12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Věříš v Syna člověka?

13. 2. 2013

|
Tisk
|

Postní doba není liturgickou dobou s jedním tématem. Na počátku se zamýšlíme nad potřebou obrácení, do této doby vstupuje velmi starý impulz přípravy katechumenů na křest, a doba vrcholí připomínkou utrpení našeho Pána, aby nakonec vyústila v posvátné třídení, kdy doslova minutu po minutě a krok po kroku následujeme Ježíše Krista, našeho Spasitele, který pro nás trpěl, zemřel a vstal z mrtvých.

Vydání: 2013/7 Nový papež by měl být znám do Velikonoc, 13.2.2013, Autor: Stanislav Přibyl

Příloha: Postní doba

V ROCE VÍRY
Když v letošním roce prožíváme Rok víry, bylo by možná dobré, abychom i postní dobu zacílili na toto téma, tedy na víru.
Nabízí se nám, abychom spolu s katechumeny znovu prožívali svou cestu ke Kristu, abychom si ji lépe připomněli a osahali. Proto se budeme zamýšlet nad texty evangelia 3., 4. a 5. postní neděle ročního cyklu A, které se čtou právě při přípravě na křest.
Postní doba – sledujeme­li příběhy evangelia – začíná počátkem Ježíšova veřejného působení. Jako zlatou nit můžeme sledovat po celou dobu Ježíšovy veřejné činnosti snahu vzbudit v lidech víru v něj jako v Božího Syna.
UVĚŘIT V TESAŘE Z NAZARETA
Uvěřit v Ježíše Krista jako ve vynikajícího učitele nebo divotvůrce by nebyl až takový problém, ale uvěřit v tohoto tesaře z Nazareta jako v Syna Božího, to je skutečně velký úkol. V evangeliích se dočítáme, že vyznání víry v Božího Syna Ježíše je jako jakýsi refrén po velkých skutcích, které vykonal. Síla zázraků jakoby sráží na kolena a nejrůznější lidé vyznávají víru. Ale tato víra je ještě velmi slabá, více pod tíhou okolností než z přesvědčení. Asi tak, jak o tom slyšíme vyprávět v příběhu o Petrově vyznání: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“ (Mt 16,16). Ježíš odpovídá, co je důvodem tohoto vyznání. Není to Petrova víra, nýbrž Boží moc: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec.“ Právě na příkladu Petra, jenž je zmítán svou povahou i okolnostmi, který je s Ježíšem ochoten jít až na smrt (Mt 26,35), pokusí se Ježíše bránit (Jan 18,10–11), ale nakonec jej zapře, a to pod přísahou (Mt 26,69–75), vidíme křehkost víry. Jeho víra, kterou má posilovat své bratry, je velmi slabá (Lk 22,32). 
ČTYŘICET DNÍ NA POUŠTI
Ještě předtím, než Ježíš začne veřejně působit, odchází na poušť, kde se čtyřicet dní postí a kde přemáhá pokušení. Budeme o tom číst o první neděli postní (Lk 4,1–13). 
Po vzoru našeho Pána i my nastupujeme na cestu čtyřicetidenního postu, abychom se očistili. Očistili ode všeho, co je v našem životě zbytečné. Ale především abychom se očistili pro nové přijetí Pána Ježíše jako našeho Spasitele. Je přirozené, že se člověk v prostředí, kde žije, zabydluje. Ale nezřídka se nám stává, že se zabydlíme až příliš. To, co nás obklopuje, to, co máme, to, v čem se cítíme pohodlně, se z díla našich rukou pomalu stává bohem, a pro pravého Boha není už místo. Postní doba je dobou milosti, příhodným časem, kdy máme poznat, co je a není v našem životě důležité, dobou obrácení, kdy se máme odvrátit od bohů k Bohu jedinému a pravému. 
Stejně jako Ježíš procházíme trojím pokušením. Pokušením bohatství, moci a pýchy. Bohatství, které dělá dojem, že když máme svůj „pecen chleba“, cítíme se silní tak, že bychom Boha už vlastně ani nepotřebovali. Moc, která dělá dojem, že když máme na něco právo a nárok, cítíme se silní tak, že bychom Boha vlastně už ani nepotřebovali. Pýcha, která dělá dojem, že jsme velicí jako Bůh, takže bychom Boha už vlastně ani nepotřebovali.
Čtyřicetidenní půst po vzoru Ježíšově, i když v našich domácích podmínkách, čili ne mimo běžný život, nás má vyhladovět, abychom poznali, že chléb není všechno a že je Boží dar, že moc není všechno, ale že nechat si pomoci je Boží dar, že pocit vlastní velikosti není všechno, ale že je jen jeden Veliký, totiž Bůh. K němu můžeme vzhlížet, jeho prosit o pomoc, jeho následovat a tím překračovat svůj vlastní stín. V pokoře, slabosti a bezmoci je vlastně naše velikost. 
TO JE MŮJ VYVOLENÝ SYN
Takto očištěni můžeme nastoupit cestu následování Ježíše Krista. Bohužel, mnoho lidí tuto cestu nenastoupí, protože se nedokážou zbavit svých jistot a vydat do Božích rukou. Podobají se bohatému mladíku z evangelia, který nakonec smutně hledí za Ježíšem a jehož příběh končí (Mt 19,16–22). Kéž bychom my našli k tomu odvahu!
Můžeme se vydat postní dobou dál. Zastavení o druhé neděli postní jako by do postní doby ani nepatřilo. Spolu s Petrem, Jakubem a Janem stojíme na hoře Tábor a hledíme na Ježíše ve slávě, rozmlouvajícího s Mojžíšem a Eliášem. Je nám dobře a spolu s Petrem, který chce postavit na místě tři stany, aby zastavil čas a mohl zůstat, si přejeme i my, aby nám bylo v Ježíšově blízkosti dobře (Lk 9,28b–36). Ale evangelista říká: „Nevěděl, co mluví“ (Lk 9,33). Proč se tedy apoštolové s Ježíšem trmáceli na horu? Jen aby se potěšili a šli dál? I proto. Ale objevuje se opět naše zlatá nit postní doby: „Z oblaku se ozval hlas: „To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!“ (Lk 9,35). Namáhavý výstup na horu má posílit učedníky ve víře v Božího Syna.
SAMAŘANKA A UZDRAVENÍ SLEPÉHO
Takto můžeme pokračovat dál. V příběhu u Jákobovy studně hovoří Ježíš se Samařankou. Ta nakonec vypráví svým sousedům o Ježíšovi tak, že „mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy“ (Jan 4,39). „Té ženě pak říkali: ‚Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa‘“(Jan 4,42).
O týden později můžeme rozjímat o uzdravení slepého, který nebyl slepý proto, že by jej Bůh chtěl potrestat, nýbrž proto, že se „na něm mají zjevit Boží skutky“ (Jan 9,3). A na konci příběhu je opět refrén, který se vine celým Ježíšovým veřejným působením: „Věříš v Syna člověka?“ „A kdo je to, Pane, abych v něho uvěřil?“ „Viděls ho: je to ten, kdo s tebou mluví.“ Uzdravený slepý odpověděl: „Věřím, Pane,“ a padl před ním na kolena (Jan 9,35–38). Smyslem uzdravení slepého nebylo jen jeho fyzické uzdravení, nýbrž právě toto duchovní prohlédnutí a vyznání víry.
A týden před pašijovou nedělí se v rámci přípravy katechumenů na křest čte evangelium o vzkříšení Lazara (Jan 11,1–45). Od zjevení ve slávě přes uzdravení nevyléčitelně nemocného až po vzkříšení mrtvého. Ježíš své zázraky stupňuje. Ale refrén zůstává stejný: Ježíš: „Tvůj bratr vstane.“ Marta: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš: „Já jsem vzkříšení a život… Věříš tomu?“ Marta: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ (Jan 11,23–27).
PŘED BRANAMI VELIKONOC
O týden později stojíme před branami Velikonoc. Postní doba pomalu končí, přechází do velikonočního tridua a vyúsťuje v radostné velikonoční ráno.
Pašije jsou dojemným příběhem o utrpení Ježíše Krista pro naši spásu a bude jistě dost příležitostí o nich popřemýšlet. Já sám si každoročně dopřávám ten duchovní luxus, že jedu buď do Drážďan, nebo do Prahy na Bachovy pašije. Letos to budou Pašije Janovy v pražském Rudolfinu. A hlavně se poprvé v životě dostanu do Svaté země!
V bohatství pašijových událostí a různorodostí charakterů se ale nemůže ztratit prvek, který nazývám zlatou nití postní doby, totiž vyznání víry. Fakt, že je Ježíš nazýván Božím Synem, je důvodem jeho smrti: „Ty jsi tedy Boží Syn? Odpověděl jim: „Vy správně říkáte, já jsem!“ (Lk 22,70). Fakt Božího synovství byl důvodem k posměchu: „Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je­li Mesiáš, Boží vyvolený!“ (Lk 23,35). A nakonec jako epilog přichází vyznání víry setníka pod křížem: „To byl opravdu Syn Boží!“ (Mt 27,54).
Avšak pašijové události nejsou posledním slovem. Poslední slovo má Bůh, Pán života a smrti. Ježíš vstává z mrtvých – a to je jádrem křesťanské víry a důvodem naší naděje. Pro mě je tečkou za velikonočními událostmi vyznání „nevěřícího“ Tomáše: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 20,28). Tato tečka však neslouží k tomu, aby příběh ukončila. Dějiny spásy, dějiny víry v Boha, dějiny naší budoucnosti se pouze nadechnou a pokračují dál, aby nakonec vyústily v píseň Beránkovu, v konečné Amen a Aleluja.
JEŽÍŠŮV ŽIVOT: NEUSTÁLÁ VÝZVA K VÍŘE
Ale vraťme se na startovní čáru, na začátek postní doby. Zkusme v Roce víry pohledět na Ježíšův život jako na neustálou výzvu k víře. A je­li postní doba dobou obrácení a nového začátku, obnovme svou víru. Proto abychom mohli i my s apoštolem Tomášem nakonec pokleknout a s pokojem v srdci před Pánem „kapitulovat“, ale abychom také později dokázali obhájit před těmi, kdo se nás budou ptát po „důvodech naší naděje“ (1 Petr 3,15).
K postní době, jak už jsem zmínil, patří předsevzetí. Možná by bylo dobré, abychom šli trochu do hloubky, pod povrch věcí. Od internetu ke knize, od televize k popovídání si s druhými, od románu k evangeliu. Od rádia a cédéček ke zpěvu. Od rozhovoru k modlitbě, od diety k postu, od šetření k almužně. Od okouzlení Kristem k víře v něho. 
Vstaňte, pojďme! 
P. STANISLAV PŘIBYL, 
litoměřický generální vikář
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou