Velikonoční příchod Ježíše je radostnou oslavou života

Vydání: 2005/13 Velikonoce, 19.4.2005

Velikonoční vajíčko, kraslice, pomlázka, zajíček, beránek, kříž nebo svíce jsou symboly, které k velikonoční tradici nerozlučně patří. Děti tyto symboly malují ve školkách i ve školách. Na stůl či za okno aranžujeme figurky, ať už z čokolády nebo jinak vyrobené, na okenní tabule lepíme obrázky a ve sladké podobě si je dáváme jako dárečky pro radost. Doma malujeme vajíčka, chodíme s pomlázkou, pečeme beránka nebo zajíčka a slavnostně si na všem pochutnáváme na Boží hod velikonoční nebo na velikonoční pondělí. Jaký to vše má ale význam? Proč tyto symboly používáme, co pro nás znamenají nebo mohou znamenat? Jak blízko mají ke křesťanství?

Vajíčko Je mnoho výkladů, proč je vajíčko spojováno s Velikonocemi, rozhodně to má svou dávnou tradici.

Vejce odnepaměti symbolizovalo zárodečný chaos, ze kterého vznikl svět, znamenalo životní sílu, narození, nesmrtelnost, návrat jara a díky skořápce i pocit bezpečí. Tento jeho význam najdeme už v řecké mytologii. Také Židé podávají pečené vejce „betzab“ při velikonoční hostině, protože jim připomíná jarní oběti v jeruzalémské svatyni. Vejce nacházíme – už před křesťanstvím – také při pohanských oslavách jara.
Vajíčko v sobě „cosi“ skrývá, je proto jako zamčený hrob. V tom hrobě je ale ukryt život. Vzhledem k tomu, že vejce obsahuje zárodek života, bylo již odpradávna symbolem plodnosti, úrodnosti, života a vzkříšení – v předkřesťanských dobách bylo někde dokonce dáváno do hrobu k mrtvému. Právě pro tato hlediska je vejce zřetelně symbolicky spojené se zmrtvýchvstáním Ježíše a s křesťanskými Velikonocemi. Navíc zvyk konzumovat vajíčka v době svátků souvisí pravděpodobně i s velkým postem, který Velikonocům předchází a při kterém se dříve ani vejce jíst nesměla, pročež lidé netrpělivě čekali, až postní doba skončí.
Mimo to bylo vajíčko také spojováno s řadou obřadů a pověr. Například v některých lidových tradicích bylo nositelem zlých mocí. Aby se člověk neštěstí vyhnul, nesměl je přinést do domu po západu slunce. Skořápku bylo přitom třeba dokonale rozdrtit a hodit slepicím, aby ji nezneužila nečistá síla. Vyprávění a přísloví o Kolumbově vejci je ve skutečnosti verze staré španělské lidové bajky o hlupákovi podobném našemu Honzovi, který se ukázal být chytřejší než všichni mudrcové. Ti se totiž trápili problémem, zda vejce může být moudřejší než slepice a co bylo dříve – zda ono, nebo ta, co ho snesla. Kdežto takzvané „vejce filozofů“ bylo spojováno s alchymií, protože vyfouklé a naplněné šafránem mělo být ve středověku velmi účinnou ochranou před epidemiemi.

POMLÁZKA A KRASLICE
K lidové tradici a k projevům veselí i proudícího života patří velikonoční koleda – pomlázka. Koná se nejčastěji na velikonoční pondělí. Součástí koledy je obcházení domů, veršovaná přání, polévání vodou, a hlavně šlehání zelenými spletenými pruty, které údajně přináší „pomlazení“. Odtud název předmětu, dne, někde i celých Velikonoc. „Pomladit“ neboli omladit je samotným smyslem šlehání. Podle zvyklosti jsou k tomu určeny malé pomlázky, kdežto objemné žily, korbáče a tatary s sebou nosili – a místy ještě nosí – chlapci a muži při koledě jako symbol svého stavu a od vyšlehaných děvčat na ně dostávali stuhy. Za blahodárný akt vyšlehání se přirozeně musí platit – dárky a vejci. Jako dárek musí být vajíčko plné a omalované. Tradiční a nejvýmluvnější je červená – krásná barva, barva života. Odtud též obecně užívaný název pro malované vejce – kraslice. Na kraslicích rozeznáváme řadu zdobných technik, barevností a vzorů, které se liší krajovými zvyky i dobou.
Na vajíčkách často najdeme ornamenty prosperitního a plodnostního významu – zejména motivy slunce a lidských postav (světských i náboženských). Na nejstarších českých vajíčkách, pocházejících ze sběrů před sto lety, se nacházejí také různé veršíky, dobová rámování snítkami konvalinek a různých realisticky pojatých kvítků. V některých oblastech zdobí ženy kraslice stylizací růže, granátového jablka, lístků a úponků, jaké známe i z jiných výtvarných projevů lidového umění.
Mezi techniky využívané ke zdobení kraslic patří malování, vyškrabování, leptání kyselinou, nanášení voskem nebo polepování různými materiály (slámou, travní dužninou, textilem, barevnými papírky, miniaturními obrázky, mašličkami i jemně stáčenými drátky).
Pro účel prodeje i sběratelství se původně plná vajíčka z praktických důvodů začala vyfukovat a v této formě je většina lidí dnes chápe jako tradiční.

Zajíček
Jiným z rozšířených symbolů Velikonoc je zajíček. Zajíc má své místo v mnoha náboženstvích a mytologiích. V řecké, egyptské a čínské symbolizuje například štěstí, plynoucí čas, krátkost života, tajemství smrti i zmrtvýchvstání, a u Aztéků dokonce symbolizoval i stvořitele. Zajíc je označován za atribut zmrtvýchvstání, protože podle lidového podání nespí – nemá totiž oční víčka, a tak se zdá, že i ve spaní obrací oči vzhůru. V Bibli je zajíc označován jako stvoření „maličké na Zemi a moudřejší nad mudrce“ a symbolizuje zde chudé, skromné a pokorné. V Byzanci byl zajíc ve zvířecí symbolice přímo znakem Krista. Obecně se k němu ale křesťanství staví s jistým odstupem kvůli jeho užívání jako symbolu smyslnosti a pro příslovečnou zaječí plodnost. Zajíc proto býval občas znázorňován v bílé barvě u nohou Panny Marie, což mělo symbolizovat vítězství čistoty nad tělesným pokušením, které o sobě dávalo nejvíce vědět právě na jaře.
V dnešní rozšířené evropské tradici je zajíček označován za toho, kdo o Velikonocích přináší vajíčka. Podle jednoho výkladu vzniklo toto spojení z toho důvodu, že zajíc na jaře hledá v blízkosti lidských obydlí potravu a jelikož je plachý a lidí se straní, je mu přisuzováno tajné roznášení velikonočních vajec. Podle druhého výkladu vzniklo spojení velikonočního zajíce s vajíčkem ze zvyku, kdy se do chleba upečeného ve formě zajíce položilo velikonoční vejce, čímž se sdružily tyto dva symboly. Proto časem vznikla představa, že vajíčka snáší nebo přináší sám zajíc. V důsledku tohoto smýšlení bývalo také zvykem, že dospělí zvali děti k tzv. honění velikonočního zajíce, tedy ke hledání ukrytých vajíček v zahradě.

Beránek
Symbol beránka, který k Velikonocům odedávna patří, byl velmi rozšířený již před vznikem křesťanství, a to zejména v celé stře- domořské civilizaci, ovládané po tisíciletí pastevci. V hebrejské tradici symbolizují ovce Izraelitu jako člena „Božího stáda“ a židovský Bůh je označován za pastýře, který bere své ovce do náručí. V křesťanské tradici se pak beránek (často znázorňovaný s praporem vítězství) stal symbolem Božího beránka, Krista. Existuje tu také spojení s původně židovskou tradicí svátků Paschy, kdy se beránek zabíjel na památku vyvedení Izraele z egyptského otroctví.
V Novém zákoně termín „beránek Boží“ použil Jan Křtitel, když spatřil přicházejícího Krista, a zvolal: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa“ (Jan 1,29). Vykoupení z hříchů je důležité nejen pro Židy a křesťany, ale dokonce i pro muslimy, jen tak je totiž možné dosáhnout odpuštění a spásy. Právě v této roli vykoupení zastupuje Kristus člověka. Beránek proto zosobňuje triumf obnovy života a vítězství nad smrtí. Biblický symbol beránka má ale ještě další rozměr: je jím božská síla, moc a vítězný boj se zlem.

KŘÍŽ
Symbol kříže je mnohem starší než křesťanství, znali ho už staří Egypťané, Číňané či Kréťané a jeho význam byl v různých kulturách i náboženstvích univerzální. Kříž byl spojen s problémem orientace v kosmu, v prostoru mezi nebem a zemí: byl chápán jako propojení světa božského (vertikální rameno) a lidského (horizontální rameno).
Symbol kříže měl i své specifické významy. Ve tvaru písmena „T“ symbolizoval u Izraelitů příchod Mesiáše a byl považován za ochranný talisman. Stejný kříž s horním úchytem označoval v Egyptě slunce nebo klíč k božským znalostem a byl kladen na čela zemřelých faraonů jako symbol věčnosti. Řecký rovnoramenný kříž znaly již asyrská, fénická, egyptská, perská a etruská kultura, pro které symbolizoval věčnost, minulý život a plodnost.
Byla to Kristova muka na kříži, která dala starému symbolu nový význam: pozemská smrt Syna Božího spojila pevným poutem člověka s nebesy. První křesťané dobře znali význam latinského termínu pro kříž – crux. Tento výraz znamená kromě kříže také šibenici, mučírnu, mučení, neštěstí a bídu. Ukřižování patřilo k trestům výjimečně krutým a ponižujícím, pročež na kříži končili ti, kdo si zasloužili pohrdání. Když však byl odvalen kámen kryjící Kristův hrob, změnil se kříž, původně znak mučednictví, v symbol vítězství, věčného života, radosti a vykoupení. Dnes jde proto o nejdůležitější symbol křesťanství.
V samotném křesťanství se kříž znázorňuje více způsoby (jedním z nich je například kříž svatého Ondřeje ve tvaru písmena „X“, který nacházíme na starověkých mincích a náhrobních stélách). Klasický křesťanský kříž, nazývaný latinský, má delší spodní část, která se zakopávala do země.

Svíce
Teplo i zář ohně a světlo svíce jsou pro křesťany o Velikonocích také důležitým symbolem, protože Kristův velikonoční příchod je stejně významný jako vítězství jarního slunce nad zimou a procitnutí po dlouhém, studeném čase. Svíce je důležitým symbolem ve všech kulturách, protože světlo je chápáno jako znamení života. Velikonoční svíce a slavnost světla na počátku liturgie Vzkříšení o Veliké noci má své kořeny v tradici prvotní církve, kdy se velikonoční noc rozzařovala světlem mnoha svící. Svíce symbolizovala tehdy i dnes zmrtvýchvstalého Krista, který zvítězil nad smrtí.
Od velikonočního, posvěceného ohně se tedy zapálí velikonoční svíce (paškál), která se ve slavnostním průvodu a za třikrát opakovaného zpěvu „Světlo Kristovo“ vnese do tmavého, zhasnutého kostela. Křesťané si tak připomínají, jakým zásadním obratem je Kristovo vzkříšení, noc, která se proměňuje v den. I oni si zapalují své svíce, čímž naznačují, že byli Kristem ovlivněni, „zapáleni“. Svíce je většinou ozdobena motivem kříže, na kterém jsou voskovými hřeby zdůrazněny Kristovy rány, nad křížem je první a poslední písmeno řecké abecedy – alfa a omega – značící, že Ježíš je začátek i konec. Dále se užívá motivu stromu, beránka, slunečních paprsků nebo vody. Bílá barva svíce symbolizuje naději a nový život.

(Podle rubriky „Velikonoce – soubor různých textů. Naděje pro život...“ z knihovny na internetových stránkách www.vira.cz zpracovala kr.)

Sdílet článek na: 

Sekce: Bůh v mém životě, Ostatní, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay