Velkou rodinu jsme vždycky chtěli

Vydání: 2015/7 Týden manželství. Aby vztah vydržel, 10.2.2015, Autor: Jiří Gračka

Za rodinu s největším počtem školou povinných dětí ve Španělsku bývají označováni manželé PICH-POSTIGO z Barcelony a jejich patnáct potomků. Do naší vlasti přijel pár představit svou knihu o radostech rodinného života.
 
Po velké rodině jsme vždy toužili, říkají španělští manželé. Snímek archiv rodiny Pich-Postigo
 
Můžete přiblížit svou rodinu?
 
Rosa: Můj manžel pochází ze čtrnácti sourozenců a já ze šestnácti. Celkem se nám narodilo osmnáct dětí – devět chlapců a devět dívek. Když přišla na svět nejstarší dcera, měla problémy se srdcem a lékaři nás varovali, že se dožije jen tří let – to se nakonec zcela nevyplnilo. Druhé dítě nám zemřelo, když mu bylo půldruhého roku, a třetí ve věku deseti dní. Lékaři nám tehdy říkali: „Další už byste mít neměli, jinak také zemřou.“ Všechno ale nakonec dopadlo jinak a dnes je tu s námi patnáct dětí. Nejmladšímu je pět a nejstaršímu jednadvacet let.
 
José: Před dvěma lety zemřela jako dvaadvacetiletá ta nejstarší, která se původně neměla dožít třetích narozenin. Osm našich dětí se narodilo se srdeční vadou. Dvě se uzdravily, tři zemřely a tři mají za sebou několik operací a berou léky, ale žijí a jsou spokojené. Ty tři, které už zemřely, nám z nebe velmi pomáhají a cítíme, jak nás podporují, když se za něco modlíme.
 
Oba pocházíte z početných rodin. Nenastala ve vašem životě chvíle, kdy jste si řekli: Ne, tolik dětí já nikdy mít nechci?
 
Rosa: Často k nám domů chodí novináři a pokládají našim dětem podobnou otázku: „Líbí se vám žít ve velké rodině, chcete v dospělosti založit také takovou?“ A všechny děti na to odpovídají: „No jasně, s velkou rodinou je velká zábava.“ Je pravda, že najít si chvíli klidu není v početné rodině jednoduché, ale všechen ten ruch nám vlastně vyhovuje.
 
José: Vážně jsme se touto otázkou museli zabývat tehdy, kdy se nám narodily nemocné děti a bylo třeba se rozhodnout, jestli opravdu chceme mít další. Ale po velké rodině jsme oba vždy toužili.
 
Lidé, kteří ve velké rodině vyrůstali, si přitom neodnášejí vždy jen dobré vzpomínky. Mluví o tom, že jim chybělo soukromí, nedostávali věci, které měli jejich kamarádi… Co děláte pro to, aby se vaše děti necítily podobně?
 
Rosa: Společnost je dnes velmi materialisticky založená a klade se důraz na jedince. Lidé jsou sobečtí, pořád chtějí nové věci a zdůrazňují sami sebe. My dětem odmalička vštěpujeme, že důležité je umět se rozdělit. Neučíme je závislosti na značkových věcech a ony chápou, že štěstí spočívá v tom, být s druhými.
 
José: Je ovšem potřeba jim to umět vysvětlit. Každý den se setkáváme při jídle kolem stolu a tehdy je příležitost k rozhovoru o všech problémech, které v životě přicházejí. Občas pochopitelně mají námitky a trvají na svém, ale důležité je uvést rozumné důvody. Často nám pomáhají jejich starší sourozenci, kteří si těmito věcmi prošli.
 
Jak se vám daří zapojovat je do péče o domácnost nebo o mladší sourozence?
 
Rosa: Děti jsou rozdělené do párů, kdy je starší odpovědný za mladšího. Rodiče nemůžou řešit všechny jejich drobné starosti, běžet s jedním kupovat sešit a druhému hledat zatoulanou botu. Starší sourozenec to s ním dokáže vyřešit stejně dobře. Necítí to jen jako nepříjemnou povinnost – zároveň mezi oběma vzniká zvláštní přátelský vztah.
 
José: Ostatní práce v domě jsou rozdělené tak, aby každý dělal něco, ale nikdo toho neměl příliš. Jeden nakupuje chleba, druhý věší prádlo, třetí prostírá stůl.
 
Tyto páry staršího a mladšího sourozence jsou pevně dané, nebo se časem mění?
 
Rosa: Mohou si sami vybrat, s kým budou ve dvojici, a pokud se chtějí vyměnit, vymění se. Tento systém se jim velmi líbí – pro menšího funguje starší sourozenec jako vzor a ti starší zase mají radost, že mohou mladší vést, pomáhat jim a učit je.
 
Zároveň je ale třeba, abyste se svým dětem jednotlivě věnovali i vy jako rodiče. Jak je možné si na všechny najít čas?
 
Rosa: Například jsem doma v době, kdy děti postupně přicházejí ze školy. Tehdy mám na každé z nich alespoň chvíli času. Zároveň je potřeba hledat další chvilky, kdy se každému z nich věnovat – zvlášť když vidím, že má problém, něčím si prochází.
 
José: Vždy v sobotu dopoledne hrávají ve škole fotbal, každý z nich je v týmu podle věku a my se snažíme aspoň na malou chvíli být na každém ze zápasů, kde hrají. Je to detail, ale děti tak vidí, že nám na nich záleží, a to velmi posiluje vztah s každým z nich.
 
Zdálo by se, že při péči o tolik dětí nemají rodiče čas jeden na druhého. Dokážete si ho najít?
 
José: Pevný vztah mezi rodiči poskytuje dítěti tu největší životní jistotu, a právě proto nesmí nastat, že se potomkovi věnuje přílišná pozornost na úkor rodičů. Mimo jiné to platí o intimním životě manželů. Poznali jsme mnoho párů, které spí s dítětem v jedné posteli. To ale nejde! I maličké musí mít svou postel. Jistě, dokud se kojí, může být v ložnici spolu s rodiči, ale ve vlastní posteli. A když z kojeneckého věku vyroste, má mít vlastní pokoj.
 
Rosa: Děti dokážou být velmi sobecké a dožadovat se pozornosti víc, než je zdrávo. Není ale jiná možnost, než jim to sdělit, trvat na tom, že tohle je chvíle vyhrazená pro partnera, a ne pro ně.
 
Pojďme se podívat na otázky ekonomické. Živit tak početnou rodinu jistě není snadné.
 
Rosa: Lidé se domnívají, že velká rodina utratí hodně peněz, ale není to pravda. Nejbohatší rodiny jsou ty, které žijí ze srdce, a nezáleží na tom, kolik mají peněz. Štěstí spočívá v tom, dávat se druhým, a ne hromadit věci.
 
José: Je přirozené, že v početných rodinách se spousta věcí používá víckrát. Jedna z našich dcer má například každý rok v létě za úkol sehnat od kamarádů a spolužáků použité učebnice a vygumovat z nich všechny vepsané odpovědi. Je to pracné, ale v novém školním roce tak děti mají učební materiály zadarmo.
 
Přesto je řada věcí, které je třeba kupovat znovu nebo pro každého zvlášť, zejména jídlo.
 
José: Obejdeme se bez sladkostí a dalších pochutin, které děti dostávají jen při oslavách, a vždy kupujeme to nejlevnější, neznačkové jídlo. Jiným z úkolů, které naši potomci mají, je koupit chleba. V okolí našeho domu je několik pekařství, my ale nakupujeme výhradně v obchodě vzdáleném patnáct minut cesty, protože tam mají chleba nejlevnější. Ušetříme tak dvacet centů na jednom bochníku, což při naší spotřebě znamená zhruba pět set eur za rok (cca 13 tisíc Kč – pozn. red.), a to už je hromada peněz.
 
Pro každé z dětí tento úkol začíná, když dosáhne pěti let. Každé ráno jde jedno z nich se mnou a Rosou, když jdeme na mši, v pekařství nakoupí chleba a samo se vrací domů. Zároveň je to vychovává k odpovědnosti, protože musí vstát o půl hodiny dřív, a kdyby nevstaly, budou všichni jejich sourozenci o hladu.
 
Dostávají vaše děti kapesné?
 
Rosa: Ne, nedostávají. Před několika lety jsme dospěli k rozhodnutí, že jim peníze dávat nebudeme. Doma mají jídlo i vše potřebné, a jestliže si chtějí koupit sladkosti nebo jít s kamarády do kina, mohou pracovat – třeba doučovat spolužáky nebo doprovázet malé děti do školky.
 
José: Nejdříve jsme jim určitou, i když nízkou sumu dávali, ale se světovou ekonomickou krizí, která Španělsko zasáhla velmi silně, to už nebylo možné.
 
Pomáhá vám stát?
 
José: Před začátkem krize vyplácel malou částku do tří let věku každého dítěte, teď už nedává vůbec nic.
 
Rosa: Jedinou výhodou je sleva na cestování, ale jen vlakem, v jiných dopravních prostředcích neplatí.
 
Dostávají děti také dárky – na Vánoce, k narozeninám či jmeninám?
 
José: Jen na Vánoce, respektive na svátek Tří králů, jak je ve Španělsku zvykem. K narozeninám už nedostávají nic. Místo toho vždy uspořádáme hostinu pro oslavence a jeho spolužáky a jejich rodičům napíšeme, že nejlepším dárkem je, když jejich dítě na oslavu přijde. Oslavenec má radost, že může být s kamarády, ukázat jim náš dům, seznámit je s námi a se svými sourozenci. Zároveň to děti učí žít prostě, bez hmotných věcí – tato prostota dnes lidem velmi chybí.
 
Jak je to s výchovou ve víře? Je těžší předávat ji tolika dětem najednou?
 
Rosa: V početných rodinách je nejdůležitější dobře vychovat první a druhé dítě, ty pak slouží jako vzory pro ostatní. To platí i v náboženství. Děti musí především vidět, že rodiče a také jejich starší sourozenci svou víru žijí. Společně se například každý den před večeří modlíme růženec a vkládáme do něj spoustu konkrétních věcí: zítřejší fotbalové utkání, školní povinnosti, problémy rodičů v práci…
 
José: V sobotu a neděli chodíme společně na mši a vždy si sedáme do první řady. Děti se pak lépe soustředí, protože vidí, co se u oltáře děje. Těm menším se zároveň snažíme vše vysvětlovat. Při výchově ve víře nám pomáhá i to, že tři z našich dětí zemřely a další jsou nemocné. Snažíme se jim na tom ukázat, jaký smysl má utrpení a že člověka přibližuje Bohu.
 
Opakovaně se zmiňujete o smrti svých dětí. Jak těžké pro vás bylo se s ní vyrovnat?
 
Rosa: Když má člověk víru, vidí věci jinýma očima. Není sice schopen pochopit, proč musí mladí manželé přijít o dvě maličké děti, ale přijme to.
 
José: Smrt každého dítěte pro nás byla velmi těžkou zkušeností, ale nikdy jsme neztratili naději, protože víme, že smyslem utrpení je sjednotit se s Kristem. Bůh na nás vložil tyto kříže, aby nás přiblížil k sobě. Pro děti to navíc znamenalo konec trápení, která kvůli nemoci a operacím prožívaly, a začátek života u Boha. S tímto vědomím nacházíme v srdci pokoj.
 
Vaše kniha nese název „Jak být šťastní s 1, 2, 3… dětmi“. Dalo by se na to odpovědět jednou větou?
 
Rosa: Lidé si myslí, že rodina znamená povinnosti a nepříjemnosti – vstávat k dětem uprostřed noci, věnovat se jim, když jsou nemocné… Tajemství spočívá v tom, rozhodnout se, že se z času stráveného s rodinou budeme těšit. Je tisíc důvodů, proč bychom mohli naříkat, ale my naříkat nebudeme a chceme si ten čas užít. Ne tehdy, až vyhrajeme v loterii nebo budeme moci cestovat. Ne – teď a tady, doma a se svou rodinou.
 
José: Aby člověk mohl být šťastný, musí se umět darovat druhým.
 
 
 
Manželé José María Postigo a Rosa Pich-Aguilera žijí v Barceloně a vychovávají patnáct vlastních dětí. José pracuje jako konzultant a zároveň pomáhá v rodinné firmě vyrábějící sušenou šunku. Rosa se zabývá marketingem a oba pracují z domu. Do ČR přijeli na pozvání občanského sdružení ProFamilia, aby zde vedli kurz pro moderátory rodičovských a manželských programů tohoto sdružení a zároveň představili český překlad knihy „Jak být šťastní s 1, 2, 3… dětmi?“, jejíž autorkou je Rosa.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory

Diskuse

Svět který funguje, stejně Michal 10.2.2015 22:03

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay