Ve svých ranách ukryj mě

Vydání: 2016/9 Papež se vrátil z jámy lvové, 23.2.2016, Autor: Zdeněk Jančařík

Příloha: Perspektivy 9

Jsme v polovině postní doby. Přede mší svatou často rozjímáme křížovou cestu a vnitřním zrakem sledujeme poslední okamžiky Ježíšova života. Jedním z dokladů nepředstavitelného utrpení Pána na kříži je relikvie a ikona v jednom – Turínské plátno.


Rekonstrukce trnové koruny podle Turínského plátna.Snímek repro KT

Víc než dvanáct let jsem každou sobotu po ránu chodil sloužit mši svatou v angličtině k libeňským Misionářkám lásky, s nimiž mě pojí hluboké přátelství. Spolu se sestrami Matky Terezy jsem se pak vždycky pomodlil jejich předepsané modlitby díkůčinění, mezi nimiž je také Duše Kristova, Anima Christi. Jedna z jejích invokací zní: In thy wounds hide me – Ve svých ranách ukryj mě. Ta modlitba se mi vrací, a když přemýšlím, jak vznikla, jak je možné se takto modlit, co vlastně znamená, napadá mě, že její autor možná stál před Ježíšovým pohřebním rubášem a prosil Boha, aby se do něho mohl skrýt před bouřemi okolního světa.

První fotografie

Téměř dva tisíce let nespatřil tvář z plátna žádný smrtelník jinak, než jak to umožňuje prostý pohled na plátno nebo jeho reprodukce. Tato podoba zmučeného Pána se promítla v dějinách křesťanského umění do ikonografie především východních církví, ale také do mnoha tzv. Veroničiných roušek. Umělci dotvářeli rysy z plátna svou fantazií, ale některé detaily zůstávaly neměnné: vousatý muž kolem třicítky s dlouhými vlasy, na čele často s uvolněným pramínkem vlasů, který připomíná stopy krve z plátna.

Teprve první fotografie pořízená daguerrotypem v květnu roku 1898 zkušeným turínským fotografem Secondem Piou ukázala na svém negativu skutečné rysy onoho muže. Je na ní vidět zlomený nos, těžké zhmožděniny na pravé tváři, četné stopy po ranách z trnové koruny, zavřené oči a vážný, nadzemsky krásný výraz jeho obličeje. Když fotograf Secondo Pia spatřil svůj první negativ, nemohl usnout, protože nevěřil vlastním očím. O svém objevu nikomu raději nic neřekl a na druhý den nechal tvář na plátně vyfotografovat ještě dalším fotografům, aby se ujistil, že je tento jev dán „objektivním“ fotografickým procesem, a nikoli nějakou manipulací.

Otázky selského rozumu

Při spatření plátna nebo jeho pozitivní fotografie se člověk bezděky ptá: Jde opravdu o stopy, které na plátně zanechalo lidské tělo, nebo je to obraz vytvořený lidskou rukou či nějakým otiskem, uměleckou technikou? Je-li to skutečně otisk lidského těla, byl zanechán tělem živým, nebo mrtvým? Pokud jej zanechalo mrtvé tělo, je možné zjistit datum jeho smrti? Je možné, aby mrtvé tělo zanechalo na lněném plátně podobný obraz? Lze z plátna vyčíst identitu onoho člověka?

Než na tyto otázky začneme hledat odpověď, zastavme se ještě u negativu tváře z plátna. Vidíme tvář starce, zároveň však muže zralého věku, který prošel nezměrným utrpením, ale smířen. Ta tvář je klíčem k celému plátnu, tak jako každá tvář je zrcadlem celého člověka. Ke zkoumání a přemýšlení o plátně by stačila tato tvář. A bez ní by plátno ztratilo to nejpodstatnější, svou ikonu, podobu.

Někteří staří lidé s trochou nadsázky tvrdí, jakže mají následovat Pána Ježíše, když je jim už třeba devadesát, a on zemřel ve třiatřiceti. Na to odpovídá turínská tvář, obličej starce, ale současně mladého muže, tvář Boha a zároveň člověka. Představuje rysy starého muže, zmučeného „krále“, jak stálo na desce přibité nahoře na kříži, krále, který zemřel v plnosti života, ale během těch několika hodin mučení se stal starcem. Jiná její podoba, kterou vygenerovali vědci a je známá jako Kristova podobizna s otevřenýma očima, je tváří krásného mladého muže. V obou případech vidíme různé podoby Ježíšovy lidské existence.

Také historie plátna je zvláštní, protože příběh prvního tisíciletí je dostupný jen z některých letmých poznámek církevních historiků a poutníků. První, spíš legendární stopou je relikvie Mandylion z řecké Edessy. Tento otisk je podle křesťanské legendy připisován edesskému malíři Ananiášovi, kterého vyslal za Ježíšem nemocný král Abgar z Edessy. Požadoval po něm Ježíšův portrét, který by ho snad uzdravil. Malíř nedokázal svůj úkol splnit, a tak Ježíš přitiskl svou tvář na ubrus ze stolu. Otisk své tváře zaslal králi, který obraz políbil a tím se uzdravil. Vyprávění o zázračném otisku Ježíšovy tváře nalezneme také u Eusebia z Cesareje a Evagria Scholastika.

V Evropě se plátno objevilo až v polovině 14. století v sídle šlechtického rodu de Charny. Cennou relikvii umístil v letech 1353–1356 v kapli Zvěstování Panny Marie na zámku Lirey rytíř Geoffroy de Charny. Má se za to, že plátno s sebou přivezli křižáci z Konstantinopole po jejím obsazení a vyrabování v roce 1204, existují ale také jiné teorie. Jelikož se brzy objevilo jiné, podvržené plátno v Besançonu, tedy nedaleko Lirey, zakázal papež Klement VII. pro pochybnosti o jeho pravosti jakékoli veřejné vystavování plátna. Rubáš se dostal do bezpečí před požáry a překupníky teprve po své akvizici královským rodem Savojských, kteří ho téměř až do konce 20. století uchovávali ve svém majetku. Občas s ním sice vyjížděli jako se svou rodovou relikvií po Itálii, zvláště v dobách moru nebo válek, ale po většinu času bylo plátno umístěno v kapli sv. Jana Křtitele v Turíně, v hlavním městě Savojského království. Roku 1983 odkázal plátno papeži Janu Pavlu II. savojský exkrál Umberto II.

Umučen, zemřel, poté proboden

Je vůbec možné, že Pán Ježíš trpěl tak, jak to dešifrujeme z Turínského plátna? Příběh zmučeného muže se otevírá především na negativu, ale také stopy krve a těla na plátně v přirozeném světle ukazují mnohé. Na tváři nalezneme otisky po ranách různého druhu: pohmožděniny, přeražený nos, stopy po odřeninách a po malých bodných rankách z trnové koruny. Velmi nápadná je skvrna od krve na čele ve tvaru řeckého minuskulního písmene epsilon. Strusky krve, které jsou patrné na čele, naznačují dvojí polohu hlavy, kterou ukřižovaný střídal, když visel na kříži. Totéž lze pozorovat na rukou. Pouhýma očima se dá rozeznat, že onen muž měl levou ruku položenou v hrobě přes pravou. Na levém zápěstí jsou patrny stopy po praméncích krve, která stékala ve dvou směrech. Na zádech lze vyčíst stopy po více než stovce modřin, které jsou vždy zdvojené a mají délku každá asi dva centimetry. Zdá se, že jde o rány po římském bičování. Bičující držel v ruce dřevěný kolík, na němž byly připevněny provazy nebo kožené řemínky opatřené na koncích olověnými kuličkami, které byly vždy po dvou. Z plátna nelze vyčíst přesný počet ran, protože nevíme, kolik měl bičující na konci kolíku řemínků s kuličkami, ale s jistotou lze říci, že bičující odsouzence bičoval zezadu, a to nejen na zádech, ale po celém těle.

V oblasti ramen můžeme pozorovat větší čtyřhranné otisky krve, jejichž příčinou mohlo být těžké břemeno, které s sebou odsouzenec musel vláčet před ukřižováním; jsou to stopy po horizontálním břevnu kříže zvaném patibulum. Na hrudi je dobře patrná oválná rána v boku, která míří k srdci a je 4,5 cm široká, vertikálním směrem má 1,5 cm. Způsobila ji bodná rána ostrým předmětem, patrně kopím. Rána prošla z pravé strany hrudi mezi čtvrtým a pátým žebrem. Vědci také prokázali, že tělo bylo probodeno až po smrti ukřižovaného. Stopy od krve smíšené s krevním sérem, která vytekla z boku, jsou patrné i na zádech v oblasti ledvin, což bylo způsobeno vytrhnutím ostrého předmětu a následným uložením mrtvého těla do vodorovné polohy. Josef z Arimatie „koupil lněné plátno, sňal tělo, zavinul ho do plátna a uložil do hrobky“. Tělo už neomývali, nebyl na to čas. „Marie Magdalská a Marie, matka Josefova, se dívaly, kam byl Ježíš položen“ (srov. Mk 15).

Destotův bod

Ruce od ramen po lokty nejsou na plátně viditelné, protože jejich stopy byly zničeny při požáru v Chambéry roku 1532. V místě, kde končí pažní kosti a začíná dlaň, jsou patrny dvě strusky krve ve tvaru V. Opět lze usuzovat na dvojí polohu rukou, když se mučený pokoušel na kříži narovnat a zapíral se nohama i rukama, aby se mohl nadechnout. Když už nakonec neměl ukřižovaný sílu, aby se vzepřel, zemřel udušením. Stopa na jedné ruce zůstala po ráně od hřebu, který Římané zatloukli na místě, kterému se říkalo „Destotův bod“. Zabodnutí hřebů do tohoto místa, kde končí záprstní kůstky a dlaně a začíná paže, zcela ochromilo palce, které z tohoto důvodu nejsou na plátně vůbec vidět. Jelikož levá ruka překrývá pravou, není stejná stopa na pravé ruce viditelná.

Ze zobrazení nohou se dá usuzovat, že mučený měl obě chodidla přibita jedním hřebem, a to podle stop od krve. Chodidla byla překryta jedno přes druhé, a to levé přes pravé, takže na plátně není vůbec vidět pravé chodidlo a jedna noha je evidentně delší než druhá. Navíc měl mučený rozbitá kolena a v místě jednoho z nich se dokonce našly stopy nejen po krvi, ale také po hlíně, což naznačuje, že na ně upadl. Tak ani tři zastavení křížové cesty, v nichž Ježíš padá pod křížem, nejsou jen plodem zbožné fantazie.

Z dvojího otisku lidského těla na plátně lze soudit, že umučený dostal mnoho ran do tváře, byla mu nasazena trnová koruna, byl bičován na zádech a zadní části nohou, byl přibit třemi hřeby a zemřel na kříži udušením. Po smrti byl proboden kopím.

Radiouhlíková metoda, při níž se mělo zjistit stáří plátna, se v nedávné době ukázala jako nevěrohodná také proto, že plátno bylo poškozeno nejméně dvěma požáry a vědci pro svůj pokus použili s velkou pravděpodobností kus záplaty, která byla na okrajích plátna přišita po prvním požáru. Dnes už jsou všechny záplaty odstraněny. Asi největším tajemstvím je, jak se otisk ukřižovaného na plátně objevil – žádný vědecký postup to zatím nevysvětlil. Pokud jde o identitu onoho člověka, vědci už dnes nediskutují o jistotě, protože tu nikdy nebudeme mít naprostou, ale o „komplexní pravděpodobnosti“, která se v případě Turínského plátna přibližuje devětadevadesáti procentům: s největší pravděpodobností je možné tvrdit, že obraz těla ukřižovaného, který byl proboden kopím a měl na hlavě trnovou korunu, je obrazem Ježíše z Nazareta.

Stálá posila

Na světě je mnoho relikvií, u nichž nemůžeme jednoznačně ověřit jejich pravost. Mezi nimi je však jedna, která je relikvií prvního řádu – Turínské plátno. I když naše víra na jeho pravosti nestojí, může být rozjímání o něm pro věřícího stálou posilou. Spolu se svatým Ignácem můžeme při přemýšlení o plátně z Turína zvolat: Ve svých ranách ukryj mě, Pane! A ve spojení s těmi, kdo uctívají tajemnou podobu z plátna a mají ji za pravou Ježíšovu tvář, můžeme dodat: Do svého svatého plátna zahal mě, Pane!

Autor je salesiánský kněz
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články



Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay