktikami svých dětí nebo dospělé děti naopak mají problém s novými partnery svých ovdovělých rodičů?

Respekt k rodině jiné generace by měl být velmi zřetelný, a to zcela jistě i tehdy, kdy se nám styl života či jednání těch druhých nelíbí. Je to zkrátka jejich úkol, jejich odpovědnost. To, co můžeme ve vzájemné lásce učinit, je své výhrady věcně sdělit – ovšem s jasným prohlášením, že je věcí druhých, co učiní, jak s tím naloží. To se týká výhrad prarodičů k výchově vnoučat nebo zase výhrad dětí k tomu, jak jejich starší rodiče utvářejí svůj život, do jakých vstupují vztahů.

Úkolem jedněch i druhých je mít se navzájem rádi: úkolem rodičů respektovat své děti včetně volby partnerů, kdy je výhrady možno vyslovit, ale vždy s respektem k rozhodnutí dítěte, a úkolem dětí malých i velkých je ctít své rodiče.
 
To ale může být někdy problém, je-li mezi očekáváním a realitou příliš velký roz-
díl.

Své rodiče snad dokonce, nejde-li to jinak, nemusíme mít citem rádi, ale ctít bychom je měli v každém případě, chceme-li, jak je psáno v Desateru, „být dlouho živi a aby se nám dobře vedlo na zemi“. Starší rodiče pro změnu nemohou nepřijmout partnera svých dětí třeba proto, že není věřící či neodpovídá jejich hodnotám. Dospělé děti v nové rodině by si pak neměly od rodičů vynucovat návštěvy či služby svým potřebám a nárokům. Každá generace by měla mít v rodině své důstojné místo a postavení.

Odkud podle vaší zkušenosti pramení nejobvyklejší roztržky či selhání mezi generacemi v rodinách?

Každá generace dnes nese své specifické břímě. Staří rodiče, pokud ještě mohou, jsou často na roztrhání a očekává se od nich aktivita ve prospěch mladých rodin, i když jejich zdraví již není pevné. Pokud už tak aktivní nejsou a trpí závažnějším oslabením, velice často se dostávají zcela mimo zřetel společnosti, trpí osaměním a nakonec bývají odsunuti do zařízení zdravotní či sociální péče. A střední, rodičovská generace, jež by měla být nejsilnější, opora společnosti i rodiny a obstaravatel zdrojů, je přetížená. Trpí buď přemírou práce, nebo jejím nedostatkem, zápasí o čas pro své děti, které se jako nejslabší součást systému nakonec dostávají na okraj. Volá se po budování kolektivních zařízení pro děti už od útlého věku, ač se dnes dobře ví, že tato zařízení jsou spíše pomůckou pro dospělé, aby se jim ulehčilo, než pro děti, které by si takovou formu péče ve své dětské fantazii nikdy samy nevymyslely.

Je však vůbec možné porozumění mezi generacemi, zvláště dnes, kdy se svět vyvíjí tak dynamicky a překotně jako nikdy předtím?

Není pochyb o tom, že vzájemné porozumění mezi generacemi je možné, ba nutné. Nemělo by jít o prostou toleranci, nýbrž o vzájemné vcítění, empatii, která začíná aktivací zrcadlících neuronů miminka vzájemným sdílením pohledů, hlazení a něžností mezi dítětem a matkou. Takto empaticky probuzená ratolest pravděpodobně bude mít v dospělosti větší šanci pochopit své stárnoucí rodiče a prarodiče a nenechá je odejít ze života bez osobní účasti a podílu na jejich osudu.

Tato schopnost vciťovat se a rozumět se přenáší v proudu života z generace na generaci a vytváří svět skutečně lidský, vskutku utvořený na míru lidským potřebám.

Může věřícím rodinám zkušenost jejich vlastního, leckdy nedokonalého vzájemného soužití otevřít prostor hlubšímu porozumění „obcování svatých“ a Boží lásce k lidstvu?

Pozitivní zkušenost z mezigeneračních lidských vztahů je fenoménem po výtce lidským, je možností a prostředkem předávání těch vlastností, které jsou specificky lidské, jako jsou empatie, intuice, komunikace či solidarita. Náboženství tento potenciál prohlubuje a uvádí v soulad s plánem stvoření, dává náboženským pojmům konkrétní podobu.

Vnitřní život Svaté Trojice je právě takovým kolotáním života ve vzájemně propojeném společenství úzce spjatých, a přece samostatných osob. Do člověčího chápání se pak tento božský předobraz promítá v podobě plynutí a předávání hodnot mezi generacemi, jež směřují k Bohu s cílem vplynout do něho na věčnosti.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory, Doma, Přílohy

Diskuse

Nároky na pevnou strukturu ba ritualizaci Michal 5.8.2014 21:17

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay