Velehrad je promodlené místo - a to ho dělá výjimečným

Vydání: 2008/27 Cyrilometodějské dvojčíslo , 1.7.2008, Autor: Zita Chalupová

Blíží se svátek svatých Cyrila a Metoděje, s ním slavnost na Velehradě Dny dobré vůle a Koncert lidí dobré vůle. Letos se ho již podeváté zúčastní skladatel, muzikant a primáš Hradišťanu Jiří Pavlica. Právě v souvislosti s těmito dny jsme mu položili několik otázek.

Když jsme spolu domlouvali tento rozhovor, říkal jste, že jste v časové tísni, protože dokončujete partituru na velehradský koncert. O jakou skladbu jde?

Jde o píseň „Byl tě jeden člověk“, kterou bychom měli hrát a zpívat společně s orchestrem Czech Virtuosi, a to už si žádá velkou partituru se všemi hlasy pro flétny, hoboje, klarinety, fagoty, lesní rohy a další žesťové nástroje, samozřejmě nemohou chybět smyčce – housle, violy, violoncella a kontrabasy. Každý jednotlivý hlas je třeba napsat, a to dá opravdu hodně práce.

Jste vedoucím souboru, který pracuje s lidovou písní a který také občas zabrousí do jiné hudební sféry. Co pro vás znamená lidová píseň – je jakýmsi vnitřním vyjádřením vás samotného, nebo také inspirací pro vaši vlastní hudbu?
Dříve jsem se lidovou písní zabýval intenzivně a programově, dnes se věnuji především vlastní tvorbě. A ta se někdy může odkazem našich předků inspirovat.

Z lidové písně vycházel Leoš Janáček, který se inspiroval také mluvenou řečí, nápěvky. Vycházíte při komponování z něčeho podobného?
Tak troufalému srovnávání se musím samozřejmě bránit, ale abych odpověděl na otázku – vycházím především z filozofického odkazu, který je v oblasti tradičního umění silný, jasný a generacemi prověřený. Domnívám se, že právě v dnešní překotné době, která nám nabízí mnohost poznání a současně také zrelativizování hodnot, je připomínání těchto etických konstant velmi potřebné.

Každá hudba – včetně lidových písní – je umělá čili má nebo kdysi měla svého autora. Kdy se vlastně píseň stane písní lidovou? Stačí, když si ji lidé začnou pobrukovat a postupně takto předávat z generace na generaci, nebo když se zapomene, kdo ji složil, či je nutné ještě něco dalšího? (Příkladem může být píseň Vlasty Redla Sbohem, galánečko, kterou většina lidí považuje za lidovku.)
Hledisek pro označení za lidové je více – předávání a obrušování z generace na generaci a současně vznik dalších melodických i textových variant, zapomenutí původního autora, ale také jisté melodické, harmonické a rytmické postupy, které jsou obvyklé a příznačné pro jisté etnikum či region a jejich kulturní vzorec, je to součet znaků, který vyjadřuje jejich  ducha. To je možná dobré vědět, ale za důležitější považuji to, že se písně zpívají a přinášejí lidem citové obohacení.

Pro folklorní soubory bývá lidová píseň základní materií i cílem. Jsou však muzikanti, pro něž je jen východiskem k něčemu dalšímu – různě ji variují, aranžují, přidávají prvky jazzové, popové, rockové... Kde je podle vašeho mínění ta hranice, za niž by se už nemělo jít, kdy úpravy přestávají být obohacením lidové písně, ale naopak ji kazí?
To je přetěžká otázka, na kterou nelze odpovědět. Posouvání norem je průvodním jevem vývoje a klíč ke spravedlivému posouzení různých tvůrčích posunů je ve vědomí a hlavně svědomí každého z tvůrců. A do hlavy nikomu nevidíme. Pro mě je barometrem posouzení to, když se z písně vytratí její původní duch, tedy když se například z písně obřadní stane hospodská a podobně.

Jeden čas jste se zabýval spojením folkloru a jazzu. Právě v jazzu je důležitým prvkem improvizace. Jak je pro vás jako aktivního muzikanta improvizace důležitá a jak se dá využít v lidové hudbě?
Improvizace je zkouška okamžité tvůrčí schopnosti, kdy se interpret stává tvůrcem a musí se s nastalou situací nějak vypořádat. Je pravda, že k jazzu i lidové muzice improvizace neodmyslitelně patří a stává se jedním z nosných principů těchto žánrů. Muzikanty to baví a jde o to, aby to bavilo i posluchače. Ale bez tvůrčí improvizační schopnosti se neobejdou ani jiné žánry, a když to zobecníme, ani žádné jiné oblasti lidské činnosti. Ne nadarmo se říkávalo, že „tvůrčí určí“.

Pravidelně se účastníte velehradských koncertů. Proč na ně jezdíte a čím se liší od jiných vystoupení?
U těchto ojedinělých koncertů jsme skutečně od samého začátku a dnes zde máme tak trochu jakousi „hudebně-hostitelskou“ roli. Každoročně program zahajujeme chorálem na staroslověnský text sv. Cyrila a Metoděje a na konci pak máme prostor pro několik písní, včetně společného závěru všech účinkujících. Účinkování na Velehradě patří k těm nejsvátečnějším vystoupením z mnoha důvodů, ostatně – ke svému vztahu k Velehradu jsem se vyznal už tolikrát, že bych se nerad opakoval. Je to promodlené místo s velkou historií a také množstvím osobních zkušeností a prožitků. A to vše dělá Velehrad výjimečným.

Je jiné i publikum?
Je to publikum velmi vstřícné a tolerantní, je to publikum rozzářených tváří, pro které je radost hrát. Je to publikum různých věkových skupin, určitě také různých povolání, zájmů a podobně, přesto vnitřně jednotné v duchu lásky a porozumění mezi lidmi.

Když už jsme u toho publika, proměňuje se to vaše nějak v souvislosti s tím, že propojujete různé hudební žánry – od folkloru přes world music až k vážné a duchovní hudbě?
Obecně to vnímám tak, že naše publikum se dlouhodobě proměňuje podle toho, čím se zabýváme a čím posluchače oslovujeme. Myslím, že na Velehradě to funguje nějak jinak. Publikum nás bere takové, jací zrovna jsme a jakou hudbu a s kým právě hrajeme. To vše, o čem hovoříte, se týká spíše ostatních koncertů a míst po republice. A to zmíněné propojování žánrů chápu jako stavění mostů mezi lidmi.

Publikum jistě musí být tolerantní. Pozorujete to na „svých“ posluchačích?
Řekl bych, že stále víc a víc. Doufám, že se nepletu.

Co pro vás znamená tradice a její udržování v životě?
Systém generacemi prověřených hodnot, které jsou v pozitivním smyslu konstantami neměnnosti a které nám pomáhají se orientovat v určité pomatenosti dnešního světa.

Ještě k onomu překračování žánrů: myslíte si, že je pro muzikanta lepší věnovat se stále jednomu, nebo se spíše rozpřáhnout a obejmout co největší prostor, v tomto případě hudby (ale určitě se to týká všech umění, ne-li všech lidských činností)?
Obé je možné a má smysl. Záleží to jen a jen na každém jednotlivci, na jeho tíhnutí, na tom, kam ho srdce táhne.

Leckteří posluchači se často bojí přejít k jinému žánru. Co byste jim doporučil: je třeba mít strach ze zklamání, nebo půjde spíše o obohacení?
Totéž, co bylo řečeno o interpretech, platí i o posluchačích. Já skutečně nevidím problém v žánrovém zařazování, ale spíš mě trápí obecný problém smyslu umění, jeho etické hodnoty, jeho prospěšnosti lidem...

Všechny nás stále více válcuje dnešní hlučný svět. Jak to děláte, abyste se nenechal udolat, abyste stále vyhledával kvalitní hudební prožitky a uchoval si svůj vkus?
To je možná to nejtěžší. Naučit se citem i raciem rozpoznávat, co si nechat do života vstoupit a co ne. Jde o jistý druh zážitkové hygieny a s tím se v dnešní době přívalu nejrůznějších nadbytečných a atakujících informací potýká každý z nás. Velmi často si připomínám slova mého strýčka Jana (když odpověděl řediteli školy na výhrůžný dopis, že jeho syn je poslední, který není v pionýru) – „všecko nemosí mět, všady nemosí byt“.



Jiří Pavlica (* 1953) studoval muzikologii na Univerzitě Palackého v Olomouci, housle na konzervatoři v Brně a kompozici na JAMU v Brně. Jeho interpretační a tvůrčí činnost je spjata především se souborem Hradišťan, jehož uměleckým vedoucím je od roku 1978. Ve své tvorbě dokáže obsáhnout dramaturgický oblouk od lidové tradice až po oblast soudobé hudby (je autorem skladby Missa brevis pastoralis, Oratoria smíru, suity dialogů Chvění). Má na kontě bohatou diskografii s vlastními autorskými projekty, filmovou a divadelní hudbu, pravidelné koncerty doma i v zahraničí, spolupracuje s mnoha významnými interprety a soubory: s Komorním orchestrem Leoše Janáčka, Pražskou komorní filharmonií, Filharmonií Brno, Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, s Bambini di Praga, Spirituál kvintetem, Emilem Viklickým, Vlastou Redlem a dalšími českými i zahraničními osobnostmi.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay