Většina studentů skončí s lopatou na poli

Vydání: 2014/39 Papež František v Zemi orlů, 23.9.2014, Autor: Alena Scheinostová

Uplynulý školní rok strávil VOJTĚCH BÍLÝ na karmelitánské misii ve středoafrickém městě Bozoum. K výuce biologie na tamní škole přibyla religionistika, tělocvik a francouzština, kurzy tanců pro děvčata z misijního sirotčince – a nakonec i krizová podpora, když se při prosincových bojích misie proměnila v improvizovaný uprchlický tábor.
 
 
Na skutečnou Afriku se Evropan nepřipraví. Musí se zažít na vlastní kůži. Snímek  archiv Vojtěcha Bílého
 
Jak se student z Plzně dostane do střední Afriky?
 
Afrika mě vždycky lákala, od dětství to byl můj sen. Nechtěl jsem ale „vyrazit na safari“, nýbrž proniknout do života Afričanů a konstruktivně se do něj zapojit. Narazil jsem na organizaci SIRIRI, která pomáhá ve Středoafrické republice svými projekty, a začal s ní spolupracovat. Jelikož umím francouzsky, překládal jsem pro ně články a korespondenci. Nakonec jsem se seznámil s jejími klíčovými partnery v SAR – italskými misionáři v Bozoum v čele s P. Aureliem Gazzerou – a domluvili jsme se, že k nim na deset měsíců přijedu pracovat jako dobrovolník.
 
Měl jsem tam působit jako učitel a vychovatel, a tak jsem půl roku předem shromažďoval středoafrické učební materiály a seznamoval se s osnovami. Měl jsem i záznamy z vyprávění misionářů, informace o očkováních… Věděl jsem dopředu snad všechno, co se dalo zjistit.
 
Ušetřila vám poctivá příprava kulturní šok po příjezdu?
 
To se ani nedá popsat jako šok. Byl to můj první živý kontakt s Afrikou a na to se člověk nepřipraví. Můžete načíst stovky knížek a vidět mraky dokumentů, ale realita bude vždy jiná. Ze začátku bylo nejhorší asi vedro a dusno. K tomu hned na letišti v metropoli Bangui strašný zmatek, kolem ozbrojení rebelové, všudypřítomná chudoba. Do dvou týdnů jsem si však našel svůj vlastní rytmus a trochu pronikl do tamního stylu života. Skutečná aklimatizace je nicméně mnohem delší proces.
 
Vedro? To je asi v Africe pořád…
 
Střídají se tu období dešťů a sucha. Co je to zima, jsem musel ve škole dost složitě vysvětlovat. Do Afriky jsem si pro všechny případy vzal i ponožky, ale skoro jsem je nepoužil. Když byla v prosinci na tamější poměry chvíli opravdu zima, oblékl jsem si ke kraťasům mikinu.
 
Bylo pro vás tamní jídlo hodně nezvyklé?
 
Naopak jsem měl sklony přibírat, i když v týdnech, kdy se kolem misie bojovalo, byly chvíle, kdy jsme neměli málem co jíst. Misie v Bozoum je italská, a tak se tam také po italsku vaří: bratři vyrábějí italské těstoviny, mají strojek na zmrzlinu. A když na nás někdy vzhledem k okolnostem padaly deprese, P. Aurelio nám udělal pizzu, aby nám zvedl náladu.
 
V jakých podmínkách se v misii žije? A nezávidí místní lidé misionářům jejich vyšší životní standard?
 
Misie v Bozoum funguje už přes třicet let, a tak je už dobře vybavená. Tudíž jsem měl vlastní postel, sprchu, splachovací záchod. Dobré zázemí je nutné k tomu, aby zde Evropan tak dlouho vydržel. Místní lidé žijí v chýších z hliněných cihel, se slaměnou střechou, myjí se někde venku za zídkou, za níž vykuku-
je hlava… Ale žádnou zlou krev vůči misionářům to nedělá. Afričané to berou tak, že my jsme ti běloši a máme to jinak. A když jsme jim nabízeli naše jídlo, stejně jim nechutnalo.
 
Proč se bozoumští misionáři zaměřují právě na vzdělávání dětí?
 
Školský systém převzali Středoafričané od Francouzů tak, jak ve Francii vypadal před padesáti lety. Od té doby se toho zde ve vzdělávání moc nezměnilo. V podstatě je školství úplně nefunkční. Velká část obyvatelstva je stále negramotná. Misijní škola v Bozoum je soukromá, funguje s podporou SIRIRI a českých dárců. Samozřejmě i tady leccos chodí „po africku“, ale učí zde poměrně dobří profesoři, dostávají slušný plat, děti mají dokonce počítačovou učebnu, některé ročníky i dostatek učebnic.
 
Jak si tyto děti představují svou budoucnost? Čím se chtějí stát?
 
Mají své sny. Nejčastěji řeknou, „já budu politikem“, ale myslí tím vlastně, „já chci mít peníze“, protože politici a funkcionáři v SAR spadají do systému úplatků a rozkrádání. Devadesát procent studentů skončí s lopatou na poli. I proto se tu od žáků ani moc neče-
ká.
 
Jsou afričtí žáci zlobivější než čeští?
 
Jsou hodně živí, temperamentní a neumějí se soustředit. Nejsou hloupí, ale nikdo je nevede k tomu, aby přemýšleli. Během studia se trochu vypracují, ale ty menší to opravdu nedovedou. Souvisí to i s jejich životní zkušeností: zájmová činnost tu neexistuje. Spíš se bude šestiletá holčička starat o dvouletého sourozence a nosit ho na zádech. Děti tu nemají ani hračky. Ty malé si hrají s odpadky, postaví si třeba vybité baterie do řady a shazují je mangem. Nebo honí klackem obruč od kola. Vyrábějí si autíčka ze starých plechovek. Největší hit je pak fotbalový míč.
 
Vraťme se ještě k nejvyhrocenějším okamžikům konfliktu mezi muslimskými protivládními rebely a místními lidmi na přelomu roku. Nenapadlo vás tehdy, zda by nebylo lépe z Afriky odjet?
 
Když okolo misie chodili ozbrojenci s nabitými samopaly, střílelo se a zabíjelo, samozřejmě jsme měli strach. Hlavně ze začátku konfliktu v listopadu byla situace nepřehledná – ozývaly se výbuchy, střelba, lidé utíkali jako mravenci… Nevěděli jsme, co se bude dít. Rebelové byli dost nervózní, očekávali jsme tedy, že nás napadnou. Když pak na misii našlo útočiště pět tisíc lidí z okolí, držel nás zase pocit zodpovědnosti vůči nim.
 
Takže nenastal jediný moment, kdy bych si řekl, že odejdu. Nebylo mým úkolem zajišťovat lidem bezpečnost nebo se starat o potraviny, nýbrž že jsem tam byl s nimi, hrál si s jejich dětmi, uklidňoval je. To, že jsem je v tom nenechal samotné, bylo podle mě nejspíš mnohem důležitější než celé moje učitelování.
 
Po vysídlení muslimů z oblasti jste nechal své studenty napsat „dopisy na rozloučenou“. O co šlo?
 
I studenti zažili spoustu strachu, někteří přišli o své blízké, jiní se museli srovnat s tím, že viděli své někdejší spolužáky běhat po Bozoum s mačetami. Zmizela celá třetina našich žáků. A ti zbylí se z toho potřebovali dostat. A tak jsem jim těmi dopisy chtěl dát příležitost. Byly to fiktivní vzkazy a mohli si sami vybrat pomyslného adresáta – nechal jsem zadání hodně volné, ať to napíšou, jak chtějí. Některé texty byly velmi kritické. Jiné se zase omlouvaly.
 
Dvě třetiny SAR jsou ještě okupované, stále se bojuje, slyšeli jsme i o masakrech a napadání jiných misií. Situace bohužel zůstává prakticky neřešená a stává se normou.
 
Někteří lidé popisují po návratu z chudších zemí znechucení konzumním životem Zá-
padu. Prožil jste něco podobného?
 
Taková zkušenost vám sice zamíchá hodnotami, ale určitě teď nechodím a neťukám si na čelo, jak že to tady v Evropě žijeme a co to řešíme za hlouposti. Věci tady doma jsou stejné, jako byly před mým odjezdem. „Moje Afrika“ a „moje Evropa“ jsou dva oddělené světy, které se neprolínají. Čímž nechci říct, že by se mě Afrika niterně nedotkla – naopak, jsem si vědom jiné zkušenosti. A jsem za ni vděčný.
 
Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory

Diskuse

Služba v boji, třeba jen pomocná, muže šlechtí Michal 23.9.2014 22:38
Pravidelně jsme informováni humila 23.9.2014 12:14
Re: Pravidelně jsme informováni Nyvlt 24.9.2014 10:38
Ale, ale. humila 25.9.2014 00:05
Re: Opravdu ??? Nyvlt 25.9.2014 09:01

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay