Vydání: 2010/20 Lidová mariánská úcta, 11.5.2010, Autor: Alena Scheinostová

Úcta k Panně Marii zdaleka neznamená jen podvečerní májové modlitby. Během staletí se vyvíjí a proměňuje, dostává se na výsluní a zase slábne. Jedním z určujících období mariánského kultu u nás byla doba po Bílé hoře, jejíž dozvuky můžeme rozpoznat ještě dnes. Proč se tehdy Maria stala tak uctívanou a jaké podoby měl barokní mariánský kult? Jakou úlohu zde sehrálo Tovaryšstvo Ježíšovo a jak to vypadalo na takové mariánské pouti? Za barokní mariánskou zbožností se ohlíží historička IVANA ČORNEJOVÁ.

Šíření mariánské úcty u nás se nám podvědomě spojuje s barokem, to zase s rekatolizací, s jezuitským řádem… Jak přesně spolu tyto skutečnosti souvisejí a jak tomu v historii bylo v českých zemích s úctou k Matce Boží?

Baroko, rekatolizace i jezuité s mariánskou úctou i spolu navzájem opravdu souvisejí, nicméně mariánská úcta rozhodně není jen jejich plodem. Prvním vrcholem šíření mariánského kultu u nás bylo už 14. století, především doba panování Karla IV., a úcta k Panně Marii nezanikla ani v pohusitských časech. Třeba pouti do Staré Boleslavi k mariánskému Palladiu země české se konaly i v 16. století, ostatně sami jezuité působili v Čechách už od poloviny 16. věku. V pobělohorské době nabyly projevy mariánské úcty neobyčejné síly a Tovaryšstvo Ježíšovo skutečně bylo jejím předním, i když ne výlučným šiřitelem. Jezuité spravovali též řadu předních poutních míst s posvátnými mariánskými obrazy – například Svatou Horu u Příbrami, připomenutou Starou Boleslav, Tuřany u Brna, Bohosudov či Chlumek u Košumberka. Ale mariánský kult šířily i jiné řády, světské duchovenstvo a také zbožní panovníci, ať už to byli Ferdinand II. i III., Leopold I. nebo polský Jan Kazimír. V pobělohorské době se ve střední Evropě stalo přímo módou korunování uctívaných mariánských obrazů. Zlaté korunky udělované panovníky představovaly Pannu Marii jako Královnu nebes i vládkyni pozemšťanů. A za připomínku stojí i postavení proslulého mariánského sloupu v Praze, později nepatřičně označovaného za symbol habsburského útlaku: byl zbudován z podnětu Ferdinanda III. v roce 1650 k oslavě ukončení třicetileté války.

Jaký je tedy vztah mezi jezuity a rekatolizací a jakými prostředky misionáři navraceli lidi ke katolické víře?

Jezuité naprosto nebyli výhradními představiteli rekatolizace (či výstižněji protireformace), nicméně při jejím postupu sehráli velkou roli. Už ve dvacátých letech 17. století byli u nás nejpočetnějším řádem, kromě toho domácí lidové misie náležely k prvořadým úkolům Tovaryšstva. Jezuité také dokázali své zásluhy velmi dobře prezentovat (ovšem to, čím se ohledně návratu obyvatel do lůna římské církve pyšnili, jim u pozdějších kritiků naopak uškodilo). V obecném pojetí jsou jezuité výsledně nahlíženi jako bezmála jediní „rekatolizátoři“. A prostředky navracení k víře?! Lidem se tu hned vybavují prostředky násilné – fyzické násilí, věznění, nevybíravý nátlak, umisťování vojenských posádek do domů, dokud domácí lidé nekonvertovali… Zejména v prvním půlstoletí po Bílé hoře k takovým věcem opravdu docházelo – jezuitští i jiní misionáři totiž chodili po kraji bez ozbrojeného doprovodu, ale pokud byli napadeni, nastoupilo vojsko k trestné výpravě. Tak tomu také bylo třeba v případě nejznámějšího jezuitského pobělohorského mučedníka P. Burnatia, ubitého v roce 1629 vzbouřenými sedláky v Rovensku pod Troskami. Násilím vynucené konverze nicméně většinou neměly dlouhodobý efekt, vedly ke vzdoru, emigraci a konvertité se velmi často vraceli k „víře otců“. Nejsilnější jezuitskou rekatolizační „zbraní“ se stalo školství; pedagogika, kázání a třeba i osobní příklad působily trvaleji než jakékoliv donucovací prostředky. Věřící ovlivňovala i nádhera barokního chrámu – architektura, malířská a sochařská výzdoba, hudba… Právě jezuitské kostely patří i po umělecké stránce k tomu nejlepšímu.

Proč a jak se jezuité podíleli na šíření mariánské zbožnosti a jakou měla úcta k Panně Marii formu?

Mariánský kult byl pro jezuity závazný. Prostřednictvím Panny Marie bylo též možno nevtíravým způsobem ovlivnit duše širokých vrstev obyvatelstva. Maria, Matka Boží, vzatá na nebesa, matka syna – člověka i Boha – zpřístupňovala věroučné výklady i málo vzdělaným lidem. Nadto je její postava také oslavou mateřství – nebeská Panna je zároveň matka, a tak je blízká všem ženám. Jezuité dokonce akcentovali i přísahu na Neposkvrněné početí Panny Marie, přitom toto dogma bylo vyhlášeno až v 19. století! Mariánská úcta byla formálně různorodá, ale spojovala všechny vrstvy obyvatelstva – bohaté i chudé, muže i ženy. Mariánské obrazy zdobily četné domácnosti, oblíbené byly třeba i svaté obrázky zakoupené a posvěcené při poutích. Oblibě se těšila (především mezi ženami) modlitba Zdrávas Maria, jejíž text byl nesčetněkrát zhudebněn. Hlavně úsilím jezuitů nabyly po Bílé hoře na významu svátky Nanebevzetí Panny Marie a Neposkvrněného početí.

Do pobělohorského období spadá též vznik mariánských bratrstev. V čem tato bratrstva spočívala?

Mariánská bratrstva (nebo kongregace či družiny) byla sdružení, opět často iniciovaná jezuity, kde věřící upevňovali a prohlubovali svou víru prostřednictvím duchovních cvičení. V těchto společenstvích se scházeli lidé rozděleni vesměs podle společenského postavení, pohlaví; zvláštní bratrstva zakládali studenti atd. Bratrstva ale nebyla pouze zbožnými organizacemi, byly to zároveň jakési společenské kluby i dobročinné spolky – příslušnost k těm nejvýznamnějším (tedy těm, jejichž příslušníky byli členové panovnické rodiny, představitelé prelátů nebo špiček šlechty) byla jednoznačně prestižní záležitostí. Členové bratrstev (sodálové) organizovali slavnosti při významných svátcích, kdy také účinkovali v dramatických představeních. Svými názvy se bratrstva přihlašovala k různým mariánským svátkům, jenom na venkově zakládali sedláci bratrstva sv. Isidora.

Jak podle pramenů vypadaly barokní mariánské poutě a procesí?

Procesí a poutě byly nejen zbožnou záležitostí, ale také oblíbeným vybočením ze všedního života. Procesími se míní většinou krátkodobé průvody (oblíbená byla kajícná procesí na Velikonoce nebo skvostná procesí na Boží tělo). Pod pojmem pouti rozumíme často i několikadenní zbožné putování, jehož cílem byla nejčastěji uctívaná mariánská místa. Jednotlivé průvody putovaly ze svého bydliště pod praporci a standartami, podle předzpěváka se notovaly nábožné písně. Na místě určení se příchozí účastnili mší svatých, které kněží při slavných svátcích sloužili téměř nepřetržitě u několika oltářů (poutní místa mají oltáře i na vnější straně chrámu, kde bývá umístěna kopie posvátného obrazu), a stovky a tisíce lidí zde přijímaly svátost pokání. Pouti byly ovšem i místem seznamování, poutních zábav, tancovaček a také prostředkem k zisku: bohatli ti, kdo poskytovali poutníkům nocleh a jídlo v rozlehlých poutních hostincích, i ti, kdo vyráběli a prodávali různé obrázky, růžence a jiné artefakty, jež pak sloužily nejen jako upomínka z pouti, ale i jako předmět úcty.

Kdy a čím bylo ukončeno období „barokní zbožnosti“ a jak se Češi stali dnešním „národem rebelů a ateistů“?

Údobí barokní zbožnosti částečně ukončila opatření za vlády Josefa II. (ovšem návrat k nekatolickým konfesím po vydání tolerančního patentu nebyl nijak ohromující), zejména na venkově však baroko v mnoha formách přežívalo hluboko do 19. století. Ovšem barokní exaltovanost už většinou byla lidem ovlivněným osvícenstvím, racionalismem a vírou v pokrok cizí. Odklon Čechů od katolicismu se často přičítá vývoji v 19. století a vlivu hesel „Pryč od Vídně“ a „Pryč od Říma“ – vlastenecká hesla obrozujícího se českého národa inklinovala totiž ke ztotožňování národnostního útlaku ze strany monarchie s útlakem církevním; v obecném povědomí sílilo přesvědčení, že pobělohorská rekatolizace šla ruku v ruce s germanizací – což rozhodně není pravda. Šíření ateistických nálad dotvrdil pak komunistický režim.