Veselý svatý Pippo Buono

Vydání: 2015/29 Papež ukončil nejnáročnější cestu, 14.7.2015, Autor: Zdeněk Jančařík

Rok 2015 je bohatý na kulatá výročí světců. Vedle Terezie Velké oslavil rovnou pětistovku její méně viditelný současník, ale rovněž mimořádný zjev – Filip Neri.
 
Příběh sv. Filipa Neriho se dočkal nedávno i filmového zpracování.Repro KT
 
Tento patron humoristů a neplodných žen, přezdívaný Římany „Pepíček Dobrotivý“ (Pippo Buono) a „il Santo“ (svatý), se narodil ve Florencii 21. července 1515. Nejen Florencie, ale celá Itálie se tehdy vzpamatovávaly z renesančního blouznění, které sice přineslo církvi veledíla světového umění (Leonardo, Michelangelo, Rafael), ale na druhé straně oslabilo církev nepotismem, obchodováním s odpustky a rozvolněním morálky především u vyššího kléru.
 
Reforma přichází zevnitř
 
Začátek 15. století zkrátka zastihl vysokou církevní hierarchii v nedbalkách. Po období renesančních papežů, kteří horlili pro humanismus, řeckou mytologii často znali lépe než katechismus a libovali si v bujných oslavách a v nádheře papežského dvora, nastupují na papežský trůn reformní pontifikové, kteří si však podrží některé nešvary svých předchůdců. Na církev se valí velká pohroma. Nejsou to už apokalyptický milenarismus Jáchyma z Fiore nebo husitské války, ale vystoupení Martina Luthera (1517), které bude znamenat nevratný rozkol západní církve na její severní, protestantskou část a jižní, katolickou.
 
Jako vždy v těžkých časech církve se objevují reformní postavy, které se pokusí o obnovu církve zevnitř, tedy vlastním obrácením a zvnitřněním. A právě v srdci západní církve, v samotném Římě, se probudí pro budoucí podobu církve tři klíčové postavy: Ignác z Loyoly, Filip Neri a vůdčí biskup Tridentského koncilu Karel Boromejský.
 
Po exerciciích, které byly součástí rekonvalescence zraněného Ignáce, se voják obrácený na víru vydal do Svaté země a po návratu založil v Římě Tovaryšstvo Ježíšovo. Ve stejné době se v témže městě na svůj velký úkol připravoval Ignácův současník, Florenťan Filip Neri. Svým způsobem byl také sólista, vedle sebe neměl žádného velkého učitele nebo světce, ke svému velkému úkolu se prokousal železnou vůlí a nezměrnou touhou. Renesanční Florencie ho děsila svým světáctvím, ze srdce toužil po něčem jiném – po radikální službě Kristu a jeho církvi. Po svém odchodu z Florencie se tam už nikdy nevrátil, a to ani na pohřeb svého otce.
 
Po krátké životní epizodě, kdy na dva roky odešel pomáhat svému strýci, obchodníkovi s látkami v Monte Cassinu, rychle pochopil, že ho to táhne jinam. Odešel do Říma a žil asketickým životem. Spával jen málo, žil z kousku chleba a ovoce, přes den chodil po bazilikách a modlil se za své povolání. Už tehdy začal kolem sebe shromažďovat chlapce, které vyučoval katechismu, četl jim z knihy anekdot a navštěvoval s nimi nemocné. Začal studovat, ale po třech letech studií zjistil, že ho věda svádí k pýše, a rozhodl se, že bude sloužit Bohu jako laik. Měl zvláštní charisma pro shromažďování lidí, především chudých. Svatý Ignác, jenž kolem roku 1540 pobýval v Římě, ho přirovnával ke zvonu na věži, který je mimo chrám a zve lidi k Bohu.
 
Otevřeme oratoř
 
V roce 1548 založil s dalšími zbožnými muži bratrstvo Nejsvětější Trojice, které mělo pečovat o poutníky. Po čase zbudovali dům a ten se stal vzorem pro další poutnická bratrstva, zvláště ve Svatém roce 1550. Ve třiceti šesti letech se Filip stal na naléhání zpovědníka knězem.
 
Mnozí lidé kolem Filipa pochopili, že v kostele, kde působil, vzniká něco zcela nového – oratoř, kde vane nový vítr Ducha. Při kostele San Girolamo della Carità vznikla živá komunita mladých lidí, ale i kněží, umělců, ba prelátů a mocipánů, kteří pochopili Filipův program „sloužit Pánu s radostí“. Byl tam prostor nejen pro modlitby, nová instituce sloužila duchovnímu prohloubení i osvěžení. Četlo se z vybraných knih, ať už z životopisů světců, z dějin církve, či z duchovní naučné literatury, ale vždy následoval komentář a dialog. Tento způsob vedl přítomné, aby se vyjadřovali, argumentovali, obhajovali vlastní názor. Později se také hodně zpívalo, pěstovala se hudba. Filip vždy tvrdil, že radost je součástí zdravé spirituality, že veselost není překážkou svatosti. Spontánně navazoval kontakty s vysoce postavenými osobami i s obyčejnými lidmi. Především měl rád mládež, s níž chodil do špitálů a vedl ji ke službě nemocným. Odmítal pocty a s typickým humorem se modlíval: „Pane, drž Filipa, nebo tě Filip zradí.“
 
Filipova oratoř zůstala za jeho života uzavřená v obvodu římských hradeb. I když papež Řehoř XIII. potvrdil založení kongregace Filipových oratoriánů, Filipova osobnost byla nezastupitelná a v církvi našla svou novou tvář teprve v otci a učiteli mládeže svatém Janu Boskovi.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma



Aktuální číslo 8 21. – 27. února 2017

Služba, která končí minikoncertem

Za nenápadnými dveřmi v zadní části kostela sv. Mořice v Olomouci se zvedá dřevěné schodiště. Toho, kdo se nezalekne občasného zhoupnutí na nějakém uvolněném stupni,…

celý článek


Plesy a veselí vystřídá půst

Plesové a masopustní veselí ve farnostech vrcholí o tomto víkendu. Osmá neděle v mezidobí je před postem tou poslední v zelené liturgické barvě. Na Popeleční středu…

celý článek


První měsíc Trumpovy vlády

V těchto dnech uplynul první měsíc od chvíle, kdy do Bílého domu usedl nový americký prezident Donald Trump. Jak se v novém úřadě uvedl?

celý článek


Hlavní je neztrácet motivaci

Česká populace stárne. Je také čím dál víc osamělá. Podle Českého statistického úřadu u nás žije asi půl milionu seniorů v jednočlenné domácnosti.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay