Velký církevní třesk v Čechách

Vydání: 2010/11 Politické procesy 50. let, 10.3.2010, Autor: Jaroslav Šebek

Příloha: Perspektivy

Před devadesáti lety se z reformního proudu českého katolicismu zformovala Církev československá, což byl jeden z výsledků krize, v níž se církev po první světové válce ocitla. Radikální proměna náboženských poměrů měla vliv nejen na duchovní situaci, ale promítla se i do vztahu církve a společnosti. Vedle negativních dopadů však odstartovala proces spirituální obnovy, který přispěl k revitalizaci církevního života.

Někdy se zjednodušeně uvádí, že příčinou tehdejších problémů byla bezvýhradná loajalita církevních představitelů k Habsburkům až do posledních dnů jejich panování, tedy úzké propojení trůnu a oltáře. To však postihuje jen část pohnutek, které vedly k rozchodu velké části české veřejnosti s katolicismem.

Důvody krize

Příčin, které spustily tehdejší krizi, bylo určitě více. Některé měly obecnější charakter a souvisely s celkovým vývojem církevních poměrů v Evropě na přelomu 19. a 20. století. Mezi ně bezpochyby patřil vliv modernismu, tedy snahy části teologů změnit církevní život a přizpůsobit ho požadavkům moderní doby a vědeckým poznatkům. Proti tomu vystoupil papež Pius X., který považoval mnohé modernistické tendence za ohrožení katolické věrouky. Zastánci modernismu se dostali do konfliktu s církevní hierarchií i v českých zemích. Byli mezi nimi i někteří iniciátoři reformního úsilí po roce 1918. Vedle toho však měla dlouhodobě nešťastný vliv instrumentalizace náboženství k politickým cílům, jak ji praktikovala vídeňská vláda. Na úpadku církevní morálky se podepsaly i důsledky první světové války, která rozvrátila hodnotový řád v řadě evropských zemí a podnítila zde radikální proticírkevní nálady, jak se o tom zmiňuje i papež Benedikt XV. v dopise arcibiskupu Kordačovi z ledna 1920. Do „velkého církevního třesku“ v poválečné republice se promítla i ryze česká specifika. Reformní hnutí totiž usilovalo o zohlednění národních zájmů i v náboženské sféře. Odmítavý postoj Říma posílil vedle požadavků zástupců hnutí také prudký nárůst politického vlivu levice. Důvody v odklonu od víry otců spočívaly rovněž v neutěšeném stavu katolické církve na přelomu 19. a 20. století, charakterizované často duchovní vyprázdněností a povrchností. Kněží se často zabývali spolkovými nebo politickými záležitostmi a na praktickou pastoraci ve farních obcích zbývalo jen málo času (výrazná společenská angažovanost kněze byla jedním z důsledků josefinismu). Katolická církev již před první světovou válkou ztrácela postupně vliv ve významných sociálních skupinách, zvláště mezi dělnictvem, které ve stále větší míře inklinovalo k marxistickému materialismu. Ústup z pozic však vykazovala i ve středních vrstvách a v intelektuálním prostředí. Část věřících se k církvi již tehdy hlásila spíše z důvodů udržení společenského postavení a považovala svou konfesní orientaci za ryze formální akt (matrikový katolicismus).

Konflikt tradic

Nepřehlédnutelný byl rovněž vliv historických tradic. Hlavními ikonami českého národního hnutí se v průběhu 19. století stávaly osobnosti spojené s husitstvím a reformačními tradicemi, zejména postava náboženského reformátora Jana Husa. Toto prostředí ale Husa primárně nevnímalo jako náboženského reformátora, nýbrž jako patriota, jemuž šlo v jeho zápase za pravdu o zájmy národa. Tak se stal symbolem boje proti klerikalismu. S takto konstruovanými obrazy z národní minulosti pak souvisela i tendence k marginalizaci katolického vlivu při utváření národní identity. Tento střet tradic byl citlivě reflektován i Svatým stolcem. Řím spatřoval důležitou příčinu poválečných problémů také v silném vlivu protestantského a pozitivistického dějepisectví, jemuž nebyli schopni katoličtí historici čelit. Z výkladu národní historie proto vycházela katolická církev v temných barvách. Podle zpráv prvního nuncia v Československu Clementa Micary (1879–1965) byla rétorika části prvorepublikových politických a intelektuálních elit volajících po tom, aby byla církvi omezena práva a odňat majetek, daleko nebezpečnější než odchod necelých tří stovek duchovních do nově vzniklé národní církve. Konflikt různých tradic neskončil jen církevním schismatem v roce 1920, ale v malé či větší míře se odehrával skoro v každém českém městečku a souvisel i se zaváděním či odbouráváním státních svátků. V historické paměti asi nejvíc utkvěl konflikt s papežským nunciem Marmaggim v souvislosti s oslavami Husova svátku v létě 1925, vedoucí k diplomatické roztržce mezi ČSR a Svatým stolcem. Jako v tavicím tyglíku se z těchto přísad postupně vytvářela dost výbušná směs. Naplno pak explodovala po vzniku samostatného státu a vedla k masivnímu exodu z církevních řad. Jen během prvních tří poválečných let odešlo z římskokatolické církve přes milion českých věřících – v průměru tedy víc než patnáct procent. Přitom většina těch, kteří církev opustili, zůstala bez vyznání (situaci zachraňovala Morava a čeští Němci).

Hledání východisek

Prvotní reakcí na složitou poválečnou pozici katolické církve bylo velmi opatrné hledání vhodných biskupských kandidátů, především do Prahy. Absence vedení arcidiecéze po odchodu Paula de Huyna totiž dále posilovala odvahu reformátorů. O nominacích rozhodovaly většinou zkušenosti s duchovní správou, Řím ale kladl důraz také na intelektuální rozhled. Volba na obsazení pozice arcibiskupa v československé metropoli nakonec padla na Františka Kordače. To, že se misky vah přiklonily k jeho osobě, bylo podle zpráv vatikánského zástupce dáno tím, že pocházel z prostých sociálních poměrů a českou veřejnost nedráždil aristokratickým původem. Na Moravě byla situace jednodušší, protože po vynucené rezignaci kardinála Skrbenského v Olomouci byl na jeho místo jmenován Antonín Cyril Stojan, známý propagátor cyrilometodějského duchovního odkazu (je zajímavé, že mezi vážnými kandidáty byl například i lidovecký předseda Šrámek), a po jeho smrti se stal jeho nástupcem Leopold Prečan. Oba však důsledně hájili národní zájem, což v počátcích komplikovalo česko-německé vztahy. Prudký náraz v podobě rozdělení církve přispěl k hledání způsobu, jak nepříznivý stav zvrátit a oživit náboženský život. Dnešním jazykem bychom řekli, že církev se musela učit hledat odpovědi na znamení doby. Arcibiskup Kordač vnitřně souzněl s představami papeže, který usiloval o zkvalitnění vzdělávání kněží i laiků, aby dokázali obhájit věrouku v konfrontaci se sekulárním světem. Shoda mezi Vatikánem a novou hierarchií panovala i v tom, že model výchovy kněží z doby monarchie je třeba opustit, adepti kněžství se měli více věnovat studiu dogmatiky a morální teologie. K posílení církevní vzdělanosti přispěla i činnost některých řeholí. Cílem snah bylo vytvoření katolické elity, která se měla stát zdrojem spirituální i vzdělanostní obnovy dalších katolických vrstev. Díky tomu se probouzely i nové pastorační aktivity, například prosazování idejí Katolické akce do života farností.

Německý model

Dramatické podoby nabyly důsledky poválečné protikatolické vlny především v českém prostředí. Vznik a osudy Církve československé ponechme nyní stranou a zaměřme se na prostředí českých Němců. Němečtí katolíci měli již před válkou podobnou zkušenost s hnutím „Los von Rom“ („Pryč od Říma“). Spouštěcím mechanismem se stala jazyková nařízení na jaře 1897 zrovnoprávňující češtinu jako úřední jazyk. Církevní kruhy tento krok podpořily, protože ho chápaly jako cestu k udržení nadnárodního charakteru monarchie. Poté však byly obviňovány ze spolčení proti německému národu a z nadržování Čechům a věřící byli vyzýváni, aby přešli k protestantismu. Toto hnutí obsahovalo i silné prvky všeněmectví, protože přestup k „německé víře“ byl chápán i jako přimknutí se ke státu evangelických Hohenzollernů. Germánskou mytologii dokonce přenášely i do interpretace katolických svátků, například Letnic. Hnutí dosáhlo největší intenzity v letech 1899–1901. Část věřících přestoupila k evangelickým církvím a část se stala součástí starokatolické církve (ta měla jedno z center v severočeském Varnsdorfu). K výraznějšímu přerýsování konfesních poměrů však nedošlo (uvádí se, že vystoupilo jen kolem šestnácti tisíc věřících). Toto hnutí však především přispělo k rozšíření idejí německého nacionalismu ve velké části Rakouska i mezi Němci v českých zemích. Němečtí evangelíci byli navíc velmi silně národnostně orientováni i v době existence československého státu. Někteří jejich faráři byli dokonce vysoce postavenými funkcionáři nacionalistických spolků. Významné dopady však mělo toto hnutí i na německé katolíky, kteří museli v rámci obranného boje nastolit otázky duchovní obnovy o něco dříve než čeští souvěrci. Požadavky modernizace církevního života se však i zde často prolínaly s nacionalismem. Tyto skutečnosti se pak mezi válkami odrazily i ve směřování části sudetoněmeckých katolických mládežnických organizací k národním myšlenkám. Ty zesílily hlavně ve třicátých letech, když na politickou scénu razantně vstoupila Sudetoněmecká strana. Tehdejší pražský arcibiskup Karel Kašpar se po Henleinově vítězství ve volbách v roce 1935 dokonce obával toho, že mladí němečtí kněží, horující pro prolnutí víry a národních idejí, spustí další pokus o vznik národní církve.

Výzva pro odborníky

Fenomén dramatického vývoje náboženských poměrů po první světové válce představuje nepochybně velkou výzvu i pro teology, historiky a další odborníky i dnes. Zároveň může sloužit jako poučení, že pokud se problémy donekonečna zametají pod koberec, zákonitě přijde čas, kdy vyhřeznou ven a jejich řešení bude mnohem obtížnější.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay