Celkem nás tu žije deset, z toho sedm kněží a tři bratři. Sešli jsme se z celého světa – z Polska, Itálie, Malty, Koreje, Palestiny a Ghany. Osobně jsem přesvědčen, že je mým osudem sloužit na místě, kde Ježíš zemřel, byl pohřben a vzkříšen. Když jsem před osmnácti lety přijel do Svaté země, ve snu by mě nenapadalo, že skončím v nejdůležitějším chrámu na světě. Původně jsem přišel jen na tři měsíce, a už jsem tu zůstal.

Sloužit v Chrámu Božího hrobu není jednoduché. Ne každý se umí vyrovnat s tlakem, který tato služba přináší. Vzhledem k dokumentu Status quo je dobré, zůstane-li tu kněz alespoň šest let. Mnoho kněží a bratrů však žádá změnu místa i po dvou letech.

Neměnný dokument, který určuje práva, povinnosti a vymezuje vlastnictví římskokatolické, pravoslavné a arménské církve uvnitř chrámu. O chrám totiž mezi sebou církve po staletí bojovaly (menší práva má také církev koptská, syrská a etiopská), a tak byl v roce 1852 vydán edikt Status quo. Se vznikem státu Izrael byl konečně sepsán jako dokument, předtím byl pouze ve verbální formě, čehož bylo zneužito ostatními církvemi k nelegálnímu získávání majetku, který byl původně v našem vlastnictví.

Vstávám ve 3.30 ráno, ve 4 hodiny totiž otevíráme chrámové dveře. Musím připravit vše potřebné pro bohoslužby a procesí, která se zde denně konají. Jakožto první sakristián denně řeším problémy vyplývající z (ne)dodržování Statu quo. Je to obrovská odpovědnost, protože v případě, že se byť i jednou určité pravidlo nedodrží, automaticky na danou věc ztrácíme právo.

Svatá země je sama o sobě výjimečná. Vše, co čteme v Bibli, ať už ve Starém či Novém zákoně, se stalo právě tady. Velikonoce v našem chrámu jsou opravdu krásné, protože právě na tomto místě vše začalo. Těžko lze k něčemu přirovnat pocit, kdy se v noci ze soboty na Velikonoční neděli v procesí procházíte kolem prázdného Kristova hrobu a zpíváte hymnus „Bože, chválíme Tebe“. 

Záleží, zda se chtějí účastnit našich liturgických obřadů, nebo přijeli navštívit hrob. Bazilika totiž bývá přeplněná a dostat se dovnitř chce hodně trpělivosti, protože izraelská policie dodržuje velmi přísná bezpečnostní opatření, a tak se bohužel může stát, že se poutníci do chrámu na bohoslužby ani nedostanou, zvlášť když slavíme Velikonoce spolu s pravoslavnou a arménskou církví. Oslavy jsou však mimořádně krásné, především naše procesí se starodávnými hymny a varhanním doprovodem.

Za ta léta jsme na to už zvyklí. Žijeme zde, jak se říká, pod jednou střechou, a proto se musíme chovat jako bratři a sestry. Samozřejmě někdy cítíme napětí – například na Boží hod velikonoční jsme slavili vzkříšení Páně, ale pro ostatní to byla Květná neděle, a tak probíhalo najednou hned několik bohoslužeb a procesí různých církví. To samozřejmě vyvolávalo negativní emoce, ale nemůžeme s tím nic dělat, vše je řízeno Statem quo.

Večer, když je bazilika skoro prázdná (po předchozí domluvě je možné strávit noc v Chrámu Božího hrobu – pozn. red.), je dobré najít si alespoň pár minut pro soukromou modlitbu a ujasnit si, proč jsem vlastně tady. Každých pět týdnů máme možnost chrám na týden opustit, abychom načerpali síly, kterých je opravdu zapotřebí. Služba v chrámu je totiž náročná nejen fyzicky (máme hodně práce v noci i brzy ráno), ale i psychicky. Do chrámu k nám denně přicházejí tisíce lidí, z nichž někteří jsou skutečnými poutníky, co se chtějí v tichosti věnovat modlitbě. Naneštěstí však přichází také mnoho turistů, kteří nemají ponětí, kde se vlastně nacházejí, a podle toho se chovají. Jenže my musíme zachovat klid a být vlídní ke všem.

Velmi rád chodím do Ježíšova prázdného hrobu, protože když do něj vstoupím, okamžitě cítím, že jsem na jedinečném místě. Miluji ten okamžik, kdy zavřeme dveře a najednou, po celém dni chaosu a hluku, slyšíte to ticho. Během dne je velmi těžké, nejen pro nás, ale i pro poutníky a návštěvníky, uvědomit si, že se nacházíte na svatém místě. Ale jakmile se za posledním návštěvníkem zavřou dveře, je to něco úplně jiného.